Už dlooooooooooooooooooooooouho jsem nenapsala žádnou povídku na téma ShIzaya, momentálně mám období SWEET, páč jsem se... ehm... zabouchla, to proto. Je to jen také shounen-ai, nic víc, nic míň, ale hlavním poznatkem tu je, že Izaya vypadá asi na středoškoláka, tak abyste si to dokázali představit :DD
Pairing: Shizuo x Izaya
Čeká vás: shounen-ai
Typ: Jednorázovka
Každý den jsem ho vídával, jak chodí kolem mého bydliště a škemrá o trochu jídla, ale všichni mu vždy jen zavřeli dveře. Každý ho jen ignoroval, nebo mu řekl "Ztrať se, bezďáku.". Vždyť je ještě pořád tak mladý, může toho tolik ještě co zažít, ale zdá se mi, jakoby mi každým dnem, hodinou, minutou umíral před očima. Byl hodně vyhublý, asi patnácti nebo i více letý a i přesto, že tu "bydlí" přes rok, mu nikdo nic pořádně nedal, teda až na mě. Vždycky přišel do paneláku, kde bydlím a škemral mé sousedy o jídlo nebo vodu i když nikdy nepromluvil, ale všichni poznali, co si žádá. Ale ke mně ještě nikdy nepřišel, že bych měl ž takovou pověst násilnického muže? Nevím čím to bylo, ale chtěl jsem mu pomoct, tak jsem mu nechával pár rohlíků na své poštovní schránce, ale to ho nemohlo věčně živit, potřeboval pořádnou stravu. Poprvé si nebyl jistý, jestli si to může vzít, ale pak se z toho stal zvyk. Předtím, než jsem vyšel ven, jsem mu zabalil do sáčku nějaké to pečivo a hrnek horkého čaje, protože už byl prosinec a začalo pořádně mrznout.
K večeru jsem se zase varel a on tam ležel na zemi celý bledý s namrzlými tvářemi. Hodně těžce oddechoval a já se o něj začal bát. Vzal jsem ho do náruče a odnesl k sobě domů. Měl vysokou teplotu, vzal jsem kapesník a namočil ho do studené vody, který jsem mu následně položil na čelo. Zadrkotal zuby a otočil hlavu na stranu, čímž mu sjel na postel. Chytl jsem jeho tvář a otočil ji zpátky a zase mu na čelo položil kapesník. Byl celý spocený a přitom se chvěl zimou. Zakryl jsem ho peřinou a snažil se, aby mu kapesník znovu nespadl.
Vlivem horečky měl noční můry. Na jeho těle šlo poznat, že před něčím utíká a snaží se tomu schovat. Seděl jsem na posteli a ledabyle ho pozoroval. Moje srdce se náhle zastavilo šokem, když jsem viděl chlapce plakat ze spánku. Naklonil jsem se nad něj a pošeptal: "Všechno bude v pořádku." v tom přestal bojovat a spal klidněji. Jeho ruka sevřela mou a čím dál tím víc ji mačkala, snad jakobych měl odejít a nechat ho navždy opuštěného. Ale přesně to neudělám! Už jsem se pevně rozhodl - nechám ho bydlet u mě a vychovám ho.
***
Seděl jsem v kuchyni, když se probudil a díval se na mě zpoza rohu. V jeho očích jsem poznal strach. Díval se na mou snídani a občas jeho pohled přeskočil i na mě.
"Neboj se mě," pobídl jsem ho, ale on se víc stáhnul za futra dveří. "a pojď se najíst." ukázal jsem na talíř s toasty. Díval se na mě pohledem, který jasně říkal: "Pane bojím se vás, proto tam nejdu, i když mám strašný hlad.".
Vstal jsem od stolu a šel ke kuchyňské lince. On si rychle vzal ty dva toasty a běžel zpátky do mojí ložnice, odkud jsem jen slyšel, jak rychle hltá křupavou snídani. Nahlédl jsem přes roh. Seděl na posteli a byl ke mně otočený zády. Jen jsem se pro sebe usmál a donesl mu čaj.
