Druhý díl!! Třetí se ještě dopisuje, takže to chvilinku potrvá, protože Minnie nemá tolik času, když je škola, no ://
Kamisawa Ayame:
Celou cestu jsem ho sledoval. Bydlí naproti mně. Zalezu do baráku a z okna ho sleduju.
"Kamisawo Ayame, z tebe se normárlně stává stalker, hehehe-" zaseknu se a popřemýšlím.
Položím dalekohled a běžím do koupelny, kde si opláchnu obličej studenou vodou. Nepomáhá to, pořád cítím, jak se mi ve tvářích hrne krev. Podívám se na sebe do zrcadla a opravdu, tváře jsem měl červené a kdykoli jsem pomyslel na toho bezcitnýho kreténa, jsem zčervenal ještě víc. Uvědomím si, že on je moje první opravdová láska. Zakřičím přes celý dům, tím se mi hodně ulevilo.
"Co, do prdele, křičíš?!" vyjede po mě máti.
"Nic, jenom jsem něco zjistil, to není tvoje věc!" zakřičel jsem na ni na oplátku.
"Ne není a ani to vědět nechci! Jenom jsem se lekla, žes zase něco rozbil a brečíš kvůli tomu!" to už bylo na mě moc.
"Vůbec tě nezajímá, jak se třeba cítím! Nikdy jsi mě nechtěla, tak se už nikdy neser do mýho života! Víš co?! Hned zítra se odstěhuju! Tak a je to!" prásknu dveřma od pokoje. Slyším už jen, jak pomalu odešla zpátky dolů, do obýváku. Bylo mi skvěle, konečně ze mě vylítly všechny emoce a já se celkově cítil uvolněný.
Nechám to být a začnu si balit věci, když někdo náhle zazvoní. Neobtěžoval jsem se ani říct, že jdu otevřít a prostě jsem to udělal.
"Promiňte, právě jsme se přistěhovali a chtěli jsme vám dát tohle." byla tam žena, která nesla kousek borůvkového koláče.
"Děkujeme. Ani nevím, že se kdy někdo přistěhoval."
"Bydlíme hned naproti vám a chtěla jsem vám dát něco na uvítanou. Máš doma rodiče? Jednou jsem viděla tvou mámu a moc ráda bych ji poznala, protože si myslím, že má na tebe špatný vliv." zeptala se mě s milým úsměvem.
"Víte, moje matka měla právě depku, takže by bylo nejlepší nechat ji tak. Přistěhovala jste se sama?" udělám krok dozadu při pomyšlení, že jsem se zeptal až nezdvořile.
"Ne, mám syna, kdykoli pro něj můžeš přijít a jít ven, pokud budeš chtít, je ve tvém věku. Bydlíme v tomhle domě." ukázala na bílo šedý dům a mě se mohlo zastavit srdce. Takže... tohle je jeho máma?
"Jistě, moc rád se s ním seznámím." Co to melu? "Určitě si budeme rozumět." Drž už kurva hubu! Nadával jsem si v duchu.
"To budu moc ráda. No, teď už musím jít. Měj se a pozdravuj mámu." zavřel jsem za ní dveře a koláč položil do kuchyně. Opřel jsem se o linku a přemýšlel, jestli bych si měl nafackovat, nebo dát rovnou pěstí.
Každopádně jsem byl zmoklý a promrzlý, takže jsem se těšil na horkou sprchu, po které jsem zalezl do postele.
Ráno jsem udělal radikální krok. Hned po snídani jsem zašel pro Yukiho, že půjdeme spolu do školy.
"Č-čau, Yuki." vykoktám ze sebe. Vypadal jinak než včera, byl to zase ten usměvavý a stydlivý Yuki, protože se zase začal červenat a dívat do země.
Hachiro Yuki:
Ráno, když jsem se probudil, jsem se rychle převlíkl, abych mohl jít do školy dřív. Raději jsem ani nesnídal. Chtěl jsem si doběhnout do pokoje pro tašku, ale v tom uslyším zvonek. Kdo by mohl, takhle ráno zvonit? Řeknu si v duchu. Otevřu dveře a div nechytnu infarkt. Mezi dveřmi stojí moje první červenovlasá láska Kamisawa Ayame. Do tváří se mi nahrne červeň. Když mě Ayame pozdraví, nedokáží ze sebe vydat ani hlásku. Když si však uvědomím, že se červenám, tak zatřepu hlavou a udiveně se Ayameho zeptám, co tady dělá.
"A-ahoj Ayame, co tady děláš?"
"No, vlastně jsme sousedé, bydlím támhle naproti, tak jsem si myslel, že můžeme jít do školy společně." řekne Ayame s úsměvem.
"Jo, proč ne" řeknu se svým opět nic neříkajícím výrazem. "Chvilku ale počkej, musím si ještě zajít do pokoje pro svou tašku:" řeknu a rozběhnu se po schodech do svého pokoje. Popadnu tašku a mířím zpět za Ayamem. Pořád tomu nemůžu uvěřit, on pro mě vážně došel a chce jít společně do školy? Obuju si boty a zabouchnu dveře. "Můžeme vyrazit?" zeptám se zdvořile, když vidím, že Ayame se k ničemu nemá.
"Jo, jasně" řekne přátelským toném hlasu a usměje se. Počkat, on se usmál na mě, to jako vážně?
Půlku cesty spolu jdeme, ale nikdo nic neříká, už mi to ticho leze na nervy.
"Hele Ayame?" zeptám se jako by nic
"Hm?" vydá ze sebe Ayame.
"Proč si pro mě došel, když jsem se k tobě včera choval tak strašně?"
"No... včera u nás byla tvoje máma a chtěla, abychom byli přátelé, a tak jsem jí řekl, že není problém, no a tak jsem si řekl, že by bylo dobrý pro začátek, společně ráno chodit do školy."
"Aha" řeknu. Cítím se smutně, že pro mě došel jenom kvůli mámě, avšak nic na sobě nedám znát.
"Jestli se se mnou nechceš bavit a tohle děláš jenom kvůli mé mámě, tak toho prosím tě nech, nepotřebuji žádné kamarády a už vůbec ne nějaké, kteří se se mnou baví z donucení." vychrlím na Ayameho, skoro až plačtivě a když cítím, že se mi do očí hrnou slzy, raději se rozběhnu a běžím někam pryč, je mi jedno kam, hlavně co nejdál od Ayameho. Bohužel se neotočím a tak si vůbec nevšimnu, že Ayame běží za mnou. Za rohem zatočím a nechám si slzy stéct po tváři, když v tom se za mnou objeví Ayame. Rychle sklopím pohled k zemi, aby mi neviděl do mé uplakané, smutné tváře. "Můžeš mě prosím nechat, aspoň chvíli o samotě." řeknu prosebně a snažím se zadržet vzlyky, tak aby je Ayame neslyšel. Bylo mi trapně, nechtěl jsem, aby mě viděl v takovém stavu.
"A-ahoj Ayame, co tady děláš?"
"No, vlastně jsme sousedé, bydlím támhle naproti, tak jsem si myslel, že můžeme jít do školy společně." řekne Ayame s úsměvem.
"Jo, proč ne" řeknu se svým opět nic neříkajícím výrazem. "Chvilku ale počkej, musím si ještě zajít do pokoje pro svou tašku:" řeknu a rozběhnu se po schodech do svého pokoje. Popadnu tašku a mířím zpět za Ayamem. Pořád tomu nemůžu uvěřit, on pro mě vážně došel a chce jít společně do školy? Obuju si boty a zabouchnu dveře. "Můžeme vyrazit?" zeptám se zdvořile, když vidím, že Ayame se k ničemu nemá.
"Jo, jasně" řekne přátelským toném hlasu a usměje se. Počkat, on se usmál na mě, to jako vážně?
Půlku cesty spolu jdeme, ale nikdo nic neříká, už mi to ticho leze na nervy.
"Hele Ayame?" zeptám se jako by nic
"Hm?" vydá ze sebe Ayame.
"Proč si pro mě došel, když jsem se k tobě včera choval tak strašně?"
"No... včera u nás byla tvoje máma a chtěla, abychom byli přátelé, a tak jsem jí řekl, že není problém, no a tak jsem si řekl, že by bylo dobrý pro začátek, společně ráno chodit do školy."
"Aha" řeknu. Cítím se smutně, že pro mě došel jenom kvůli mámě, avšak nic na sobě nedám znát.
"Jestli se se mnou nechceš bavit a tohle děláš jenom kvůli mé mámě, tak toho prosím tě nech, nepotřebuji žádné kamarády a už vůbec ne nějaké, kteří se se mnou baví z donucení." vychrlím na Ayameho, skoro až plačtivě a když cítím, že se mi do očí hrnou slzy, raději se rozběhnu a běžím někam pryč, je mi jedno kam, hlavně co nejdál od Ayameho. Bohužel se neotočím a tak si vůbec nevšimnu, že Ayame běží za mnou. Za rohem zatočím a nechám si slzy stéct po tváři, když v tom se za mnou objeví Ayame. Rychle sklopím pohled k zemi, aby mi neviděl do mé uplakané, smutné tváře. "Můžeš mě prosím nechat, aspoň chvíli o samotě." řeknu prosebně a snažím se zadržet vzlyky, tak aby je Ayame neslyšel. Bylo mi trapně, nechtěl jsem, aby mě viděl v takovém stavu.
Kamisawa Ayame:
Proč zdrhá? Rozeběhnu se za ním a po chvilce se zastavíme.
"Můžeš mě prosím nechat, aspoň chvíli o samotě." řekne mi.
"Ne, docela by mě zajímalo, proč se tak chováš. Nejdříve ses ukázal jako nevinný štěnátko, pak se z tebe vyklube vrčící pes a nakonec vypadáš, jakobys všeho litoval. Řekni mi proč? To protože jsem se dozvěděl, že čteš ty samé povídky, co já? Že máš rád yaoi?" trochu se nad tím zasměju. Chvilku váhal, takže jsem věděl, že mi bude lhát.
"Jo..." špitne.
"Lžeš." ještě víc se nakrčil, snad abych mu neviděl do tváře, ale odpovědi se nedočkám. Povzdychnu si a zvednu k němu ruku. "To už je tvoje věc, jenom mě nech, abych byl tvůj kamarád." přesně tak. Vím, že ke mně nebude cítit to samé, co já k němu, ale chci mu být nablízku a chci, aby mi věřil.
Překvapeně se otočí a taky mi podá ruku, přičemž mi začne silně bušit srdce.
Cestou do školy jsme si povídali o všech těch povídkách a takový. Ostatní na nás koukali, zvlášť na mě, protože já jsem byl vždycky samotář, ale teď mě viděli usmívat se a ještě s kamarádem. I Yuki se smál, vypadalo to, že si to se mnou opravdu užívá.
Po škole jsem ho zase doprovodil domů. Otevřel jsem svoje dveře dřív než on takže se mu naskytl pohled mých kufrů v chodbě a matka vřeštící: "Kdy konečně vypadneš?! Mám tě plný zuby!"
Když jsem si všiml, že vypadal dost překvapeně, usmál jsem se na něj, abych mu dal najevo, že je všechno v pořádku, a že se tohle stává pořád. Raději zavřu dveře a jdu si dobalit zbytek věcí. Nemám to lehký, i když mi to nikdy nevadilo, ale teď si budu muset hledat nějaký byt nebo něco. A to se mi nechce!
No nic, sednu k notebooku a hledám nějaký levný, malý a útulný byt. Hledám asi tak půl hodinu, ale nic nenajdu, tak jdu raději spát. Před tím, než usnu, přemýšlím o Yukim.
Hachiro Yuki:
Dnešek jsem si celý užil díky Ayamemu. Jsem mu za to moc vděčný. Když se spolu vracíme domů, tak otevře dveře dřív než já a mně se naskytne pohled na jeho zuřící matku a hromadu kufrů. Překvapeně se podívám na Ayameho. Ten se na mě jen usměje, jako by říkal, že je všechno v pořádku. Snažím se mu úsměv oplatit, ale moc dobře to nejde, když se na Ayamem zavřou dveře, tak tam chvilku zůstávám stát, než konečně vejdu do domu a zavřu za sebou dveře.
"Jsem doma mami!" křiknu přes celý dům, aby mě máma slyšela. Táta umřel když mi byly čtyři roky, takže se o mě starala jenom máma.
"Ahoj Yuki, jak ses měl dneska ve škole?"
"Skvěle, dneska byla díky Ayamemu ve škole zábava a doufám, že to tak i zůstane."
"Takže jste se vážně skamarádili, tak to jsem ráda." řekne máma šťastně.
"Mami, viděla jsi někdy Ayameho mámu?" zeptám se tuze zvědavě a posadím se ke stolu k večeři.
"Ano jednou, ale vůbec jí nechápu." řekne máma smutně.
"Proč?" zeptám se ještě s větší zvědavostí.
"Pořád mi jenom říkala jak je Ayame hrozný a tak, vůbec jsem jí nevěřila, něco takového mi Ayamemu vůbec nesedí, dokonce říkala, že by byla raději, kdyby se už konečně odstěhoval, ale myslím si, že to nemyslela vážně." Nad poslednímy slovy se zarazím. Odstěhovat? A pak si vzpomenu na ty kufry. Nejsem zas tak hloupý a tak mi to hned dojde. Matka, která chce, aby se její syn odstěhoval, kufry na chodbě jejich doma a zuřící matka. Hned mi to všechno začne dávat smysl a tak se mamky na něco pro mě velmi důležitého zeptám.
"Mami? Kdyby Ayameho vyhodila z domu, mohl by Ayame bydlet u nás?" zeptám se se štěněčím kukučem.
"Samozřejmě, že ano, pokud je pro tebe tak důležitý, budu jen ráda." usměje se na mě máma mile.
"Uděláme mu pokoj z pokoje pro hosty?" zeptám se mamky.
"No teď je tam docela dost zaprášeno, ale kdyžtak by mohl spát s tebou v pokoji. Máš tam přece dvě postele? Teda pokud by ti to nevadilo."
"Samozřejmě, že nevadilo." Potom rychle vyskočím ze židle a běžím si obout boty. Když mám boty obuté zamířím rychle k Ayameho domu a zazvoním. Možná jsem se spletl a máma ho nechce vyhodit, ale pro jistotu by bylo lepší se ho na to zeptat, i když ještě vůbec netuším jak. Ve dveřích se objeví Ayameho máma. Mile se na mě usměje, ale moc tomu jejímu úsměvu nevěřím, ale pro slušnost jí ho mile oplatím.
"Copak bys potřeboval?"
"Mohl bych prosím navštívít Ayameho? Jsem jeho kamarád ze školy."
"Ale jistě pojď dál." ustoupí ode dveří, abych mohl vstoupit. Na chodbě jsou pořád ty kufry.
"Kde má prosím Ayame pokoj?" zeptám se zdvořile.
"Půjdeš po schodech nahoru, zatočíš doleva a pak půjdeš k posledním dveřím úplně vzadu." naviguje mě Ayameho máma.
"Moc děkuji a omlouvám se za vyrušení."
"Nic se nestalo" řekne a odejde. Já se podle instrukcí vydám k Ayamemu pokoji. Zastavím se, zhluboka se nadechnu a zaklepu na dveře.
"Dále." ozve se. Na nic nečekám a vstoupím.
"Yuki co tady děláš?" zeptá se mě překvapeně.
"Víš, chtěl jsem se tě na něco zeptat, ale jestli nemám pravdu, tak se moc omlouvám a mou nabídku odmítni." řeknu nervozně.
"Dobře, tak co si chtěl?" zeptá se mě a já ještě víc znervozním.
"Víš, pokud tě tvoje máma vyhazuje z domu, nebo tak něco a ty nemáš kam jít, tak mě napadlo, jestli by jsi nechtěl bydlet u nás, a kdyby něco moje máma s tím souhlasí." vyhrknu všechno na Ayameho, zavřu oči, zatnu ruky v pěst a ještě víc znervozním, takhle nervozni jsem ještě nikdy v životě nebyl a to ani první den ve škole.
"Ahoj Yuki, jak ses měl dneska ve škole?"
"Skvěle, dneska byla díky Ayamemu ve škole zábava a doufám, že to tak i zůstane."
"Takže jste se vážně skamarádili, tak to jsem ráda." řekne máma šťastně.
"Mami, viděla jsi někdy Ayameho mámu?" zeptám se tuze zvědavě a posadím se ke stolu k večeři.
"Ano jednou, ale vůbec jí nechápu." řekne máma smutně.
"Proč?" zeptám se ještě s větší zvědavostí.
"Pořád mi jenom říkala jak je Ayame hrozný a tak, vůbec jsem jí nevěřila, něco takového mi Ayamemu vůbec nesedí, dokonce říkala, že by byla raději, kdyby se už konečně odstěhoval, ale myslím si, že to nemyslela vážně." Nad poslednímy slovy se zarazím. Odstěhovat? A pak si vzpomenu na ty kufry. Nejsem zas tak hloupý a tak mi to hned dojde. Matka, která chce, aby se její syn odstěhoval, kufry na chodbě jejich doma a zuřící matka. Hned mi to všechno začne dávat smysl a tak se mamky na něco pro mě velmi důležitého zeptám.
"Mami? Kdyby Ayameho vyhodila z domu, mohl by Ayame bydlet u nás?" zeptám se se štěněčím kukučem.
"Samozřejmě, že ano, pokud je pro tebe tak důležitý, budu jen ráda." usměje se na mě máma mile.
"Uděláme mu pokoj z pokoje pro hosty?" zeptám se mamky.
"No teď je tam docela dost zaprášeno, ale kdyžtak by mohl spát s tebou v pokoji. Máš tam přece dvě postele? Teda pokud by ti to nevadilo."
"Samozřejmě, že nevadilo." Potom rychle vyskočím ze židle a běžím si obout boty. Když mám boty obuté zamířím rychle k Ayameho domu a zazvoním. Možná jsem se spletl a máma ho nechce vyhodit, ale pro jistotu by bylo lepší se ho na to zeptat, i když ještě vůbec netuším jak. Ve dveřích se objeví Ayameho máma. Mile se na mě usměje, ale moc tomu jejímu úsměvu nevěřím, ale pro slušnost jí ho mile oplatím.
"Copak bys potřeboval?"
"Mohl bych prosím navštívít Ayameho? Jsem jeho kamarád ze školy."
"Ale jistě pojď dál." ustoupí ode dveří, abych mohl vstoupit. Na chodbě jsou pořád ty kufry.
"Kde má prosím Ayame pokoj?" zeptám se zdvořile.
"Půjdeš po schodech nahoru, zatočíš doleva a pak půjdeš k posledním dveřím úplně vzadu." naviguje mě Ayameho máma.
"Moc děkuji a omlouvám se za vyrušení."
"Nic se nestalo" řekne a odejde. Já se podle instrukcí vydám k Ayamemu pokoji. Zastavím se, zhluboka se nadechnu a zaklepu na dveře.
"Dále." ozve se. Na nic nečekám a vstoupím.
"Yuki co tady děláš?" zeptá se mě překvapeně.
