Fantazie...něco čeho mám až dost, možná by se dalo říct, že až příliš. Lidi okolo mě často říkají, že to přeháním, nejsem normální atd., ale to oni žádnou nemají a hodně moc je lituju, protože nebýt fantazie, pomalu by lidstvo ani existovalo, protože... Trochu se zamyslete...když někdo říká, že fantazie je blbost a žádnou nepotřebuje (znám několik lidí), jak teda mohl být dítětem? Bez fantazie by nevznikla veškerá elektronika, návrhy např. na stavby a vlastně ani žádné pohádky a příběhy. Bez fantazie se nedá žít, teda alespoň pro mě. Nebýt fantazie, nebyla bych tu.
Když jsem byla malá, moji rodiče mě kárali, že se musím trocha krotit a popřemýšlet nad sebou a dívat se na ostatní děti ve škole, co dělají oni a co dělám já. Když jsem si uvědomila, že žiju ve světe "pohádek" a přestala jsem s tím, začala jsem se chovat jako nějaký nafoukaný sobec. Když teď o tom přemýšlím...zkrotila jsem se až moc, hlavně jsem propadala z výtvarky. O pár let, tak na začátku druhého stupně, mě fantazie opustila snad nadobro a já si to ani neuvědomovala, prostě jsem to nechala být. Po tom všem mě rodiče brávali k psychiatrovi, ale ani ten mi moc nepomohl. Když už rodiče nevěděli, co se mnou, rozhodli se mě poslat na tábor, kde jsem potkala kamarádku, s tehdejší přezdívkou Pošta, teď jí říkám Merylyn, která mě naučila o fantazii hodně. Ta holka tenkrát byla...jak to říct...nespolečenská, strašně se štítila lidí, ale když si s ní začnete povídat, zjistíte, že to nebohé ufňukané káčátko je ve skutečnosti duhový klaun, který dokáže rozveselit každého. To jí vděčím, že mi navrátila fantazii a smysl života, protože až teď si uvědomuju, že to byla hlavně chyba mých rodičů, ale i moje.
Když jsem viděla toto téma týdne, neváhala jsem a chtěla jsem povyprávět svůj příběh. Děkuju za přečtení. :)