"Tady máš něco na zapití." vylekal jsem ho. Namáčknul se co nejvíc ke stěně a díval se na mě zase tím ublíženým pohledem. Sedl jsem si pomalu na postel, ani jsem se k němu moc nepřibližoval, až na natáhlou ruku, která mu nabízela horkou tekutinu. Chvíli váhal, jestli se může byť jen tou rukou přiblížit a vzít si ode mě ten hrnek. Celý roztřesený si ho vzal, přičemž jsme se oba snažili, aby mezi námi nebyl žádný fyzický kontakt. Sledoval jsem ho, jak zavíral oči, když pil. Vypadalo to, jakoby si vychutnával každý doušek toho sladkého ovocného nápoje.
"Jak se jmenuješ?" zeptal jsem se po chvíli. Chlapec zase spustil hrnek a zadíval se na peřinu pod sebou. Došlo mi, že to asi neví. "Umíš mluvit?" neptal jsem se sarkasticky, ale starostlivě. Chlapec nic neříkal, ani nenaznačoval. Takhle by to nešlo. Zkusil jsem to tedy jinak. "Nevím, co sis dříve prožil, ale chci, aby mi důvěřoval." podíval se na mě hodně překvapeně. "A chci, abys tu zůstal se mnou, jestli teda chceš. Víš, už hodně dlouho tě vídám na ulici a jednou jsem se rozhodl, že ti budu na svou schránku dávat nějaké jídlo."
V jeho výrazu proběhla věta: "To jste byl vy?" hned hlavu zase sklonil a snažil se udržet slzy, což mu nešlo. Chtěl jsem ho nechat chvíli přemýšlet, tak jsem se zvedl a byl na odchodu, ale...
"Izaya..." … ale zastavil mě jeho šeptající a uplakaný hlas. "Orihara... Izaya." pocítil jsem takové menší vítězství. Takže není němý, což se mi hodně ulevilo a sedl jsem zase zpátky.
"Těší mě, já jsem Heiwajima Shizuo." chlapec se na mě zděšeně podíval a zase začal couvat. "Takže jsi o mně slyšel," Sakra! Proč musím být já ten zlej? Zaklel jsem v duchu. "ale nechci ti ublížit, chci ti pomoct, rozumíš?" po těchto slovech se Izaya trochu uvolnil, nebyl v takovém stresu, ale pořád si na mě dával pozor. Povzdychl jsem si a zase vstal. Jak mu pomůžu, když se mě bojí? Vytáhl jsem si z kapsy cigaretu a zapálil ji. Z nenadání mě zezadu objal. Bylo to k nevíře, ještě před chvílí by tu strachem nejraději vyskočil z okna a teď se ke mně lísá jako k matce?
"Hej-" cítil jsem, jak mi slzami zamokřuje barmanský oblek.
"Dě... dě...děku-ju." řekl mi do zad. Když stisk povolil, otočil jsem se k němu čelem a schoval ho ve své náručí.
"Postarám se o tebe, slibuju." zůstal v mé náruči. Nikdy bych si nepomyslel, že se ze mě dokáže stát taková citlivka. Heiwajima Shizuo známý jako všechno-znič bude moc rád vychovávat vaše děti! Posměvačně jsem si nadával.
***
Už uběhly tři dny, co se ke mně nastěhoval a zatím to oba přežíváme. Je strašně zvědavý, pořád mu musím ukazovat jak která věc funguje apod. Už před tím, než jsme se poznali, jsem si všiml jeho oblečení. Měl na sobě nějaký hnědý potrhaný kabát a pod ním jen lehké černé triko s krátkým rukávem. Bůhví jak dlouho musel takto žít.
