Nový začátek 2

23. srpna 2013 v 18:51 | Merylyn |  Nový začátek
Je tu pokračování příběhu Liberta a jeho nového kamaráda Teita. (Je trošku delší než první díl)


"Obývák už je hotový. Teď už jen tvůj pokoj." řekl Teito a protáhl se.
"Jo. Ale večer mě čeká setřin pokoj."
"Copak ona si nevybalí sama?" zeptal se, když oba přišli do Libertova pokoje.
"Jo, ale mamka chce, abych jí pomohl. Víš jak... holky mají plno oblečení a podobně." zakoulel očima Liberta.
"Chápu. Ale... kde je vlastně vaše máma? Jsme tu celé odpoledne a žádný z vašich rodičů." pokrčil rameny a rozbalil jednu krabici, co ležela na zemi.
"Víš, máma hodně cestuje, protože pracuje jako paleontoložka."
"Aha. A co tvůj táta?"
"Víš... on umřel, když jsem měl dva roky a Yoshino byla v bříšku. Ani o ní nevěděl." sklonil smutně hlavu.
"Promiň, kdybych to věděl ne..."
"To je v pořádku. Jsem s tím smířenej." přerušil ho Liberta. "Ale už dost keců, ať to máme za sebou." řekl Liberta a Teito na něm poznal, že si utírá slzy. Věděl, že se neměl ptát. Liberta je až moc citlivý.
"Odkud máš ty madaile? Je jich tolik." snažil přivést Libertu do lepší situace. Blonďáček se otočil.
"Jo, to mám hlavně za atletiku. Jedenáct zlatých a jednu stříbrnou."
"Jsi dobrej." usmál se Teito a ukázal na Libertu palec. Liberta se usmál.
"Ale nejsem." otočil hlavu zpět k věcím v krabici.
"Ale jo, jsi. Kam je chceš dát?"
"Dej je do knihovny, do druhé poličky odspod." Teito si všiml, že nejsou vůbec zaprášené. Asi je musel mít Liberta někde schované.
"Jsem doma!" ozvalo se přes celý dům. "Bráško, udělal jsi večeři?" No jo, úplně zapoměli na večeři. Zapoměli vlastně na čas.
"To je už půl sedmé?" podíval se na hodinky Liberta.
"To jsme tu teda dlouho. Zůstaneš na večeři, Teito?" zeptal se kamaráda.
"Jasně, jenom si zavolám domů, že ještě zůstanu u tebe a vrátím se později." usmál seTeito.
"No tááááák, honem, mám veli..." nedořekla Yoshino, když uviděla bratrova kamaráda.
"Ahoj já jsem Teito, Teito Klein. Chodím do stejné třídy jako Liberta." usmál se na ni.
"J-já... já jsem Yoshino." vykoktala ze sebe a také se usmála.
"Tak, já jdu udělat večeři." zvolal Liberta po několika okamžicích ticha.
"Ty umíš vařit?" podivil se Teito.
"Ne, ale vždycky, když doma není máma, tak si ohřejeme třeba párky." řekl a vytahoval z lednice párky.
"Počkej, já něco uvařím." sebral Libertovi párky a vrátil je do lednice. Yoshino položila otázku, která už položena jednou byla: "Teito, ty umíš vařit?"
"Jo, je to lehké. Chodím totiž do kroužku vaření. Uvařím nám třeba..." a díval se do lednice co by mohl uvařit. "...palačinky s marmeládou a tvarohem." a dal se do vaření.

"Jsou výborné." řekl Liberta a Yoshino s plnými pusami.
"Jestli chcete, můžu vám dělat večeře každý den, když vaše máma nebude doma." nabídl se Teito.
"Ano."
"Ne." řekli sourozenci zaráz.
"Proč by nemohl Teito vařit u nás každý večer?" zamračila se na bratra Yoshino.
"Nemůže přece každý den chodit k nám a vařit!" opáčil na ni Liberta. "Má i své povinosti doma. Ne, s tímhle ho nemůžeme otravovat."
"Ale to je v pořádku. Mohli bychom si dělat společně i domácí úkoly." usmál se na oba a odnesl prázdný talíř do dřezu.
"Opravdu ti to nebude vadit?" byl na pochybách Liberta.
"Fakt, věř mi." Teito se usmál víc. "Nevadilo by mi chodit každý den za tebou, Liberto." řekl potichu, aby to nikdo neslyšel.
"Co jsi říkal?" zeptal se blonďák.
"Říkám, že budu chodit každý den. Slibuju." zvedl pravou ruku.
"No dobře." A v tom si Liberta vzpoměl na školu. "Teito, co to bylo za slib, který máš ty a spolužáci z naší třídy?" Liberta i Yoshino se podívali na Teita. Tomu přeběhl mráz po zádech.
"A-ale... jen takový... ehm..." Yoshino nevydržela chvíli sedět, tak se zvedla a šla směrem ke koupelně.
"Jdu se vykoupat."
"Jo jen jdi." řekl za ní Liberta. "Tak jaký teda slib, Teito?" zeptal se znovu.
"No... jen aby ti neřekli, jak špatně... kreslím!" vyhrkl ze sebe Teito.
"Lžeš, jinak bys mi to neřekl." usmál se Liberta, vstal ze židle s dvěma prázdnýma talířema a šel směrem k bruneťákovi. "Takže...?" vyptával se dál, když v tom zazvonil Teitův mobil.
"Haló? ... Jsem ještě u Liberta, ale už jdu domů. ... Dobře. Zatím." vypnul mobil a schoval ho do kapsy. "Mamka chce, abych šel už domů. Takže zítra ve škole."
"Jo, tak zítra." a vyprovodil Teita ke dveřím.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Karin | 18. června 2017 v 15:04 | Reagovat

by mě zajímalo co to je za slib. :-?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama