close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Blog je neaktivní!

Nový blog zde.

Miluju vůni ramenu...a tebe

3. března 2014 v 15:59 | Mincy-chan |  Naruto
Zdárek lidičky, řekla jsem, že po várce kapitolovek bude jedna jednorázovka, tak tady ji máte... ;) :D poslední dobou hodně čtu mangu SasuNaru a tak mě napadlo, jestli bych se nemohla alespoň pokusit nějakou přeložit. Četl by někdo mangu od trojkaře z angliny? :D

Pár: Sasuke x Naruto
Čeká vás: Yaoi
Typ: Jednorázovka


Znám jednu flegmatickou, sobeckou a vůbec tak zkaženou osobu. Každý den ji sleduju. Vím o ní vše, teda alespoň myslím, a hrozně moc ji miluju.
Moje jméno je Naruto Uzumaki, mám patnáct let a chodím do Konožské střední školy. Bydlím se svou sestrou Naruko, které je dvacet jedna let. Naši rodiče zemřeli při autonehodě, když mi bylo deset let a Naruko se mě ujala a dokonce si i našla práci, v šesnácti.
Ale jednou podstatnější věcí je osoba kterou miluju už od osmé třídy - Sasuke Uchiha. Ano, jsme oba kluci, takže vím, že s ním nic mít nebudu, ale s mými city nic neudělám. Miloval jsem ho, miluju a určitě i budu milovat, i přes jeho nafoukanost. Nikdy jsem neviděl, že by měl nějaké kamarády, jen se kolem něj motají holky, které ignoruje.
Dnes ráno jsem vstal, protáhl se, oblékl, nasnídal, prostě normální ráno.
"Tak já jdu!" křikl jsem na Naruko, která byla ještě v kuchyni.
"Počkej, Naruto!" ozvalo se a běžela ke mě s obědem. Schovala mi ho do tašky a zmáčkla mě objetím.
"Měj se hezky, mišánku."
"Naruk...dusím...s-e..." sotva jsem mluvil.
"Hlavně se nikde nepoflakuj a přijď rovnou domů!" pohrozila mi prstem a políbila na čelo.
"Uvidíme se později." řekl jsem a vyrazil.
"Vyšel jsem moc brzo, touhle dobou tam ještě nebývá." řekl jsem, jakmile jsem byl jen pár desítek metrů před školní bránou. Podíval jsem se na hodinky. Že by měl zpoždění? pomyslel jsem si, když jsem ho neviděl vycházet zpoza rohu. Ještě nikdy neměl zpoždění, vždy chodil načas. Vydechl jsem a překročil jsem "hranice" mezi školou a okolním světem. Když jsem vešel do chodby, už se na mě valily pozdravy spolužáků. Přišel jsem ke skříňce, kterou jsem otevřel. Podíval jsem se na skříňku vedle mojí - Sasukeho. Při očumování jeho skříňky jsem jej zahlédl, jak vchází do školy, přímo směrem ke mně. Mírně jsem se začervenal. Když odemykal svou skříňku, pozdravil jsem ho, tak jako každý den.
"A-ahoj, Sasuke-kun." Zadíval jsem se do své skříňky, čekajíc odpověď kterou, jsem věděl, že nedostanu. Nevšímal si mě, neodpověděl, jen se přezouval, zamčel zase skříňku a prošel kolem mě odcházejíc do třídy. Náhle se však zastavil.
"A-ahoj...Naruto-kun." pokračoval v cestě. Mé srdce začalo bít dvakrát rychleji, než normálně. To bylo poprvé, co mě pozdravil, nebo spíše, co někoho pozdravil. Cítil jsem své vroucí tváře. Byl to první pozdrav, co jsem od něj slyšel. Obul jsem se. Náhle jsem se začal usmívat. Mnozí by řekli, že jedu v nějakých houbičkách.
Ještě než jsem přišel do třídy, už jsem slyšel křiční holek z naší tříd: "Kyáááááá, Sasuke-kuuuun je tak hezkej!!" Kdybych byl holka, nejspíše bych takhle křičel taky, ale mě stačí mé podvědomí: "Rozplývej se nad jeho slovy! No tak, Naruto, není to snad tvá láska? Rozplývej se! Červenej se! Zakřič jeho jméno a řekni tu věc, kterou mu chceš říct už tři roky! Sasuke-kun! Sasuke-kun!" avšak, kdybych měl tohle alespoň vyslovit...nejel bych v houbičkách, ale v LSD.
Když jsem vešel do třídy, Sasuke si teprve sedal na své místo. Jeho lavice byla vedle mé. Civěl jsem na něj jak na svatý obrázek.
"Hej! Naruto! Blokuješ cestu!" okřikl mě Kiba.
"Oh, promiň." šel jsem si sednout. Cítil jsem Sasukeho pohled na mě a jako by říkal "To je ale nemehlo!" a dál si četl ze svého sešitu do Fyziky, mezitím co já si chystal věci. Nikdy jsem neměl rád Fyziku, proto jsem z ní taky dostával tak špatné známky, kdežto Sasukemu šlo vše od ruky .
"Chouji!" křičel Kiba a utíkal ven ze třídy s Choujiho obědem. Chouji to nenechal jen tak a samozřejmě běžel za ním, přičemž mi shodil věci z lavice.
"Promiň Naruto...Stůj, Kibo!" běžel dál. Jen jsem si povzdechl, klekl na všechny čtyři a sbíral věci po zemi.
"Zatracenej Kiba...!" brblal jsem si pro sebe, načež jsem si uvědomil, že mi chybí sešit. Začal jsem ho hledat po zemi, ani v tašce jsem ho neměl. Jsem si víc jak stoprocentně jistej, že jsem si ho chystal. poškrábal jsem se za hlavou a ještě se rozhlížel po podlaze. Mé oči zamířily k Sasukemu, který si pročítal mé zápisky.
