Tahle povídka je normální romantika (kluk Kazuki x holka Saki) inspirována anime Kotoura-san. Jména jsou z internetu.
Pairing: Kazuki x Saki
Čeká vás: Romantika
Typ: Kapitolovka
"Tenhle rok bude nudný." řekla Saki, když se dívala na partu kluků, co hráli kuličky. Celá škola se jí raději vyhýbala, protože nikdy nevíte, kdy se vám dostane do hlavy. "To je ta holka, co umí číst myšlenky." řekla nějaká holka. "Víš, že dneska má přijít ten nový kluk? Prej bude chodit do béčka." řekla její kamarádka. "Do béčka jako tamta holka? Měli bychom ho před ní varovat." Co? Nový kluk v naší třídě? Proč jem jediná kdo to neví? To je jedno, stejně se musím vrátit do třídy, už zvoní. pomyslela si Saki.
Do třídy vešel učitel s novým klukem. Měl krátké černé vlasy, modrozelené oči a byl vysoký zhruba stosedmdesátsedm centimetrů. "Ahoj všichni, já jsem Kazuki a zrovna jsem se přistěhoval." pronesl s úsměvem. "Dobrá, Kazuki. Můžes si sednout... hmmm..." řekl učitel a díval se po třídě, kam by ho mohl posadit. Ale ne! Jediné volné místo je vedle mě! "Sedni si vedle té modrovlasé holky se sluchátky." a ukázal na volné místo po mém boku. Kazuki si teda sedl s úsměvem na tváři vedle mě. "Páni, vypadá naštvaně. Nebo je to postrah školy? Nějaké holky mě před ní varovaly, ať si s ní nic nezačínám, že nerespektuje soukromí ostatních. Nechápu to." slyšela Saki, co si Kazuki myslel. "Zkusím se s ní o přestávce skamarádit." To Saki zaskočilo. Se mnou? Měla bych prvního kamaráda, ale ten by ode mě taky odešel jako ostatní, jako celá moje rodina. Saki se rozesmutnila.
O velké přestávce k ní přišel Kazuki. "Ahoj, já jsem Kazuki, ale to ty už víš..." mile se na ni usmál. "..,a jak se jmenuješ ty?" postavil si k jejímu stolu svou židli a sedl na ni. "Copak tys neposlouchal ty holky, co tě varovaly?" "Má velmi melodický a hluboký hlas na holku." Ale, ty jsou mi ukradený. Můžu se bavit s kým chci, ne? Tak, jak se teda jmenuješ?" Mávl rukou a více se usmál. "Saki... Saki Mieko." začervenala se. Ještě nikdo se jí nezeptal na jméno. Jen na začatku roku. "Ty nemáš příjmení, Kazuki?" zeptala se ho. "Ne, jsem sirotek. Tady, v Mikatě jsem si našel byt a přestěhoval jsem se z Tokya." nebylo na něm poznat, že by chtěl brečet, nebo o tom nemluvit, jen mu prostě spadl úsměv. "P-promiň, nevěděla jsem..." "Nevadí, to je v pohodě." usmál se znovu. "Můžu se nasvačit s tebou?" "Jo... můžeš." řekla Saki sotva slyšitelně. Já jsem neměla rodinu od čtyř let, ale on asi už od narození. To je smutné. pomyslela si Saki, když v tom uslyšela Kazukiho myšlenky: "Hmmm... snad jsem neřekl něco špatného. Proč pláče?" "Já nebrečím!" utřela si slzy Saki. "Jak jsi to věděla?" podivil se černovlásek. "Věděla co?" "Co jsem si myslel... Ty umíš číst myšlenky! To je důvod, proč mě ty holky varovaly, že nebudeš respektovat mé soukromí! Už to chápu." radostně se postavil. "Jo, ale kvůli tomuto nemám kamarády, ani rodinu. Všichni ode mě odešly, protože jsem se dozvěděla jejich tajemství a takové. Proto." zamračila se na něj Saki a vytáhla si svačinu z tašky přes rameno. "Promiň, ale jsem rád, že znám někoho jako jsem já." "Jo, taky nemáš rodinu." zakousla se do svého chleba. "To taky, ale já vidím budoucnost, i když to zní, jak kdybych byl blázen..." "Ne, já ti veřím. Jak to děláš?" polka sousto v puse. "Snadno, chytím někoho za ruku a vidím co se stane a ten dotyčný taky." a nastavil ruku k Saki. Saki nevěděla, jestli mu může v tomhle věřit, ale i přesto mu dala svou ruku.
Pokračování příště...




Pěkné.