"Víš, chtěl jsem se tě na něco zeptat, ale jestli nemám pravdu, tak se moc omlouvám a mou nabídku odmítni." řeknu nervozně.
"Dobře, tak co si chtěl?" zeptá se mě a já ještě víc znervozním.
"Víš, pokud tě tvoje máma vyhazuje z domu, nebo tak něco a ty nemáš kam jít, tak mě napadlo, jestli by jsi nechtěl bydlet u nás, a kdyby něco moje máma s tím souhlasí." vyhrknu všechno na Ayameho, zavřu oči, zatnu ruky v pěst a ještě víc znervozním, takhle nervozni jsem ještě nikdy v životě nebyl a to ani první den ve škole.
Kamisawa Ayame:
Nemůžu usnout, když mě vyruší Yuki a požádá mě, abych u něj bydlel. Rychle jsem vstal z postele a trochu se začervenám. Za prvé jsem v pyžamu, dost trapným, a za druhé... Bydlet u něj? No jo, jenomže jsme oba kluci, to by nešlo. Počkat, počkat, oba máme rádi yaoi, tudíž máme o čem mluvit, ale co když ho někdy uvidím spát a vrhnu se na něj?
"Ehm... já... moc rád!" vyhrknu ze sebe i když jsem chtěl říct přesný opak. Yuki se rozzářil.
"Tak dobře, já bych- už měl jít, tak... zítra, čau." otevře dveře, ale já je rukou zase zavřu. Yuki se na mě nechápavě podívá.
"Já-" nic víc se ze mě nedostalo. Sundal jsem ruku ze dveří a otočil se k němu zády. "Jo, uvidíme se zítra." řeknu sotva slyšitelně a Yuki odejde. Když se zavřou dveře, ještě se otočím, jako bych říkal: "Nechoď."
Nechám to být a lehnu zpátky do postele. Ruce dám za hlavu a pousměju se, že budu bydlet s Yukim, i když jsem se toho trochu bál.
Druhý den jsem vstal dost brzy, že jsem stihl ještě, jak odchází matka do práce.
"Ayame, už sis našel byt?" řekne klidně, ale jde vidět, že mne nechtěla potkat.
"Něco takového." vezmu si skleničku, do které napouštím trochu vody.
"To je dobře, protože mám přítele, který by se semka rád nastěhoval, takže bys tu jenom překážel."
"Jo, dobře." řekl jsem nezajímavě.
"A taky s ním čekám dítě. Jdu do práce, sbohem." práskla dveřmi. Dítě? Takže já jsem na obtíž a ten druhý bude její miláček? Co to kurva...?
Sednu zničeně na svou postel a přemýšlím, co bych měl dělat. Asi po dvou a půl hodině jsem se rozhodl, že už nemůžu dýl čekat. Rychle jsem se oblékl a vzal si jeden kufr s sebou.
Zazvonil jsem u Yukiho doma.
"Ayame! Na co ten kufr?" zeptá se mě.
"Víš, dozvěděl jsem se nějaké nepříjemné věci a tak jsem se rozhodl, že se přestěhuju už dneska. Nevadí? Mám tu jenom to nepotřebnější, zbytek si přinesu odpoledne."
"Ne-nevadí, jenom jsi mě překvapil." usměje se na mě, dám si kufr do jeho domu a vyrazíme do školy. Všimnu si, že už nemá kruhy pod očima a taky vypadá o něco zdravěji. Jsem rád.
Hachiro Yuki:
Byl jsem moc rád, že se Ayame nastěhuje k nám už dneska. Škola už konečně končila a tak jsme se nejdřív stavili u Ayameho vyzvednout zbytek kufrů a nastěhovat je ke mně do pokoje. Mamka nám taky pomohla, za což jsem byl rád. V pokoji jsem měl dvě skříně, takže to vyhovovalo, protože jedna byla celá prázdná a tak si tam Ayame mohl dát v klidu všechny svoje věci. Když jsme všechno vybalili, tak jsme si oddechli, bylo to docela vyčerpávající.
"Tak já jdu do práce kluci, buďte opatrní a nedělejte blbosti."
"Máš dneska noční?" zeptám se.
"Ano, ale už musím jít. Chovej se tu jako doma Ayame. Doufám že se ti tu bude líbit a jestli ti to nebude vadit, byla bych ráda, abys mi tykal, ale jestli chceš tak mi vyhovuje i oslovaní mami."
"Mockrát děkuji." řekne Ayame vděčně. Když mamka odejde, tak Ayamemu ukážu celý dům, aby se tu mohl orientovat.
"Tak já jdu do práce kluci, buďte opatrní a nedělejte blbosti."
"Máš dneska noční?" zeptám se.
"Ano, ale už musím jít. Chovej se tu jako doma Ayame. Doufám že se ti tu bude líbit a jestli ti to nebude vadit, byla bych ráda, abys mi tykal, ale jestli chceš tak mi vyhovuje i oslovaní mami."