"Sa-Sasuke-kun...D-děku-ju." chtěl jsem mu sešit vzít, ale ten jeho pohled mě zastavil.
"Naruto...měl by sis to lépe zapisovat, ať se v tom vyznáš." zavřel ho a podal mi ho. Dál se věnoval pročítání už svého učiva. Pevně jsem stiskl do ruky svůj sešit a opět se posadil, což bylo zbytečné, protože do třídy zrovna vešel profesor Iruka...s písemkami. Shikamaru, jakožto třídní předseda, je rozdal. Z té známky asi Naruko nebude moc nadšená.
"Nejvíce bodů, které jste mohli získat, bylo třicet dva, a za něco navíc po půl bodu. Nejvíce bodů měl Sasuke Uchiha." vysvětloval. Sasuke se tvářil pořád stejně.
"Uzumaki Naruto...protože jsi byl nejhorší, bude tě někdo doučovat. Jestli se nezačneš učit, z Fyziky propadneš." napomenul mě profesor a podíval se do třídnice.
"Doučovat tě bude...Sasuke Uchiha." Po těchto slovech mi proběhl mráz po zádech. Podíval jsem se na Sasukeho, který kontroloval svůj test.
"O obědvací přestávce mu to vysvětli Sasuke-kun, jo?" zavřel třídnici aniž by čekal odpověď. Sasuke si jen pro sebe přikývl, jakože slyšel.
"Áááá...konečně oběd!" křikl Chouji přes třídu a protáhl se. Teď by mě měl Sasuke doučovat, že jo? Ale já se s ním opravdu nechci nic učit! Když o tom nebudu mluvit, rozhodně si nevzpomene! napadlo mě. Vytáhl jsem si z tašky boxík. Něčí ruka na něj praštila, zrovna když jsem ho chtěl otevřít.
"Hej!" okřikl jsem osobu, avšak když jsem zjistil, že je to Sasuke, opět jsem zrudnul.
"Žádné jídlo, dokud to nebudeš umět." řekl klidným hlasem a ukázal prsem na můj test s pětkou.
"Takže, abys vypočítal...Naruto?" probudil mě z říše snů.
"C-cože?"
"Poslouchal jsi mě vůbec?" zeptal se a čekal odpověď.
"Eh...jo, p-poslouchal!" A sakra...
"Opravdu? Tak jak se vypočítá V?" založil ruce na hruď.
"Emh...no...V je...obsah-" Sasuke vydechl.
"Usuratonkachi..."
"Usura...tonka...chi?" dostal jsem přezdívku od nejhezčího a nejbožtějšího emaře v Konoze.
"Jo, Usuratonkachi, hodí se to k tobě." zase jsem upadl do světa snů a pořád se díval na Sasukeho jak na zjevení Panny Marie.
"Ty nevíš ani to, co se učí na druhým stupni...!" vynadal mi, ale já byl myšlenkami...vy víte kde.
"Naruto...?" naklonil trochu hlavu na stranu. V tu chvíli mi začala téct krev z nosu.
"Hej, seš v pohodě?" Zaklonil jsem hlavu a držel se za nos, aby krev tolik netekla na zem.
"Poď na záchod." pomohl mi vstát, přičemž musel cítit mé rychle bijící srdce, a vyšli jsme ze třídy.
"Poprali se..."
"Kdo si začal?"
"Ale vždyť Naruto-kun nikdy nikoho neotravuje!"
"Naruto-kun Sasukeho-kun vyprovokoval?"
"Proč jde s ním na záchod?" šeptali si lidé okolo a kdo nás uviděl, zastavil svou práci a pošeptával si také. Všichni se však rozprchli, když uviděli předsedkyni studentské rady; na hlavé čtyři culíky z krátkých vlasů, postavu vysokou asi jako já, ale to nejhorší na ní byla povaha. Jediná holka na škole, ale vlastně i v Konoze, jež nebalí Sasukeho, byla velmi přísná a někteří kluci by řekli, že i krutá, ale jen na kluky, holkám stačilo říct vše jen jednou a přestaly, ale kluci ne. Všichni kluci se jí časem začali bát, kromě čtyř - jejího kluka Shikamara, jejích dvoubratů Gaary a Kankura, a Sasukeho. Jméno této osoby bylo Temari.
"Co se tu stalo?" zeptala se skoro rozčileným tónem. Sasuke se zastavil, aby to vyřídil a mě poslal na záchod.
"Narutovi se spustila krev z nosu, když zjistil, co má Kiba ve skříňce za časopisy."
"Jak o nich víš?!" rozkřikl se Kiba a utíkal ke skříňkám, když se na něj Temari zle podívala.
"Kibo! Kam zdrháš?! Tohle nepatří do školy! Hned ti udělám průzkum skříňky! Stůj!" běžela za ním a Sasuke se vydal za mnou.
"Jak se cítíš?" zeptal se mě a já se postavil rovně a vyhrožoval mu prstem
"Jak tě mohlo napadnout, že se mi spustí krev zrovna z něčeho tak nechutného! Já nejsem uchylák!" Sasuke rychle vzal pár ubrousků na utírání rukou a přidržel mi je pod nosem.
"Takhle to budeš mít na té bílé košili, Usuratonkachi! Víš vůbec, jak špatně to jde dolů?" Červenal jsem se víc a víc. Dotýkal se mě, i když jen přes ubrousek. Chytl jsem si ho, přičemž jsem se dotkl jeho ruky, a naklonil se zpátky nad umyvadlo.
"Už je to lepší." řekl jsem. Sasuke si dal ruky do kapes a zeptal se mě.
"Nad čím jsi přemýšlel, že se ti spustila krev?"
"C-co-že? T-to je s-soukromý...!" začínal jsem pomalu panikařit.
