Je tu druhý díl Sakiina a Kazukiho příběhu. (Samozřejmě zase trocha delší... :D)
Jeho ruce byly teplé, i když byla ve třídě skoro zima. Saki zvedla hlavu a podívala se na Kazukiho, který měl zavřené oči a usmíval se. "Zavři oči." řekl jí a Saki pomalu,i když byla na pochybách, zavřela oči. Její budoucnost nebyla nijak odlišná od přítomnosti, až na jednu věc. Saki bude mít kluka. Ale kdo to bude? Nešla mu vidět tvář. Saki byla v šoku, ale na sobě to nadala znát. Nikdy by nevěřila, že si najde kamaráda, nebo dokonce kluka. "Jak moc je ta budoucnost vzdálená?" chtěla vědět, když se pustili a otevřeli oči. Její tváře byly nečervenalé. "Tak asi... no... myslím, že tak týden." Kazuki si nebyl jistý. "Takže do týdne budeš s někým chodit?" řekl trochu posměvačnš. "Jasně, že ne! Nikdo by se mnou nechodil, když se mnou nikdo ani nekamarádí!" Saki začala pomalu rudnout v obličeji. "To je jedno, chci si sníst svačinu, než..." "Crrrrr..." přerušil ji školní zvonek. "...než se stane právě tohle." zabalila zbytek chleba a schovala ho do tašky.
Následující hodinu byla Saki myšlenkami někde na Hawai. "Kluk... kluk... kluk... černé vlasy... spousta kluků na naší škole má černé vlasy..." přemýšlela, ale nikdo ji nenapadal. "Mieko! Dávej pozor... Mieko!" profesor si všiml Sakiiny nepřítomnosti a zvýšil hlas. Saki se vzbudila: "A-a-ano pane profesore?" "Nedáváš pozor při hodině, budeš muset být po škole další hodinu, jako trest. Tady na stole máš potřebný materiál..." profesor ukázal na papíry "...a než skončí osmá hodina, budeš to mít opsané na zvláštním papíře a někdo na tebe dohlédné. Kdo má čas?" nikdo se nehlásil, jelikož věděli, co je Saki zač. "Já můžu!" křikl se Kazuki se zvednutou rukou, a třídou se ozývalo šeptání. "Výborně. Tak a teď zpět..." "No, super. Budu po škole a někým, koho znám sotva pár hodin, ten pak zjistí jak moc zasahuju do jeho soukromí a vualá... jsem zase sama." přemýšlela a zadívala se do okna. "To bude super, být sám se Saki. Musím se s ní nějak víc sblížit. Hmm... Třeba... Ah, nic mě nenapadá..." Saki ho zase slyšela přemýšlet. "...už vím! Ne to je blbost. Ah..."
Když skončila sedmá hodina, ve třídě nebylo víc jak dva lidi. "To je docela dlouhý, nechceš s tím pomoct? Budu ti radit." než Saki stačila odpovědět, přisunul si k ní židli a díval se na papíry. "Tady to slovo musíš nějak nahradit, takže..." "Já to zvládnu!" opáčila se na něj a začala psát. "Je velmi sebejistá. Bude těžké být její kamarád, ale nějak to zvládnu. Už kvůli ní..." Kazuki si neuvědomil Sakiinu schopnost se čtením myšlenek "Nechci, aby byla sama. Chchi být její kamarád. Ne... chci být víc než jen její kamarád, ale jak jí říct, že ji mám moc rád?" to se Saki začala červenat, protože se jí Kazuki vlastně také líbil, ale nechtěla si to připustit. "Ty... ty mě... máš rád?" zeptala se a pořád se dívala do papíru před sebou, ale přestala psát. "Co? Aha... myšlenky." vzpoměl si. "Řekni pravdu a nahlas." Saki pořád držela v ruce propisku a podívala se na Kazukiho. "Saki... to byla lež, já tě miluju." Saki přeběhly po tváři slzy a rozbušilo se jí srdce. "Nemůžu... nemůžu přijmout tvoje city ke mně." podívala se na zem. "Saki, miluju tě a ty mě, vím to..." to byla pravda. Saki až moc nahlas a rychle bušilo srdce "...tak proč říkáš, že nemů..." "Nechci ti ublížit!" křikla na něj. "Všem,kteří mě opustili, jsem četla myšlenky, čímž jsem jim ubližovala. Tobě nechci ublížit." řekla tichounce a vyběhla ze třídy. "Počkej... Saki!" křičel za ní, ale ona utíkala dál. Rozeběhnul se za ní, ale Saki byla nejspíše už někde venku. "Nevadí, zítra jí nějak přesvědčím."
Pokračování příště...




Je to super povídka