"Mockrát děkuji." řekne Ayame vděčně. Když mamka odejde, tak Ayamemu ukážu celý dům, aby se tu mohl orientovat.
"Půjdu se osprchovat."
"Jasně."odpoví Ayame a jde do pokoje. Nevím proč, ale mám chuť se mu vyznat, nevím kde se ve mně vzala ta odvaha, ale rozhodně toho hodlám využít.
"Ayame já tě mil-" nedokončím větu, protože mě někdo vyruší a ten někdo je máma.
"Yuki zapomněla jsem si na stole papíry do práce prosím doneseš mi je!"
"Jasně!" křiknu naprosto naštvaně, nic horšího se snad stát nemohlo. Už jsem mu to konečně málem řekl, ale máma si prostě zrovna teď musí říct, že něco potřebuje. Podám mámě s vražedným pohledem papíry a jdu do sprchy. Vysleču se a pustím na sebe proud vlažné vody a snažím se uklidnit, matka mě teď pořádně nasrala. Když vyjdu z vany, uvědomím si, že jsem si zapomněl pyžamo v pokoji. Do pokoje vejdu jenom s ručníkem kolem pasu, když však na sobě ucítím Ayameho pohled zčervenám, tak že bych mohl konkurovat v soutěži, kdo je víc červenější: Já versus jahoda. Raději se otočím k posteli a začnu hledat pyžamo.
"Jasně."odpoví Ayame a jde do pokoje. Nevím proč, ale mám chuť se mu vyznat, nevím kde se ve mně vzala ta odvaha, ale rozhodně toho hodlám využít.
"Ayame já tě mil-" nedokončím větu, protože mě někdo vyruší a ten někdo je máma.
"Yuki zapomněla jsem si na stole papíry do práce prosím doneseš mi je!"
"Jasně!" křiknu naprosto naštvaně, nic horšího se snad stát nemohlo. Už jsem mu to konečně málem řekl, ale máma si prostě zrovna teď musí říct, že něco potřebuje. Podám mámě s vražedným pohledem papíry a jdu do sprchy. Vysleču se a pustím na sebe proud vlažné vody a snažím se uklidnit, matka mě teď pořádně nasrala. Když vyjdu z vany, uvědomím si, že jsem si zapomněl pyžamo v pokoji. Do pokoje vejdu jenom s ručníkem kolem pasu, když však na sobě ucítím Ayameho pohled zčervenám, tak že bych mohl konkurovat v soutěži, kdo je víc červenější: Já versus jahoda. Raději se otočím k posteli a začnu hledat pyžamo.
Kamisawa Ayame:
Měl jsem pocit, že jsem něco zaslechl po tom, co mi řekl, že jde do sprchy. Rozvalil jsem se na novou postel. Ještě nikdy jsem se necítil doma víc, jak tady. Do pokoje přijde Yuki, že si zapomněl pyžamo. Zírám na něj, jak na panenku Marii. Brzy si však všimnu, že se kvůli tomu červená, což udělám taky a rychle odvedu zrak jinam. Sakra, má tak hezký tělo! Zavřu oči, aby mě to pořád nepokoušelo dívat se na něj.
Když jsem byl osprchovaný i já, zalezli jsme do postele a ještě si povídali.
"Yuki, jak jsi přišel na tn blog? Random přes google jako já? Nebo ti to někdo dopoučil?" zasmál jsem se.
"No- já- přes google." zasmál se taky, ale o něco nervózněji. Proč musí mít pořád nějaká tajemství? Už mě to štve.
"Chováš se divně. Víš, je tu něco, co bych ti měl říct." zhluboka jsem se nadechl. "Jak jsem začal číst takovéto povídky, se ze mě stal gay." čekal jsem, že začne vyšilovat a už nebude chtít, abych s ním bydlel.
Yuki se na mě otočil. Byla tma, takže jsem mu neviděl do tváře, ale určitě byl překvapený. "Ne-nemyslím, že bych byl do tebe zamilovaný, nebo něco... jen chci, abys to věděl." rychle jsem se otočil ke zdi. "Dobrou."
"Nejsi sám, Ayame. Taky to se mnou začalo něco dělat. Dobrou." Něco dělat? To jakože je taky gay? Takže bych měl šanci!
S touto milou představou jsem usnul.
"Ayame, Ayame..." vzbudil mě uprostřed noci Yuki.
"Co se děje?" vylekal mě.
"Víš, nemůžu usnout, musím ti to říct." sevřel ruce v pěst a svěsil hlavu dolů. "Já- já-" bylo ticho a já byl vážně ospalý.
"Řekneš mi to zítra, ano?" trochu smutně se na mě podíval a přikývl. Zalehl do postele a myslím, že usnul.
Ráno mě probudil jeho budík. Jak já nesnáším ranní vstávání, ale když bydlím u Yukiho doma, je to něco jiného. Těším se do školy, snad poprvé v životě.