"Mně můžeš věřit. Nemám nikoho komu bych to vykecal." řekl tak přesvědčivě. Úplně jsme ztratil hlavu a málem mu to všechno vymámil.
"Sasuke já..."
"Crrr..." zachránil mě zvonek, jenž oznamoval začátek další hodiny.
"Co ty?"
"A-ale nic..." zavrtěl jsem hlavou a slyšel jeho hlasitý povzdech.
"Když jsem tě nestihl doučit o přestávce, doučím tě to u tebe doma." bez jakéhokoli dalšího slova se otočil a odešel. Dával jsem se na zavírající se dveře, po chvíli jsem se vzpamatoval a rozeběhl se.
"Hej, uvědomuješ si, že ses pozval SÁM ke MNĚ domů, že jo?!" snažil jsem se ho přesvědčit, ale to by nebyl Sasuke, kdyby si nastál za svým.
"Co je špatného na tom, že přijdu k tobě domů?" otočil se a podíval na mě čekajíc odpověď, ale těm jeho černo-tmavo-uhelno-hluboko-božským očím jsem nemohl vzdorovat.
"N-nic..." Takže po škole...ke mně domů přijde...SASUKE?! vyšiloval jsem v duchu.
Když naposledy zazvonilo, snažil jsem se dostat co nejdříve ke skříňkám, protože jak se tam nedostanete mezi prvními, pocítíte na vlastní kůži, co to je ˝Cítím se jako sardinka˝ a taky...nechci aby přišel kluk, kterého miluju, do mýho Mount Everestu z nepořádku. Otevřel jsem si skříňku, shrábnul věci, zamčel a prchal z chodby pryč. Vyšel jsem na školní dvůr, kde jsem se oblékl a díval na pomalu praskající vchod do budovy. Sasuke neměl žádnou šanci se z tamo dostat, stejně tak jako ostatní. Vím, že by to byla moje šance udělat další krok dostat se k Sasukemu blíž, ale...však víte. Spadl mi kámen ze srdce. Sebral jsem tašku, hodil si ji přes rameno a otočil se k odchodu, který mi znemožnila osoba o hlavu vyšší než já.
"He-...ej..." nemohl jsem uvěřit svým očím.
"Sasuke?! Jak ses dostat z té kopy zaplňující školu?!" ten kámen se mi zase vrátil.
"Moje jméno je Sasuke Uchiha. Přede mnou ustupují i učitelé a ředitelka. Tak, veď mě k tobě domů." Tak jsme tedy vyrazili; Sasuke rázným krokem a já s červenou tváří.
"Proč jsme nemohli jít spíš k tobě, Sasuke?" zeptal jsem se ho, když jsme byli u dveří mého domu.
"U mě by nás otravoval můj bratr." odemčel jsem dveře.
"Ty máš bratra?" zeptal jsem se nadšeně.
"Jo, staršího. Ty nemáš sourozence, že seš tak natěšenej?" podíval se na mě. Vím o něm skoro vše, ale fakt, že má bratra, jsem nevěděl.
"Mno...m-mám. Mám sestru, Naruko." zatvářil jsem se zase normálně
"Taky starší?" složil ruce do kapes.
"Svým chováním připomíná spíš malého fakana...ale je starší." zastyděl jsem se.
Otevřel jsem dveře a křikl přes celý dům:
"Jsem domáá!" nikdo se neozval jen byly slyšet rychlé kroky, jež se přibližovaly. Byla to Naruko, která se na mě, hned jakmile mě uviděla, pověsila, objímala mě, mačkala a málem i snědla.
"Koťátko moje, jsi zpátky. Jakpak ses měl, hm?"
"Nar-k..o..." dusil jsem se snad víc než ráno. Jakmile viděla stát ve dveřích Sasukeho, pustila mě a já se mohl zhluboka nadechnout a odkašlat si. Chvíli na něj jen tak civěla, ale potom...
"Kyyáááááá, ten je tak hezkéééééééj!" chytla se za tváře.
"To je tvůj kamarád, Naru?" usmívala se jak nikdy.
"J-jo. To je..."
"Jmenuju se Sasuke Uchiha. Rád vás poznávám." přerušil mě a uklonil se Sasuke.
"N-n-neř-íkej, ž-že ty-jsi...ten kluk, co letos i předloni i předpředloni i rok předtím a ten před tím vyhrál cenu ˝Nejhezší kluk Konohy˝ ?" Sasuke si těžce oddechl.
"Jo, to jsem já."
"Nyuuuuuuu, jsi opravdu tak nádhernej jak na obrázku, dokonce krásnější!" šílela a já se zatím mohl propadnout do země.
"Ale počkej..." zamyslela se "Uchiha? To jméno mi něco připomíná. Hmm..." dívala se do stropu a vypadalo to, že opravdu přemýšlí (po několika letech).
"Mé příjmení vám může připomínat Itachiho, mého bratra." pronesl Sasuke.
"Ah, ano! Tvůj bratr pracuje v divadle, jako herec, že?"
"Ano." zamračil se Sasuke. Itachi Uchiha? Myslím, že to je ten týpek, kterého obdivuje Naruko. Je to opravdu výborný herec, to musím uznat. Na jevišti je prostě vynikající. Jednou jsem ho viděl hrát hru, myslím, že hrál Hamleta.
"Pozdravuj ho ode mě a řekni, že ty kostýmy budu mít už pozítří." usmála se na mou lásku.
"Počkat, nee-chan! Ty...znáš Uchihu-san osobně?" vykřikl jsem překvapením.
"Jo, včera mě vykopli z restaurace a okolo šel náhodou Sasukeho-kun bratr - Itachi-sama a křičel na ně, že se takhle s dámou nejedná a nabídl mi práci v divadle. Nom...na jevišti jsem nebyla zrovna nejsilnější, protože jsem zapomínala co dělat, a tak jsem zůstala na vyšívání kostýmů."