"Pojď, jdeme ti něco koupit." vstal jsem od DVDček a pobídl nechápavého chlapce, aby šel se mnou. Půjčil jsem mu jednu ze svých teplých bund, rukavice a šálu, kterou jsem měl jen jednu. Bylo mu to všechno velké, tak si musel občas něco spravoval. Nejsrandovněji na něm vypadala ta čepice, kterou mám od střední školy. Vyhrál jsem ji v soutěži "Mistrovství školy ve flašce". Taková kravina a přitom tak lehká. Měl jsem jenom dojít za ředitelem a říct mu, že se mi líbí jeho pleška. S klidem jsem mu to řekl a odešel, a protože se mě i on bál, nikdo nic nepodnikl, žádná poznámka, prostě nic.
Usmál jsem se nad jeho roztomilostí.
"Dívej, když to takhle ohrneš, bude ti to dobrý." ohrnul jsem mu rukávy i nohavice. Byl poměrně menší než já.
V obchodě jsem ho nechal, ať si vybere, co chce a co se mu líbí. Díval se na různé druhy oblečení, ale nevypadal dost zaujatě, až mu do oka padla černá bunda s kožešinou na kapuci a koncích rukávů. Opravdu se mu líbila a byla přesně jeho velikosti.
Nakoupili jsme plno oblečení a vrátili se domů. Všechno jsem mu schoval do skříně, kde jsem neměl tolik oblečení, takže se to tam všechno v pohodě vlezlo. Mezitím nám Izaya připravoval čaj na zahřátí. Už si dokázal zapamatovat, kde mám co ohledně vaření a taky mi hodně pomáhá s domácností. Sedli jsme ke stolu a popíjeli ovocný čaj, on samozřejmě s cukrem. Nikdy nic neřekl, teda... až na svoje jméno a "děkuju".
"Kolik ti vlastně je?" zeptal jsem se ho a napil se čaje. Už se tolik nebál mluvit, ale i tak nemluvil, když nebyla potřeba.
"Dvacet tři." div jsem se neudávil čajem.
"Promiň, ale zdálo se mi, žes právě řekl...?"
"Dvacet tři." zopakoval s kamenným výrazem.
"A to se o sebe nedokážeš postarat sám?"
"Rodiče mě vychovávali v lese, dokud... je někdo nezabil i s mými sestrami. Mě si vzal jako rukojmí," pevně sevřel v ruce hrnek. "a každý jeho poskok mě zneužíval. Byl jsem zavřený na velkou část života ve sklepě, neměl jsem žádné sociální cítění. Byl jsem zavřený asi patnáct let, nevím. Jen vím, že po tom jsem se odtud nějak dostal." začal se chvět.
"Ale proč jsi nemluvil?" byl jsem opravdu překvapený.
"Moc to neumím, nejde mi s někým mluvit."
"Jo, jde to vidět. Řekl jsi odtud místo odtamtud." zasmál jsem se, ale ne tak, aby to vypadalo, že se mu vysmívám.
"Tak promiň." zastyděl se.
"Ale, opravdu vypadáš na mladšího a taky se tak chováš. To bude tím nedostatkem stravy a sociální nepřítomností." byl jsem opravdu rád, že začal pořádně mluvit. Možná, že bych ho mohl i učit. Napadlo mě.
***
Učil se opravdu rychle. Opravil jsem mu každou chybu, kterou řekl a on si ji pamatoval. Nejdřív jsem ho naučil pořádně mluvit a následně jsem přidával pravidla slušného chování a jak komunikovat s lidmi.
"Jde ti to, dáme si pauzu." posadil jsem se na postel a opřel se o zeď za mnou. Izaya zůstal stát přede mnou.
"V-víte..." začal větu a já měl zase chuť na cigaretu, ale nechal jsem ji ležet tam, kde byla a dál jsem poslouchal tmavovláska. "Já.. bych chtěl vědět něco o... lá-lásce." řekl s červenými tvářemi a díval se do země. V rukách žmoulal černé triko. Sakra, je to tu... pomyslel jsem si. Rukou jsem poklepal na postel, na znamení, ať si přisedne.
"No, na tohle moc nejsem, spíš vůbec, protože jak víš, jsem nenávist sama." nakonec jsem si jednu vytáhl a zapálil. Popotáhl jsem a spustil: "Mezi znaky zamilovanosti patří hlavně, že na tu osobu pořád myslíš, vidíš ji všude, a už tě sere, jak za ní musíš dolízat, protože tvoje srdce si o to zrovna řeklo."