Hachiro Yuki:
Natáhnu ruku k nočnímu stolku a vypnu budík. Dneska je středa, takže máme jen čtyři hodiny, protože je naše učitelka nachlazená. Normálně by se mi do školy nechtělo a ještě chvilku bych ležel, ale když se otočím a spatřím Ayameho, že už je vzhůru, tak rychle vstanu.
"Dobré ráno, Ayame" řeknu mile a přidám k tomu úsměv.
"Dobré ráno, Yuki" odpoví mi stejně mile Ayame a zívne si. Asi se mu taky nechce moc vstávat.
"Kluci! Rychle vstávat mám pro vás nachystanou snídani a žádné odmlouvání!" křikne po nás máma nekompromistně.
"Jasně mami, vždyť už vstáváme!" zavolám na mamku otráveně. Pak si vzpomenu, co jsem v noci chtěl Ayamemu říct. Cítím, jak se mi do tváří hrne červeň, nechci aby mě tak Ayame viděl a proto se rychle otočím.
Natáhnu ruku k nočnímu stolku a vypnu budík. Dneska je středa, takže máme jen čtyři hodiny, protože je naše učitelka nachlazená. Normálně by se mi do školy nechtělo a ještě chvilku bych ležel, ale když se otočím a spatřím Ayameho, že už je vzhůru, tak rychle vstanu.
"Dobré ráno, Ayame" řeknu mile a přidám k tomu úsměv.
"Dobré ráno, Yuki" odpoví mi stejně mile Ayame a zívne si. Asi se mu taky nechce moc vstávat.
"Kluci! Rychle vstávat mám pro vás nachystanou snídani a žádné odmlouvání!" křikne po nás máma nekompromistně.
"Jasně mami, vždyť už vstáváme!" zavolám na mamku otráveně. Pak si vzpomenu, co jsem v noci chtěl Ayamemu říct. Cítím, jak se mi do tváří hrne červeň, nechci aby mě tak Ayame viděl a proto se rychle otočím.
"Yuki?"
"Hm?" odpovím mu, ale zůstám pořád otočený.
"Co jsi mi to chtěl v noci říct?" zeptá se mě. Myslím, že jsem ještě víc zčervenal a tak se raději, ani po této otázce na Ayameho neotočím.
"No..." odmlčím se.
"No?" zopakuje po mě Ayame zvědavě.
"Promiň, že jsem tě v noci vzbudil." řeknu a ignoruji předchozí otázku.
"To neřeš, ale co si mi chtěl říct?" zeptá se mě znovu Ayame. On je vážně neodbytný. Povzdechnu si a snažím se vymyslet nějakou výmluvu. Ne že bych mu to nechtěl říct, spíš bych mu to chtěl říct do očí, aby mi věřil, ale zrovna v tuto chvíli jsem snad červenější než rajče a tak se na něj vážně nemůžu otočit.
"Musím se jít převlíct jo, dořešíme to později?" řeknu, popadnu oblečení a mířím se převlíct do koupelny. V koupelně se pro jistotu zamknu. Svezu se po studených kachličkách. Jsem vážně zoufalý, vůbec nevím jak mu to mám říct a už vůbec nevím jak bude reagovat.
"Ayame jsi v pořádku?" zeptá se mě máma.
"Jasně, proč?" zeptám se, protože nevím proč bych neměl být v pořádku.
"Ayame říka, že ses ráno choval trochu divně a navíc se v koupelně nikdy nezamykáš."
"Neboj, jsem v pořádku." řeknu ji s jistotou v hlase. Když máma odejde rychle se převleču, vyčistím si zuby, opláchnu si obličej a mířím do pokoje. Ayame je už taky převlečený.
"Koupelna je volná." řeknu a poskládám si pyžamo na posteli.
"Už jsem byl v koupelně dole." řekne mi a usměje se.
"Aha, tak máma nám jinak už nachystala snídani, tak jestli chceš tak na mě nečekej a jdi se najíst."
"Ne to je v pořádku počkám na tebe." řekne rozhodně a pozoruje mě jak skládám pyžamo.
"Jak chceš, jenom rychle poskládám pyžamo." Když mám pyžamo složeno, otočím se na Ayameho.
"Tak jdeme na snídani?" zeptám se ho, ale vůbec nereaguje. "Halo, Ayame!" křiknu po něm, ale nic, pořád sedí a dívá se na mě. Až když mu zamávám rukou před obličejem, konečně se probere.
"Hm?" odpovím mu, ale zůstám pořád otočený.
"Co jsi mi to chtěl v noci říct?" zeptá se mě. Myslím, že jsem ještě víc zčervenal a tak se raději, ani po této otázce na Ayameho neotočím.
"No..." odmlčím se.
"No?" zopakuje po mě Ayame zvědavě.
"Promiň, že jsem tě v noci vzbudil." řeknu a ignoruji předchozí otázku.
"To neřeš, ale co si mi chtěl říct?" zeptá se mě znovu Ayame. On je vážně neodbytný. Povzdechnu si a snažím se vymyslet nějakou výmluvu. Ne že bych mu to nechtěl říct, spíš bych mu to chtěl říct do očí, aby mi věřil, ale zrovna v tuto chvíli jsem snad červenější než rajče a tak se na něj vážně nemůžu otočit.
"Musím se jít převlíct jo, dořešíme to později?" řeknu, popadnu oblečení a mířím se převlíct do koupelny. V koupelně se pro jistotu zamknu. Svezu se po studených kachličkách. Jsem vážně zoufalý, vůbec nevím jak mu to mám říct a už vůbec nevím jak bude reagovat.
"Ayame jsi v pořádku?" zeptá se mě máma.
"Jasně, proč?" zeptám se, protože nevím proč bych neměl být v pořádku.
"Ayame říka, že ses ráno choval trochu divně a navíc se v koupelně nikdy nezamykáš."
"Neboj, jsem v pořádku." řeknu ji s jistotou v hlase. Když máma odejde rychle se převleču, vyčistím si zuby, opláchnu si obličej a mířím do pokoje. Ayame je už taky převlečený.
"Koupelna je volná." řeknu a poskládám si pyžamo na posteli.
"Už jsem byl v koupelně dole." řekne mi a usměje se.
"Aha, tak máma nám jinak už nachystala snídani, tak jestli chceš tak na mě nečekej a jdi se najíst."
"Ne to je v pořádku počkám na tebe." řekne rozhodně a pozoruje mě jak skládám pyžamo.
"Jak chceš, jenom rychle poskládám pyžamo." Když mám pyžamo složeno, otočím se na Ayameho.
"Tak jdeme na snídani?" zeptám se ho, ale vůbec nereaguje. "Halo, Ayame!" křiknu po něm, ale nic, pořád sedí a dívá se na mě. Až když mu zamávám rukou před obličejem, konečně se probere.
Kamisawa Ayame:
"Co?" trhnu sebou.
"Snídaně." pozvedne obočí Yuki a já se trochu začervenám.
"Jo, jasně." zareaguju a sejdeme do kuchyně, kde se nasnídáme a vyrazíme do školy.
"Vážně, cos mi to chtěl říct?" zase se ho zeptám a on zčervená.
"To není nic důležitýho. Stejně jsem na to zapomněl." otočí hlavu na druhou stranu. Taky mu chci něco říct. Možná jsem nejsilnější a největší postrach ze školy, ale na něco takového se nezmůžu.
O přestávce mi řekne, že musí na záchod, ale já mám špatný pocit, proto ho tajně sleduju. Když zaleze na záchody, vleze za ním i pár těch šikanérských kreténů a mě dojde, co se bude dít. Rychle běžím za nimi, abych předešel tomu nejhoršímu.
Jakmile přijdu dovnitř, vidím, jak parta kluků je kolem něj a jeden z nich drží jeho sešit. Yuki vypadá vystrašeně a celkově psychicky v háji.
"To, co píšeš, je totální sračka!" a začne ho tím sešitem mlátit. Yuki se přikrčí a z očí mu tečou slzy.
"Přestaňte!" zakřičím na ně. Hned, jak mě spatří se trochu leknou, ale snaží se být "odvážní".
"Hele, kdopak nám to přišel? Náš školní problema-" než to dořekl, přiletěla mu jednu do nosu a dalším dvěma klukům taky, ten poslední stačil utéct. Yuki se na mě vyděšeně podíval. Přišel jsem k němu a chtěl mu pomoct vstát, ale on se snažil dostat se ode mě co nejdál.
"Neubližuj mi! Prosím..." zaškemrá a já si uvědomím, že vždycky, když jsem někoho mlátil, tak to schytali i ostatní, nevinný lidé, i učitelé. Tohle mu musela ta drbna tenkrát říct, proto se mě bojí.
Sehnu se k němu a on se snaží bránit rukama, ale já mu je chytnu a obejmu ho. Slzy mu přestanou téct.
"Tobě neublížím." cítil jsem jeho ruce na mých zádech. Odtáhl jsem se a usmál se na něj. "No, musíme zpátky do třídy." vzal jsem jeho skoro zničený sešit a uviděl, co píše: "Nedokázal si připustit, že ho miluje. Opláchl si obličej, a když na něj jen pomyslel, zčervenal." To jsou přece...!
"Ty jsi... Moonlight, že?" zeptám se. Yuki se na mě překvapeně podívá a pak zase sklopí hlavu.
____________________________________________________________________________________________________
Prosím o komentíky :)




noo, tak nějak přemýšlím, co napsat
je dobrý... skvělý... líbí se mi to... jenom je trochu divný, jak má v pokoji prázdnou skříň, dvě postele, takovou mámu
ale je to yaoi! Takovéhle věci tam být musí!
takže to se omlouvá