"Jsem stejně překvapený jako ty, Naruto." podíval se na mě a já se jemně začervenal.
"Nevěděl jsem, že znáte mého bratra, Naruko-sama." jeho tvář jen trochu nabrala překvapení.
"To on nám zachránil životy. A navíc. Můžu dělat ty kostýmy doma a dohlížet na svojeho Naru." našpulila rty a vlepila mi pusu na čelo.
"Naruko!" utřel jsem si ho. Sasuke si povzdechl jako by už nechtěl mluvit o svém bratrovi.
"Tak už vás pustím. Jistě se máš zase co učit, že, Naruto?" pohladila mě po vlasech a já se přikrčil. Moje milovaná sestra odešla do obýváku, kdežto já se Sasukem po schodech nahoru, přímo do mého pokoje. Vcházelo se tam vchodem , který byl v podlaze. Jednoduše, měl jsem pokoj místo půdy.
"To-toho nepořádku si nevšímej." zavřel jsem poklop, načež odložil tašku ke stolu. Totéž udělal Sasuke, ale z tašky si vytáhl učebnici se sešitem a posadil se mi na postel.
"Naučím tě všechno, co se učí už v šesté třídě." otevíral učebnici a já si přisedl k němu, otevřel si sešit a zapisoval vše, co mi Sasuke nadiktoval.
"Takže už to chápeš?" zeptal se mě.
"Jo, jenom, když tady máš podložku, čtverec se stranou tři a půl centimetrů a hmotností pět kilo, jak z toho mám vypočítat tlak?!" nechápal jsem a díval se zmateně na osobu na posteli.
"Ah." povzdychl si Sasuke. Vypadal pořád tak klidně...
"Právěže musíš vypočítat obsah, který se počítá jak?" Ty rty. Ty jeho úzké bledé rty, se pohybovaly, jak kdyby přesně věděly, jak co říkat. utápěl jsem se v myšlenkách.
"Naruto? Ty mě zase neposloucháš, co?" zeptal se a aniž by řekl cokoliv dalšího, se ke mně obličejem přibližoval.
"Miluju tě, Naruto." zavřel oči a políbil mě. Jedna jeho ruka přistála na mé, jež byla na mém koleni. Odstrčil jsem ho od sebe, začal vyšilovat a červenat se.
"C-c-co b-blneš? S-me kluci! To je divný!" přikryl jsem si dlaní pusu.
"Ale zamilovat se do MĚ divný není?" přitakal.
"C-co...jak jsi.." opět a zas jsem rudnul.
"Každé ráno si mě zdravil, i když jsi věděl, že ti nikdy neodpovím, prostě jsi to dělal. Zprvu mi to bylo otravný, ale před pár týdny, mě něco nutilo za tebou dolízat, skamarádit se s tebou. Víš...neměl jsem tě rád, protože jsem si myslel, že jsi nějaký nájemný vrah nebo co, že mě pořád pronásleduješ." To se mnou trhlo.
"T-ty víš i o..." díval jsem se na něj s velikým překvapením.
"Nemohl jsem si nevšimnout." usmál se "Naruto? Proč pláčeš?" udivil se.
"To...to je poprvé, co jsem tě viděl se usmát. Jsem...jenom šťastněj." usmál jsem se zase já. Sasuke se mírně začervenal.
"Ni-nikdo jiný, kromě tebe, mě ještě takhle neviděl, protože..." podíval se znovu na mě a já se k němu přiblížil.
"...věřím jen svému jedinému kamarádovi - tobě, Naru." Políbil mě. Po lících mi protekly další a zároveň poslední slzy. Rozvázal jsem Sasukemu kravatu a dostával se mu pod košili.
"Ne, Naruto! To...to nemůžeme." zastavil mě "Já...to už nechci..." řekl s lítostí.
"Už?" zaraženě jsem se podivil. Sasuke se na mě podíval trochu váhavě, než se rozmluvil.
"Řeknu ti to, protože ti věřím." přitáhl si kolena k sobě a spustil:
"Před deseti lety, když mi rodiče umřeli, staral se o mě Itachi, který mi dodával sílu. Ale...dva týdny od této události jsem měl hroznou noční můru, ze které jsem křičel. Vycházely ze mě všechny emoce. Itachi za mnou přiběhl a říkal, že je všechno v pořádku, že je tu se mnou. Jak jsem se trochu uklidnil, cítil jsem jeho nechutný jazyk na mém krku. Bránil jsem se, ale osmnáctiletý kluk byl silnější než desetiletý. Slíkal mě a potom...zneužil..." nevěřil jsem, co říká.
"Takhle se to dělo asi dalších pět dní. Pak jsem sebral odvahu a vyhrožoval mu, že jestli se ke mně někdy víc přiblíží, zavolám policii, ali i tehdy jsem se ho pořád bál. Od té doby se mu vyhýbám a pohrdám jím. Strach se změnil v nenávist." v očích měl slzy.
"Jediný, komu jsem věřil..." schoval hlavu do kolen a já slyšel jen vzlykot. Nechtěl jsem mu to ztěžovat, tak jsem byl zticha a jenom ho hladil po zádech. Chytl mi ruku a schoval se mi v hrudníku, kde bilo mé splašené srdce. Teď mi bylo jedno, jestli se červenám, nebo rudnu, jediné co jsem musel udělat, bylo uklidnit Sasukeho. Objal jsem ho rukama a hladil po vlasech. Cítil jsem, jak jeho slzy dopadají na mou košili.
"Naruto...Nikomu to *vzlyk* neříkej." plakal dál, ale teď už byl poněkud klidnější.
"Jasně." odpověděl jsem mu. Mezitím, co jsme tam seděli v objetí, venku začalo přšet a bouřit.