"A-a pak? Co když mě ta osoba taky miluje?" bylo v něm plno odhodlání dozvědět se o této věci víc.
"Tak až si to vyznáte, budete spolu chodi za ruce na rande, pak se budete líbat, a nakonec... to už snad víš, co následuje." mírně jsem se začervenal a zase popotáhl.
"Shizu-chan, naučte mě líbat!" Cože? To nemyslí vážně, že ne? Jak mi to řekl a co mi to řekl?
"No, víš... měl by ses líbat spíš s holkou než klukem. A navíc, říkal jsem ti, že ohledně lásky toho moc nevím."
"Pro-prosím! Moc vás prosím!" obličej mu celý zčervenal.
"Ah... to tě v tom sklepení nenaučili?" Izaya zavrtěl hlavou. Proč by ho taky měli učit tyhle sračky, když tam byl jako vezeň, že jo? Docvaklo mi. "Myslím, že bych to měl umět." povzdychl jsem si a típl ještě čmoudící oranžovou kamarádku. "Je naprosto přirozené, že u toho zavřeš oči, chytíš toho druhého za zátylek, nebo se neudržíš a požaduješ víc. Rozumíš mi, ne?" Izaya napjatě přikývl. Přiblížil jsem se k němu a něžně do jeho rtů pošeptal: "Nech se vést a ono to přijde samo." Izaya měl pevně zavřené oči a já spojil naše rty. Jemě jsem ty jeho kousal a nasával. Snažil se to po mě opakovat a docela mu to šlo. Když jsem na chvilku otevřel oči, ty jeho už nebyly tak křečovitě zavřené. Chytil moje ruce a jemně je stiskl. Cítil jsem, jak se zase chvěje. Že by láskou? Je to dost možný, protože sdílíme jeden byt i postel. Odpojil jsem náš vášnivý polibek.
"Na začátečníka ti to jde skvěle." Izaya měl hlavu sklopenou dolů. Muselo to pro něj být matoucí.
Vyvolalo to ve mně divný pocit.
"Na chvilku toho necháme, ano?" vstal jsem, ale Izaya mě chytil za rukáv.
"Já... chci ještě..." dost mě překvapil. Neměli bychom to nijak uspěchat, už tak z toho má dost nahnáno.
"Teď ne." odvětil jsem mu. "Musím si něco zařídit, promiň." odešel jsem z bytu i domu. Pocítil jsem, že se ve mně něco zlomilo a na povrch vyšly všechny pocity. Není možné, abych k němu něco cítil! Nebo... Ne, ne! Nepropadl jsem lásce! Za žádnou cenu! Ale hlavou mi vrtala jedna otázka: dokáže někdo jako já milovat, nebo být milovám?
Sebral jsem se a vyrazil do města. Chctěl jsem pozdravit svého bratra, teda pokud bude tam, kde má být. Zazvonil jsem na zvonek a on sám osobně mi otevřel.
"Moc tě nevídám, proč ses u mě poslední dva dny nezastavil?" zeptal se mě, když mi připravoval kafe.
"Mám doma... hodně práce. Znáš to."
"Neumíš moc lhát, teda alespoň já to na tobě poznám. Tak jak to jde s tím chlapcem?"
"Jak to víš?" zbystřil jsem.
"Viděl jsem vás v obchodě. Zalíbila se mu ta černá bunda, že?" usmál se a já měl pocit, že má chuť mi vyhroživat nebo co.
"Kasuko! Nikdy-"
"Bohužel jsem tu bundu tak nějak označil stopovacím čidlem, takže vás můžu sledovat na každém kroku." měl jsem takovou chuť mu vrazit, ale vím, že by to pro něj bylo až moc bolestivé a z velké většiny i smrtelné. Z chodu mých myšlenek, jak zabít bratra mě vyrušil pípající notebook, který Kasuka otevřel a upřeně se do něj podíval. "Oh, vypadá to, že můj objekt opouští tvoje teritorium."