O tři hodiny později, jsem už téměř chápal vše, co bych chápat měl, a co budu potřebovat na přeskoušení.
"Teď asi domů nedorazím." podíval se z okna. Já ležíc na jeho klíně jsem se posadil a taky nakoukl ven.
"Wow, tam prší." udivil jem se.
"Takže..." začal jsem "nechceš zůstat přes noc?" Sasuke se zadíval do země.
"Nauto já-"
"N-ne-nebudeme to dělat! Jen...nemůžeš jít v tom dešti...a taky...bych byl rád...s tebou..." zastyděl jsem se a schoval hlavu mezi ramena. Sasuke se jen usmál a políbil mě na čelo.
"Moc rád zůstanu."
"Klucíííí!" křičela Naruko ze svého pokoje pod námi a ťukala koštětem do stropu.
"Přestaň s tím boucháním, kdo to zase bude malovat?" zakřičel jsem naštvaně do země "Pojď, nee-chan zase něco chce." překoulil jsem oči.
"Omlouvám se, jsem pro vás oba jen přítěží." řekl Sasuke, ale nevypadal jako by ho to mrzelo.
"Nejsi! Jsi tu protože jsi mě doučoval." namítl jsem.
Když jsme slezli dolů, vyrazili jsme do kuchyně, odkud se nesla nádherná vůně. Naruko v kuchyni vařila ramen, který tak neskonale zbožňuju.
"Už to bude, tak se posaďte." usmála se na nás Naruko "A ty si běž umýt ruce, Naruto! Určitě sis je zase neumyl!"
"Ale co Sasuke-kun? On nemusí?" vymlouval jsem se z nespravedlnosti.
"Ne!" štěkla po mě a probodávala mě pohledem.
"U-už jdu!" řítil jsem se do koupelny.
"Nemusela jste si kvůli mě dělat starosti." posadil se ke stolu Sasuke.
"Ne, ne, to nejsou starosti, to je radost! Jsi první Narutův kamarád u nás doma!" usmívala se Naruko a vytáhla ze skříňky misky.
"Naruto tu ještě neměl kamaráda? Ani jednoho?" zeptal se Sasuke. Naruko zesmutněla.
"Dříve jich měl plno, ale jak nám zemřeli rodiče, celý se z toho zhroutil a uzavřel se před světem; utíkal z domu, měl hysterické záchvaty, nespal a nakonec se pokusil i zabít. Jezdila jsem s ním po různých doktorech, ale ti mi nedovolili nechat ho doma, takže zůstal v psichyatrické léčebně na půl roku. Když se vrátil, tak jsem se ho zeptala, jestli by nechtěl jet do zoo a že si může vzít s sebou i kamaráda. Odpověděl, že žádného nemá a já se zeptala proč? Tu větu nikdy nezapomenu." vypnula sporák a nalévala ramen do misek.
"Jakou větu...?" Sasuke byl z toho v šoku.
"Nechci už ztratit nikoho, na kom mi záleží." dopověděla Naruko a náhle se začala zase usmívat "Ale jak vidím, stal se z tebe Narutův nejlepší kamarád, už mu neříkáš Naruto-kun, ale jenom Naruto."
"Jsem zpátky." usadil jsem se ke stolu vedle Sasukeho. Naruko nám podala misky s ramenem a sama si přisedla. Popřáli jsme si dobrou chuť a pustili se do jídla.
Po večeři jsme se všichni vydali do mého pokoje, kde nám Naruko pomohla přichystat peřiny.
"Opravdu nebude vadit, když zůstanu přes noc?" zeptal se Sasuke Naruko.
"Budete spát v tomto pokoji." To by nás nenapadlo, nee-chan! "Dobrou noc!" zavřela poklop. Sasuke a já jsme se převlíkali. Já jsem se musel otočit, jinak by se mi zase spustila krev z nosu.
"Je to takový volný. Jsem hubenější než ty, usuratonkachi." řekl posměvačně a prohlížel si mou postavu, když jsem mu to překazil obléknutím trička na spaní.
"Tak, já spím na zemi na matraci a ty si lehni na postel." řekl jsem a začal si ustélat, jenže Sasuke mě zastavil.
"Ne, já budu spát na zemi. Ty si lehni do postele." namítal a bral mi deku z ruk.
"Ne, to já budu na zemi!" nedal jsem se a přitáhl si ji zpátky.
"Ne, já!" naléhal na mě.
"Já!"
"Já!"
"Já!"
"Já!"
"Ty!"
"Správně! Já na posteli a ty...ne počkej...! Tys mě doblbnul, Naruto!" rozčiloval se a já škádlivě vypláznul jazyk "No tak dobře, přesvědčils mě, vyspím se na posteli." vstal a lehl si do postele.
"D-dobrou Sasuke-kun..." řekl jsem a zalezl pod peřinu.
"Sakra, Naruto! Už mě štve to -kun! Říkej mi prostě jenom Sasuke!" zvýšil na mě hlas. Ještě že byla tma, nemohl vidět mé tváře jak byly rudé.
"Ta-tak dobře, Sa...Sasuke...d-dobrou noc!" schoval jsem i hlavu pod peřinu.
"Dobrou...Usuratonkachi." uslyšel jsem zašustění peřiny a venku už jen padal déšť a byla bouřka.
Při každém hromu jsem se více stahoval do klubíčka a dusil se pod peřinou. Náhle jsem se vylekal z ohlušující rány a běžel se schovat do své postele, kde už spal Sasuke.
"Do prdele co to-?" vylekal jsem ho.
"Sa-Sasuke já-se bojím..." na chvíli jsem se na něj podíval, jenže jak uhodil další, schoval jsem se pod peřinu do jeho klína. Sasuke se neskutečně rozesmál. Nevěřil jsem svým uším, tak jsem se chtěl přesvědčit na vlastní oči a odkryl si z hlavy peřinu a díval se na něj s velikánským překvapením.
"Co se na mě tak díváš?" utíral si slzy od smíchu. Já se taky usmál.
"To je poprvé, co tě vidím se smát." Uděřil další, ještě silnější, hrom a já se schoval do Sasukeho hrudníku, ale už bez úsměvu.
"Chováš se jak malý děcko!" poznamenal a krátce se usmál.
"A můžu já za to, že se bojím?! skoro mi nešlo rozumět.
"Jestli chceš, můžeš spát se mnou, ale...víš jako to myslím..." zastyděl se a já též. Tak jsme si tedy lehli a já se k němu přitulil. Cítit jeho teplé ruce na svých zádech a horké rty na čele, bylo něco fantastického. Slyšel jsem jeho srdce. Nebilo klidně. Bilo tak rychle, jako když mě poprvé pozdravil. Neuklidňovalo se. Bilo stejně jako moje.
Venku se zase ozval hrom a já se přitulil blíže k Sasukemu, který se usmál.
"Zazpívám ti jednu písničku na uklidnění. Zpívávala mi ji má matka, když jsem byl malej."
"Už se nebojíš?" zeptel se mě, avšak já neodpověděl.
"Naruto?" ptání bylo zbytečné, já už spal.
"Hmpf. Dobrou noc." dal mi poslední pusu do vlasů a sám se uchýlil ke spánku.

Venku už jen kapaly poslední kapky ze střechy, když jsem se ráno probudil. Sasuke vedle mě nebyl. Rozespale jsem sešel do kuchyně, odkud se linula příjemná vůně. Vajíčka. pomyslel jsem si a protřel si oči.
"Naruko?" zeptal jsem se, protože moje oči ještě nesloužily.
"Haha, já nejsem Naruko-sama, usuratonkachi." slyšel jsem jeho smích.
"Sasuke? Co děláš v kuchyni? Kde je Naruko?" zděsil jsem se a nevím proč.
"Naruko-sama šla na nějaké jednání do práce, do divadla, takže jsem se ujal snídaně. Bude další ramen, nevadí, že ne?" Moje domněnka byla milná, když jsem si myslel, že budou vajíčka. Divil jsem se, že umí vařit. Ale, když to vezmete jedna, dva, tři, pochopíte, že Sasuke nenávidí svého bratra, takže si asi raději vaříval sám (co kdyby ho chtěl otrávit, že jo?). Posadil jsem se ke stolu protírajíc si oči. Sasuke měl na sobě zástěru, kterou nosívala nee-chan, když vařila; bílá s růžovo-červenými kytkami. Tehdy jsem si měl přát zůstat slepý po zbytek život, když jsem se úplně probral a uviděl Sasukeho v zástěře, no nemohla se mi spustit krev, jež mi tekla už i přes rty. Rychle, než aby to zjistil, jsem zdrhnul do koupelny nad umyvadlo. Perverzáku, perverzáku! nadával jsem si v duchu.
"Perverzáku..." ušklíbl se Sasuke opřený o futra s rukama složenýma na hrudi.
"Já nejsem perverzní! Odvolej to!"
"Tak proč ti tekla červená i včera?"
"Eh...mno...to bylo..."
"Vím, že víš o těch Kibových časopisech, ale tohle by to s tebou neudělalo. Začala ti týct, protože jsem naklonil hlavu na stranu, je to tak, Naru?" postavil se normálně a šel ke mně.
"Řekni, nemám pravdu?" postavil se za mně a šeptal mi do ucha. Rukama mě objal kolem pasu.
"Až se umyješ, přijď se najíst." pousmál se, a než odešel, dal mi pusu do vlasů. Rychle jsem se umyl, převlíkl, učesal a šel zpátky do kuchyně. Misky s ramenem už byly na stole, pěkně vedle sebe, a před jedním seděl na židli Sasuke, který ho jedl. Posadil jsem se vedle něj spojil ruce, řekl: "Itadakimasu!" a pustil se do jídla. Sasuke se jen pousmál a dál si vychutnával nudlovou polévku. Mezitím, co já si stěžoval, že ještě nemám dost, Sasuke nesnědl ani polovinu.
"Jíš nějak pomalu. Nejsi nemocný?" šáhl jsem mu na čelo. Bylo horké, ale na Sasukem nebyla jediná známka nevolnosti.
"Ne, je mi fajn, jen moc nemám chuť." uhnul hlavou. "Dneska je tu pouť. Až dojím, nezajdeme na rande?" zeptal se mě a já se rozzářil jako malé dítě.
"Jóóó! Tak si pohni, jez trochu rychleji!" nabádal jsem ho, avšak neviděl jsem žádné zrychlení.
"Šmárja! Tobě to trvá!" vzal jsem mu hůlky a misku do ruky, nabral trochu nudlí, ofoukal je, aby nebyly tolik horké. Sasuke byl překvapenej.
"Řekni ááááá..." dával jsem mu to před pusu.
"Chci abys mě nakrmil jinak." otočil se ke mně čelem, chytl mi ruku a strčil si hůlky s těstovinami do pusy. Potom mě chytl za tvář a políbil. Při ˝polibku˝ mi jazykem dotlačil ramen do mé pusy a posadil se zpátky na židli.
"Chápeš?"
"V žádným případě! Ně-něco takovýho ti dělat nebudu." odložil jsem jeho snídani a založil ruce na hrudi.
"Tak žádný rande nebude..." založil si je i on.
"Ne! Počkej, no dobrá, tak já to teda udělám, ale jen jednou! Pak tě budu krmit normálně, platí?" Při této odpovědi si Sasuke povzdechl, ale souhlasil. Bylo to trapný, takže jsem se opět a zas červenal, ale udělat jsem to musel. Pomalu jsem si to dal do pusy a trochu rozžvýkal. Sasuke si mezitím podepřel nedočkavě hlavu.
"Zav-zavři oči..." řekl jsem s plnou pusou a podíval se do misky, kterou jsem držel na klíně. Sasuke s úsměvem zavřel oči a já položil misku na stůl, chytl jsem ho za horké líce. Udělal jsem to přesně tak, jako on mně před chvílí. Sasuke to hned polykal, takže jsem to už měl za sebou, ale on mě nenechal si zpátky sednout, chytl mě za tvář taky. Když se naše rty vzdálily, cítil jsem jeho těžký povzdech.
"Už nemůžu, jsem přejezený. Dojez to prosím, za mě." pousmál se a já s už o něco červenějšími lícemi se do mého milovaného ramenu pustil.
Když jsem dojedl, což bylo ani ne za tři sekundy, jsme společně vyrazili k pouti. Sasuke za nás oba koupil dva lístky. Projeli jsme se na horské dráze, zastříleli si o plyšáky, a taky byli na řetízkáči.
"Bude se jmenovat...Sasuke!" zazubil jsem se na svého růžového plyšového medvídka cestou domů. Byla už skoro tma a začalo se ochlazovat.
"Proč zrovna po mně?" podivil se Sasuke.
"Protože bych chtěl, aby ses takhle smál taky, máte stejný úsměv. Vypadáš líp, když se směješ." začervenal jsem se na svého společníka.
"Hn...Usuratonkachi..." pousmál se a chytl mě za ruku.
"Sas-Sasuke, co to-"
"Máš studené ruce...měl bych ti je zahřát." měl pravdu. Moje ruce potřebovaly zahřát, ale co vím určitě, moje tváře to teplo nepotřebovaly.
"Co-co když nás někdo...u-uvidí?" strachoval jsem se. Jeho ruce byly velmi horké. Došli jsme ke mně domů kde jsme se zuli a vyrazili do obýváku.
"Asi hodím šavli..." řekl jsem a držel se za břicho.
"Neměl jsi do sebe cpát tolik cukrové vaty, usuratonkachi. Víš co?" zeptal se posměvačně, což mě docela žralo.
"Co?" *škyt* bylo mi fakt blbě.
"Když budeš jíst tolik cukrovin, budeš za chvíli jako Chouji." zasmál se.
"Tak hele! *škyt* Možná seš hubenější než já, ale já *škyt* nejsem tlustej!" jakmile jsem to dořekl, chytl jsem se za pusu a běžel na záchod. Sasuke si s úsměvem na tváři povzdychl. Přišel ke mně na záchod, klekl si za mnou na zem a hladil mně po zádech, jako to dělává Naruko.
"Jen ať to jde ven, uleví se ti." konějšil mě Sasuke. Když jsem konečně přestal zvracet, šli jsme do kuchyně, dal jsem si prášek na uklidnění žaludku a pořádně ho zapil.
"Neměl bys zavolat domů?" zeptal jsem se ho. Sasuke se zamračil.
"Ne, nedělá si o mně starosti." vytáhl z kapsy mobil a zapnul ho. Hned jsem byl u něho a podíval se na displej.
"Nědělá si starosti... To vidím. Stošedesátdva zmeškaných hovorů od něj." Sasuke zase mobil schoval.
"To je dobrý. On to pochopí." otočil se ke mně zády. Chytl jsem ho za paži a zamračil se.
"Sasuke, i když ti něco takovýho udělal, pořád má o tebe strach!" zvýšil jsem hlas. Sasuke mě chytil pod krkem a přibouchl ke zdi.
"Co ty ksakru víš?! Ty snad víš, jaký to je, když tě někdo, jediný člověk kerýmu věříš, zradí a provede ti to?! Tak víš?! Co, Naruto?!" pomalu mě dusil "Tak co?! Ne! Nevíš! Ty jsi vždycky žil v lásce! Nepocítil jsi zradu!" hrubě mě pustil na zem. Poté si uvědomil, co způsobil, že se chytám za krk a snažím se popadnout dech. Rozbrečel jsem se, protože mi to vrátilo staré vzpomínky.
"Pro-promiň! Já...nevím co do mě vjelo, já..." klekl si za mnou na zem a pevně mě objal. Už se zase rozbrečel.
"Promiň...*vzlyk* promiň mi to, Naruto..." schoval hlavu do mého ramena.
"Nemáš pravdu...Sasuke." začal jsem "Když mi zemřeli rodiče a já zkončil na psychyně, po návratu domů mě začali šikanovat. Každý den, znovu a znovu mě bili, nutili mě zvonit na sousedy, ale když jsem neposlechl, nebo se bránil...zažil jsem to, co ty... Naruko si myslela, že se chci přestěhovat, protože tam mi to připomínalo rodiče, ale bylo to právě z tohoto důvodu. Sasuke...já-"
"Už nic neříkej. Já to nevěděl...promiň mi to, Naru." stiskl mě k sobě pevněji.
"Vypadal jsi jako ti kluci. Jako by tě nic nezajímalo, jen aby se ti ulevilo. Sasuke,víš, že jsme stejní? Tolik se podobáme." zašeptal jsem a taky ho objal.
"Měl bys mu alespoň zavolat, nebo-"
"Jsem domaaaa! Mišánečku? Kdepak jsi?" zavolala Naruko.
Rychle jsme se se Sasukem od sebe odtrhli a utřeli si slzy. Naruko nás našla sedíc na podlaze.
"Ah, Sasuke-kun, ty jsi ještě tady?" usmála se.
"Promiňte, jestli vám překážím-"
"Ale vůbec ne! Jen tu klidně buďte, jen Itachi-san měl o tebe velkou starost, tak jsem mu řekla, že jsi u nás, a v pořádku."
"Omlouvám se za nepříjemnosti." postavil se Sasuke a mě pomohl se zvednout také.
"Ale ne!" zamávala rukou před nosem "Itachi-sama mi dovolil, abys u nás zůstal na pár dní, protože on jede na nějakou poradu do většího města, tak jsem se stavila k vám domů a zbalila ti nějaké věci." donesla z chodby několik tašek, které vypadaly dost těžce.