Cože? Odešel z bytu? Zvedl jsem se a chtěl odejít.
"Míří do centra Ikebukura, víš kam." řekl Kasuka ledabyle a já odešel.
Běžel dál, aby ho nedohnali.
"No ták, pojď sem, jenom ti trochu upravíme ten tvůj ksicht!" křičelo na něj pět členů gangu Dollars. Už byl dost zesláblý a nevěděl, kam má běžet. Zahl do nejbližší uličky a doufal, že už jim konečně uteče, ale to byla ta největší chyba, protože byla slepá. Vyděšeně se otočil zpátky, ale pět vysokých mužů ho zahnalo do kouta. "No ták, pobavíme se." jeden sevřel baseballovou pálku a v určitém tempu s ní bouchal do své dlaně. Izaya sebral své síly a vrhl se proti němu, jenomže chlápek se napřáhl a trefil ho do ramena, čímž Izaya padl na zem. "Sakra! Blbě jsem mířil." zasadil další ránu do jeho nohy. Izaya vykřikl bolestí.
"Tohle vám neprojde! Pomoc!"
"To tobě to neprojde, protože v téhle hodině okolo nebývá moc lidí a navíc, kdo by se postavil členům Dollars?" zasmál se a tím rozesmál všechny.
"Třeba já!" ozval jsem se za nimi a už měli naděláno v kalhotech.
"Hei- Heiwajima-! Shizuo?!" začali vyšilovat. Pomalu jsem se k nim přibližoval a oni víc a víc couvali. Izaya se doplazil co nejvíce ke zdi a já se nechal zase ovlivnit svou nenávistí a sílou.
Zbýval poslední.
"Ne! Prosím, nech mě!" krčil se v koutě.
"A tys nechal ho, když byl ve tvé situaci? Co?!" chytil jsem ho pod krkem a nastavil pěst. Jestli ho trefím přímo do hlavy, tak to už nerozchodí.
"Ne, přestaň už Shizuo!" prosil mě tmavovlásek. Moje tělo nebylo schopné cokoliv udělat, jen jsem tam stál, držel toho chlápka pod krkem a cítil, jak jsem propadal víc a víc lásce, kvůli tomu malýmu usmrkánkovi. "To už stačí, půjdeme domů." usmál se na mě. Pohled na něj mě ničil.
"Hej, poslouchej ty zasrane! Ještě jednou vás uvidím, jak si vybíjíte zlost na nevinných lidech, už se nebudu omezovat!" hodil jsem ho k ostatním zraněným a vzal chlapce do náruče.
"Proč jsi odešel z bytu?" vyptával jsem se ho, když jsem mu ošetřoval ránu na rameni. Jen bolestně sykl.
"Protože jsem si myslel, že po tom.. ty víš... chceš, abych se ztratil z tvého života a tak jsi odešel a já tě chtěl najít a přivést zpátky. Promiň."
"Mně se neomlouvej, je to čistě tvoje blbost. Já se o sebe dokážu postarat, ale ty?"
"Omlouvám se."
"Řekl jsem neomlouvej se mi! Co kdybych tam nepřišel? Co by s tebou bylo?! Ležela by tam jenom kaluž krve a nějaké tvoje ostatky!" zvýšil jsem hlas, čímž jsem ho opravdu děsil. "Ještě neznáš tohle město a už víš, kam já půjdu?! Blbost! Už nikam nebudeš chodit sám, protože tě nechci ztratit! Rozumíš mi?!" chvíli na mě vydešeně koukal, pak se mi pověsil na krk a nechal zelenou svým slzám.
"Rozumím." pošeptal.
"Budeme chodit, všude spolu." Objal jsem ho a on mi přikývl. Uvědomil si jednu důležitou věc. Ano... dokážu milovat i být milovám.




Ta povídka je vážně pěná :33 vážně mám ráda Shizaya pairing. x3 Akorát jsem měla trochu dojem, že Izaya a Shizuův bráška by si měli vyměnit role xD asi by to líp sedělo..