"Už podruhé u vás budu spát." usmál se na mě a já mu úsměv vrátil. Vypadal tak šťastně, i když to byl jen malinký úsměv.
"Ale pořád spím na zemi já!" vyplázl jsem na něj jazyk a schoval se pod peřinu na matraci. Sasuke se nedal a rozeběhl se k mému lůžku.
"To teda ne, Naruto!" tahal za peřinu "Teď je řada na mě!" smáli jsme se. Pořád jsme soutěžili; jednou jsem tam ležel já, pak on, pak zase já, ale podruhé ho z tamo dostat bylo umění.
"No táááááák, Sasukeeeeeeee..." stěžoval jsem si a nafouknul tváře, načež jsem složil ruce na hruď a otočil se k němu zády.
"Ale copak, Naruto?" odkryl si peřinu z hlavy. Když mě uviděl jak trucuju, spadl mu úsměv z tváře.
"Naru?" chytl mě za rameno. Když se doplazil po čtyřech přede mě, svalil jsem ho na matraci a sedl si obkročmo na něj.
"Nakonec jsem vyhrál!" hlasitě jsem se zasmál. Sasuke byl chvíli v menším šoku, ale potom se začal smát se mnou. Nějakou dobu, co jsme se jen tak váleli na zemi, nám už pomalu tekly slzy smíchem. Když jsme se uklidnili, dívali jsme se jeden druhému do očí. Trochu jsem se zčervenal, Sasuke si mě k sobě přitáhl a hned na to mě políbil. Líbal mě tak něžně, ještě něžněji než předtím.
"Naru, dneska...chci...překonat svůj strach, tak jako jsi ho překonal i ty." řekl mi to, jakoby se snažil nad něčím přesvědčit.
"Sasuke, jsi si tím opravdu jistý?" díval jsem se na něj s lítostí a ublížeností.
"Prostě...to uděláme." šíleně se začervenal a začal si svlíkat triko na spaní. Když ho pomalinku svlíkal i mě, cítil jsem, jak se mu třepou ruce.
"Ještě to nemusíme dělat, Sasuke. Můžu na tebe počkat až budeš dostatečně připravenej." avšak jakoby mě neslyšel a dlouze mě políbil.
"Ne, vím, že to chceš Naru, já taky, jen...se prostě...bojím." pošeptal poslední slovo strašně potichu.
"Budu jemný a...b-budu to dělat pomalu." položil jsem ho opartrně na matračku a políbil. Věděl jsem,co mu udělal Itachi, tak jsem se raději jeho krku ani nedotknul a slej jsem jazykem přes hrudník, na bříško. Líbal jsem ho tam, jakoby byl z cukru, ale toho jsem měl dneska dost. Sasuke si přikryl rukou oči, což mi dalo znamení, že to těžko nese, a tak jsem na chvíli přestal.
"Ne! Chci a-abys pokračoval." pošeptal a oči měl pořád zakryté.
"Do-dobře." začervenal jsem se a pokračoval. Jeho bříško už bylo skoro celé mokré od mých slin, tak jsem se přesunul na lem kalhot. Trochu jsem ho nadzvednul, abych mu je mohl vysléct. Začal jsem ho olizovat a pak jsem ho vzal celého do pusy, a hlavou pohyboval nahoru a dolů v trochu rychlejším tempu. Netrvalo ani tři sekundy a slyšel jsem Sasukeho vzdychy. Po chvíli se udělal mě do pusy. Bylo to tak horký a skoro průhledný. Nemělo to skoro žádnou chuť, jen jsem to spolykal.
"Naru-to..." dýchal hodně rychle. Už vyslovit mé jméno muselo být těžší. Vyslíkl jsem se z pyžama a odhalil své tělo.
"Musím si tě připravit, Sasu, uvolni se." naslinil jsem dva prsty a párkrát obkroužil kolem jeho vstupu, pak teprve, až se mi to zdálo dostatečně vlhké, jsem je do něho zasunul. Sasuke se okamžitě stáhl. Vzdychal a kroutil se pod vlnou slasti a pocitů.
"Na-Naru...to..." držel dlaně v pěstích a snažil se překousnout hlasité steny.
"Sasuke, jdu na to, ano?" řekl jsem, když trocha povolil a vytáhl jsem z něj prsty. Opřel jsem se o postel, hlavu nad tou jeho, a svým údem jsem narážel do jeho vstupu, ale nevniknul jsem do něj.
"Sakra Naru...neprotahuj to." jasně na něm bylo vidět, že to chtěl mít co nejrychleji za sebou. Opravdu pomalu jsem do něj vnikal, byl pořád stažený, když jsem byl v něm po špičku.
"Bo-bolí-to! Už...dost, Narut..." po spáncích mu proběhly slzy.
"Sasuke, podívej se na mě." snažil jsem se mu sundat ruku, ale on ji zase vrátil.
"Ne! Já...se strašně...stydím..." vykoktal.
"Když se na mě podíváš, nebudeš si představovat svého bratra. Já ti nechci ublížit." pohladil jsem ho palcem po tváři. Sasuke sundal ruku, ale oči měl zavřené.
"Neboj..." usmál jsem se na něj. Pomalu je otevíral. Díval se na mě ublíženým pohledem. Kýnul na mě, jakože můžu pokračovat. Tak jsem se tedy začal zasouvat. Sasuke zatnul zuby. Tentokrát jsem nepřestal a vniknul jsem do něj až po kořen. Nechal jsem ho, ať si trochu zvykne a mezitím jsem se vydýchával. Sasuke si zkousával ruku a díval se na bok. Oči měl plné slz, které se mu převalily přes nos na polštář.
"Můžu?" zeptal jsem se a on přikývl. Začal jsem se v něm pohybovat. Nejdříve pomalu, pak jsem ale zrychli. Sasukemu to bylo asi velice nepříjemné, ale něco mi říkalo, že si to užívá, páč se úplně uvolnil. Vzdychal mé jméno a objal mě kolem krku. On se udělal už podruhé, kdežto mě to trvalo o něco dýl. Ještě nekolik přirazů a udělal jsem se taky.
"Tak horké..." pošeptal a usnul. Podivil jsem se, ale taky mě to táhlo ke spánku.

Druhý den jsem vstal brzo, Sasuke ještě spal vedle mě. Vypadal tak nevinně. Nee-chan asi nebyla doma, páč o víkendech si vždy pouští rádio. Potichu jsem se oblékl a pod Sasukeho ruku dal plyšového medvídka s pusou na čelo a úsměvem. Seběhl jsem schody a zamířil rovnou do kuchyně. Když Sasuke vařil včera, dneska jsem chtěl uvařit něco zase já. Našel jsem kuchařku a dal se do toho.
Asi po hodině a půl přišel dolů Sasuke.
"Dobré ráno. Jak ses vyspal?" zeptal jsem se. Protřel si oči a řekl:
"Dobře...dík." uhýbal pohledem "Naruto...včera jsme to...dělali, že?"
"J-jo. Ne-neublížil jsem ti?" dál jsem se zahleděl do hrnce.
"Ne, já jen, že se mi to...l-líbilo." přikrčil ramena "Chtěl...bych to ještě jednou z-zkusit...někdy." došly mu slova. Byl jsem moc šťastnej, že je v poho. Přišel ke mně, dal mi pusu na tvář a ruku mi položil na zadek.
"Co vaříš?"
"Rýži s masem. Podle kuchařky to vypadá jednoduše." obrátil jsem směr míchání "Už je hotovej, tak se posaď." nachystal jsem misky na stůl a posadil se vedle něj, a oby se dali do jídla.
"Víš...tak trochu jsem uvažoval..." začal "Možná, že má o mě starosti. Koneckonců, minulost je minulost, takže...bych mu byl ochotnej dát poslední šanci." nabral si na hůlky kousek masa s rýží a dal si to do pusy. Vypadalo to, jakože nad něčím přemýšlí. Překvapilo mě, že tak rychle zněmí názor na svého bratra.
"Nemáš tam sůl. Zítra tě naučím vařit, usuratonkachi." ušklíbl se a dál jedl. Moje první láska, jsem šťastnej.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Seiya | Web | 4. března 2014 v 5:57 | Reagovat

S anglinou jsme na tom podobně a já taky překládám, takže mangu tu určitě uvítám :)
První věta v povídce a já si řekla, To mluví o mě? :D Heh, moc cukru ale občas to neuškodí. A SasUke je tady rozomilej ^^

2 Yuki | E-mail | Web | 2. října 2014 v 17:52 | Reagovat

Moc krásná povídka... a na tyhle stránky taková dlouhá :D a já mám dlouhé povídky ráda! Akorát... já nevím :D nějak se mi k tomu vůbec nehodil ten jejich sex :D jako kdyby to bylo mimo mísu, ale jinak se mi to opravdu moc líbilo :D jen tak dál :D

3 Miu | 8. února 2015 v 9:00 | Reagovat

Tak tahle povídka byla skvělá! :D

4 Karin | 23. června 2017 v 12:51 | Reagovat

Moc pěkné. :-P

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama