close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Love stories 3

8. září 2014 v 15:38 | Mincy-chan |  Love stories
Minnie má další díl :DD



Hachiro Yuki:
Nevím co mu mám odpovědět. Vím, že mi říkal, že to čte, ale i tak se bojím jak bude reagovat.
"Jo, jsem." řeknu po chvilce ticha.
"To je neuvěřitelný." usměje se na mě. Vůbec ho nechápu.
"Co je na tom tak neuvěřitelného?" zeptám se ho udiveně.
"Miluji všechny tvoje povídky, vždycky jsem chtěl poznat Moonlighta a moje přání se mi splnilo." odpoví mi nadšeně, což mě velmi překvapí.
"Vážně?" zeptám se pro jistotu.
"Vážně." řekne mi.
"Nejsi zklamaný?"
"Proč?"
"No, že jsem to já?" zeptám se nejistě.
"Vůbec ne." řekne mi a usměje se na mě.
"Děkuji, že jsi mě zachránil." řeknu a zčervenám.
"Ale, není za co."
"Ale je, jinak nevím, co by se se mnou ještě stalo, ale určitě nic dobrého, vážně ti moc děkuji."
"Tak dobrá, ale musíme jít do třídy."
"Dobrá." řeknu a snažím se vstát, ale moc mi to nejde.
"Podej mi ruku." Chtěl jsem zaprotestovat, že to zvládnu sám, ale raději jsem svou poznámku spolknul a podal Ayamemu ruku.
"Děkuji." řeknu vděčně a chci udělat krok, ale v tom mě zabolí noha a padám, ale ne na zem, ale na Ayameho. Ayame to nečekal a tak spadne i se mnou. Když otevřu oči ležím na Ayamem. Zčervenám. Sakra, zapomněl jsem, že mi ti kreténi vymkli kotník.

Kamisawa Ayame:
On na mě leží... asi se propadnu do země, jak je mi trapně, ale víc se zajímám o Yaukiho nohu.
"Co máš s nohou?" zeptám se ho.
"Vymknutý." odpoví mi a posadí se, přičemž mi tlačí na můj... Potichu zasténám. "Děje se něco Ayame?" všimne si toho.
"Víš, tahle pozice je trochu..." Yuki zčervená ještě víc a sleze ze mě.
"Pro-promiň, neuvědomil jsem si to." vstal jsem a vzal ho na záda. Došel jsem s ním na ošetřovnu, kde se na nás usmála sestřička.
"Ale, Hachiro-kun, ty už jsi tu zase?" zeptá se ho a já ho posadím na postel. Yuki jí řekne všechno, co se stalo, teda až na naši "nehodu". Sestra mu nohu prohlídne.
"Po škole už budeš v pořádku, jenom to teďka nenamáhej, ano?" usměje se a obváže mu ji. Vezmu Yukiho zpátky do třídy a omluvím nás u učitelky, že jdeme pozdě.
Pár holek se zase o přestávce vydá za Yukim, jestli je v pořádku a takové. Štve mě, když se kolem něj motají.
Zaslechnu, jak si povídají dvě holky.
"Ayame-kun donesl Yukiho-kun na zádech, to je divný."
"Jo, jestli ho zachránil před těma šikanérama, jaktože nezmlátil i Yukiho-kun? Že by se změnil?"
Měli pravdu, možná, že jsem se dokázal ovládat.
Po škole už může Yuki chodit sám, takže se nemusím namáhat. Ne, že by byl těžkej, ale aspoň na nás nebudou čumět lidi. Došli jsme domů, kde jsem hned zapl svůj notebook.
"Ty hned po škole čteš?" zeptá se mě.
"Jo. Už se těším, až vydá novou poví-" vzpomenu si, že on je Moonlight. Kleknu před něj na kolena a začnu škemrat "Proč máš dovolenou?"
"Víš, proč jsi mě v pondělí nesl na ošetřovnu? Protože jsem na blogu strávil hodně času a zapomínal jsem i spát, proto. Musíš si počkat, psát začnu až v podnělí." trochu se začervenal. Udělal jsem na něj psí oči.

Hachiro Yuki:
Byl jsem pevně rozhodnut, že začnu psát, až v pondělí, ale když se na mě Ayame podívá s psím pohledem, moje počáteční rozhodnutí se čím dál více ztrácelo. "Ayame nech toho, už jsem řekl."
"S čím mám přestat?" zeptá se mě nevině.
"Ty víš s čím, tak ze mě nedělej blázna."
"Ne, vážně s čím mám přestat?" zeptá se mě snad ještě neviněji.
"Ayame."
"No?"
"Tohle na mě neplatí." Ale v duchu cítím, jak se moje rozhodnutí, čím dál víc ztrácelo.
"Vážně?" zeptá se mě provokativně.
"Vážně." řeknu, ale v mém hlase šly slyšet už značné pochyby, doufám, že si toho Ayame nevšiml.
"Ale podle tvého hlasu to zabírá víc, než dost." řekne a usměje se vítězně. Jak se znám, tak když se s Ayamem budu hádat ještě chvíli, tak vím určitě, že Ayame vyhraje, ale já se tak snadno nedám. Otočím se a lehnu si na postel, pro jistotu si lehnu na břicho, hlavu zabořím do polštáře a jiným polštářem si přikryju uši, abych Ayameho neslyšel. Tak a teď už mě určitě nepřemluví, řekl jsem, že v Pondělí, tak to bude v Pondělí a tečka. Vítězně se pro sebe usměju.

Kamisawa Ayame:
Takže on si myslí, že vyhrál, jo? Vstanu a začnu ho lechtat.
"Dost! Pře- staň!" smál se.
"Tak napíšeš ho?"
"Jo, nap-píšu!" přestanu a dám mu svůj notebook, aby dodržel slib a sednu vedle něj. Jak já jsem nervózní! Poprvé uvidím umělce, jak pracuje! Yuki si utřel slzy od smíchu a přihlásil se na blog, kde začal psát. Mě bohužel přepadla únava, tak jsem spadl do jeho klína. Yuki zkameněl a neudělal nic, neodsrčil mě, prostě se na mě překvapeně díval. Ucítil jsem jeho dotyk, jak mi odhrnuje vlasy z obličeje.
Když se probudím, je už večer, naproti mně ležel notebook a Yuki nikde. Sešel jsem do kuchyně, kde Yuki i jeho máma večeřeli.
"Už jsi vzhůru?" usmála se na mě. Jak si mě všiml i Yuki, odvrátil tvář stranou.
"Jo." sedl jsem naproti němu.
"Ta-tak já se jdu osprchovat." zvedl se a odešel. Nedojedl večeři... Co mu je?
"Jdu se pdívat, co mu je." oznámím jeho mámě.
"Dobře, já musím do práce, tak ahoj." odejde. Jdu po schodech nahoru, když uslyším Yukiho křik.
"Yuki!" rozrazím dveře a spatřím Yukiho úplně v pořádku... a do půl těla nahého.
"A-Ayame?"
"Promiň, myslel jsem, že se něco stalo." zavřu dveře. Takže křičí ze stejných důvodů, jako já - aby se mu ulevilo.
Na moje čistě bílou košili kápla krev, jak jinak, než z nosu. Do prdele, jakej já jsem perverzák! Jakoby to na těch záchodech nestačilo! Už to nemůžu skrývat! Musím mu to říct.
"Sprcha je volná." vyšel ven Yuki a já ho chytil za ruku. "Co-co se děje?" zeptá se mě a já jsem červený... ne rudý.
"Yuki, musím ti něco říct." nechápavě se na mě podívá a taky se začervená. "Má-mám tě rád!" rychle mu pustím ruku a zamču se v koupelně. Sakra, teď si připadám trapněji! Proč jsem zalezl?

Hachiro Yuki:
Naprosto jsem po těch slovech ztuhl. Nemůžu ze sebe vydat, ani hlásku, natož pak něco udělat. Docela hodnou chvíli tam jen tak stojím, když se konečně trochu vzpamatuji, chci na Ayameho zaklepat, ale ruka se mi v půlce pohybu naprosto zastaví. Chci mu říct, že ho mám taky rád, ale nevím jak.
"Ayame?" zavolám na něj nejistě. Nic, nikdo se spoza dveří neozval, řeknu si, že to zkusím ještě jednou.
"Ayame!" tentokrát zakřičím, ale pořád nic. "Ayame otevři, prosím! Ayame, no tak, otevři mi prosím." vážně mi docházejí nervy. "Ayame já..." odmlčím se. Musím mu to říct a tečka. Dodávám si odvahu. "Ayame já tě-" nedokáži mu to říct. Nahrnou se mi do očí slzy a tak raději rychle utíkám pryč. Nevím kam. Nakonec běžím do pokoje pro hosty. Chodím po pokoji asi deset minut. Chci mu to říct. Já, snažil jsem se, ale nejde to, já prostě nevím, proč mu to nedokážu říct. Tak strašně jsem mu to chtěl konečně říct, ale nejde to. Opakuji si dokola pořád tu jednu a samou větu. Svezu se po dveřích na zem, schovám si hlavu mezi kolena a nanovo se rozbrečím. Jsem slaboch a já to vím. Jsem naprosto zoufalý, ani nedokáži říct, milované osobě, že ji miluji. Jsem naprosto na dně, nedokáži se po tomhle na Ayameho podívat. Ne. Nedokáži se s ním ani setkat. Nedokáži nic. Sáhnu si do zadní kapsy u ryflí, které mám na sobě a vytáhnu malý kapesní nožík. Je sice malý, ale dost ostrý na to, aby mi pomohl. Rukávy si vyhrnovat nemusím, protože mikinu a tričko jsem nechal v koupelně, kde je Ayane zamčený. Aspoň o práci míň. Natáhnu před sebe levou ruku a podívám se na zápestí, kde se mi hezky viditelně rýsují žíli. V pravé ruce svírám svůj malý kapesní nožíček. Opatrně přiložím nožík k žíle. Nejdřív si po ni lehce jenom tak přejíždím. Po chvilce se odhodlám přitlačit. Po ruce mi začnou stékat malé karmínové pramínky krve, které po tom kapou na zem a dělají skvrny. Pohyb zopakuji několikrát za sebou. Když usoudím, že mám dost rozřezané zápěstí na to, abych mohl vykrvácet, tak se opatrně zvednu a zamířím ke skříni, kterou, otevřu. Zanechávám za sebou stopy krve. Když skříň otevřu opatrně do ní vlezu a zavřu se. Po chvilce, kdy stojím kvůli strátě krve, mi začínají slábnout nohy a tak se posadím. "Ach, Ayame, kdybys tak věděl, jak moc tě miluji." šeptnu si pro sebe. Ale když ti to nedokáži říct, tak raději umřu něž se na tebe dívat, jak jsi smutný, protože si určitě myslíš, že tě nemiluji. Zavřu oči.

Kamisawa Ayame:
Po deseti minutách se odhodlám vyjít z koupelny. Vydím, že Yuki nikde není a že v pokoji pro hosty je zavřeno, tak jdu tam. Otevřu dveře, ale místnost je prázdná. Podivím se, co jsou ty skvrny na zemi, vypadají čerstvě.
"Ach, Ayame, kdybys tak věděl, jak moc tě miluji." uslyším.
Ozvalo se to ze skříně? Otevřu skříň a zastaví se mi srdce při pohledu na Yukiho. Okamžitě ho vytáhnu ven, roztrhnu kus svého trička a obvážu mu zápěstí.
"Proč jsi to udělal?!" křičím na něj plný bolesti a smutku. Sotva se na mě podívá, je bledý, až mám strach, že umře. "Ty seš takovej kretén." obejmu ho a dám průchod svým emocím, které dopadají na jeho záda a stékají dolů. "Miluju tě a ty chceš, abych se trápil...? Proč?" zašeptám. Yuki mě slabě obejme.
"Nedokážu to říct. Jsem slaboch... promiň. Nic nedokážu, nechci ti ublížit..."
"Myslíš, že když budeš ubližovat sobě, tak mě tím neublížíš?! Kreténe!"
"Promiň..."
Oba jsme tam seděli na zemi a brečeli, jak želvy.
"Řekni mi to... ještě jednou..." řekl mi a já se od něj odtáhl a vzal jeho tvář do dlaní.
"Miluju tě, ty kreténe." a nakonec ho políbil. Uvědomil jsem si, že on ke mně cítí to samé, jen to nedokáže říct. "To je v pořádku, už nebreč. A slib mi, že už nic podobného neuděláš, hm?" utřu mu palcem poslední slzu a pousměju se.
"Jo, slibuju." taky se pousměje. Je příliš slabý na to, aby vstal, tak ho v náručí odnesu do jeho postele.
"Zlobíš se moc?" zeptá se mě provinile.
"Nezlobím se, ale příště budu nasranej, jak bába v zelí." uložím ho do postele a přikryju peřinou. "Proč jsi to udělal?" klekl jsem k jeho posteli a čekal na odpověď.
"Protože... protože..." odmlčel se a otočil hlavu stranou, aby se mi nemusel dívat do očí.
"Život je krutý, ale láska je opak. Když si vezmeš život, vezmeš sebou i tu poslední šanci na lásku." připadal jsem si jako něaký Einstein. Vyjeveně se na mě podíval. "A teď spi." dal jsem mu pusu na čelo a měl v plánu odejít do kuchyně, ale Yuki mě chytil za ruku.
"Zůstaň tu, prosím." stisk měl pevnější, už mu bylo lépe, jsem rád. Klekl jsem si tedy zpátky, dokud jsme neusli.

Hachiro Yuki:
Uprostřed noci se probudím s bolestmi hlavy. Vedle mě spal Ayame, trochu jsem zčervenal. Opatně jsem vymotal svou ruku z té jeho, tak abych ho nevzbudil. Pousmál jsem se, vypadal tak nevině a zranitelně, když spal. Opatrně jsem vstal, trochu se mi zatočila hlava, ale ustál jsem to, vzal jsem mobil a zavolal mamce, kde je.
"Ahoj mami."
"Ahoj Yuki, copak se děje."
"Kde jsi prosím?"
"Promiň zapomněla jsem ti to říct, ale musím jet za tetou, prý, že jí umřel strýc." řekne mi smutně. Trochu se mi do očí nahrnou slzy, ale zadržím je. Měl jsem strýce rád, byli jsme si docela blízký, je mi divný, že tak náhle umřel.
"Kdy se vrátíš?"
"Asi až v Pondělí, promiň zlatíčko."
"Ne to je v pořádku."
"Zvládnete to doma sami?"
"Jasně, že jo."
"Tak dobrá, potřebuješ ještě něco?"
"Mami, není mi moc dobře, mohl bych do konce týdne zůstat doma?"
"Jestli ti není dobře, tak jo, ale nemám raději přijet zpátky?"
"Ne, to je v pořádku."
"Kdyžtak řekni Ayamemu, že může zůstat doma s tebou, ve škole vás omluvím oba, ano?"
"Jasně, moc děkuji mami."
"Nemáš zač, hlavně se brzy uzdrav, ano?"
"Jo, tak já už půjdu, tak ahoj mami v pondělí."
"Ahoj a dávejte na sebe pozor."
"Jo." řeknu a položím hovor. Není mi moc dobře. Sejdu schody dolů, ale zatočí se mi příliš hlava a málem to neustojím, ale stihnu se ještě zachytit zábradlí u schodů. Opatrně sejdu zbytek schodů, až potom, co si rožnu zjistím, že mi spadl kousek Ayameho trika, kterým jsem měl zavázané zápěstí, zase mi začne téct krev. Povzdechnu si, tohle snad není možný, to jsem se až tak moc podřezal? Zeptám se sám sebe. A jo, vlastně ano, protože jsem se chtěl přeci zabít. Jsem génius, záhada proč mám tak moc rozřezané zápěstí je vyřešena. Chci jít do kuchyně, ale zase se mi zatočí hlava a to už neustojím a padám k zemi.

Kamisawa Ayame:
Ráno se probudím a Yuki nikde. Sakra, měl bych se alespoň teď osprchovat, ale nejdřív se musím jít nasnídat, protože mám strašný hlad.
Jak sedju schody, už vidím na zemi Yukiho. Přiběhnu k němu a zjistím, že jesnom spí.
"Pako, po ztrátě krkve máš odpočívat." usměju se a odnesu ho do postele. Vezmu mobil a vytočím číslo Yukiho mamky.
"Dobré ráno, tady Ayame, nevzbudil jsem vás?"
"Dobré Ayame, ne, já už jsem vzhůru. Děje se něco?" zeptala se a já slyšel i její úsměv.
"Víte... Yukimu není dobře, tak jsem vás chtěl poprosit, jestli můžeme zůstat doma." věřil jsem, že řekne ne, nikdy jsem nezůstával doma, ani když jsem byl nemocný.
"Už jsem vás omluvila ve škole, nedělej si starosti. Jak je mu?" překvapila mě.
"Líp než včera. Moc vám děkuju, nashledanou." usmál jsem se.
"Měj se hezky, ahoj." položil jsem telefon. Oddechl jsem si, když v ten moment na mě vyskočil Yuki, objal mě kolem krku a já ho musel chytit pod zadkem.
"Dobré ráno!" řekne s úsměvem a přiloží tvář na tu moji.
"Už je ti líp, že?"
Radostně přikývne. Jsem rád. Sundám ho ze svých zad a jdeme se nasnídat.

"Ayameee, tady je nudaaaa." stěžuje si Yuki, zatímco já dělám úkol do slohu, který měl být mimochodem už na dneska.
"Tak si jdi hrát." odbyju ho. Yuki zkříží ruce na hrudi a nafoukne tváře. Proboha, je tak roztomilý! "Tak jdi třeba vynýst odpadky." řeknu a raději se zahledím do sešitu. Yuki se tedy zvedne, vezme odpadkový koš a jde s ním ven. Nedá mi to a musím se na něj podívat z okna. Vidím Yikiho, jak poslouchá moji matku, která jde do práce. Sakra, neposlouchej ji! Zase o mě jenom lže! Vylítnu z pokoje, obuju se a spěchám za Yukim, než mu moje matka řekne další blábol.
Když vyjdu ven, ona je už v trapu a Yuki vypadá šokovaně. Co mu řekla?

Hachiro Yuki:
Jsem naprosto šokován. Ayame přece nemohl...
"Yuki !" uslyšel jsem a tak jsem se otočil, stál tam Ayame.
"Ayame..." řeknu docela smutně.
"Yuki, co ti řekla?" zeptá se mě naštvaně Ayame, až se ho začínám bát.
"Nic důležtého." oseknu naštvaně.
"Yuki, prosím řekni mi to." zeptá se mě znovu, ale už o něco klidněji.
"Ne!" křiknu po něm.
"Yuki, prosím!!" zakřičí na mě a začíná se ke mně přibližovat.
"Nepřibližuj se ke mně!" křiknu a udělám několik kroků dozadu.
"Yuki, prosím, ať už ti řekla cokoliv, tak to není pravda." řekne a znova se snaží ke mně přiblížit, ale já jeho slovům nevěřím.
"Říkám ať se ke mně nepřibližuješ!" křiknu až hystericky, určitě nás musí slyšet celá ulice. Ayame mě však neposlouchá a rozběhne se ke mně a sevře mně v náruči.
"Yuki." řekne, ale já nechci, aby se mě jakkoli dotýkal, potom co mi řekla jeho máma.
"Pusť mě!" začnu křičet a bouchat pěstmi do Ayameho, ale nemám tolik síly a tak to nemá zrovna velký efekt.
"Yuki, prosím, uklidni se, už to přeháníš."
"Nech mě na pokoji, Ayame!" křiknu a začnu ještě více kopat.
"Yuki přes-" nestihne to doříct, protože mu dám facku, asi jsem to přehnal, ale prostě nechci, aby se mě ještě dotýkal. Všichni co šli okolo naší ulice se na nás zmateně dívali.
"Promiň Yuki, ale tohle jsi přehnal." uslyším, když ucítím na svém zápěstí Ayameho silný stisk. Otočí se a táhne mě domů, když se za námi zavřou dveře, rychle se vymaním z Ayameho sevření a utíkám zase do pokoje pro hosty. Hned, jak tam vběhnu, tak za sebou zavřu dveře a otočím klíčkem v zámku. Svalím se na postel, která je uprostřed místnosti. Na podlaze jsou ještě stopy zaschlé krve, vzpomínám si, jak jsem si tehdy tady chtěl vzít vlastní život. Byl jsem rád, že mě Ayame zachránil. Myslel jsem si, že mě miluje, že spolu budeme šťastně chodit, byl jsem naivní, nic z toho se nestane. Zavřu oči a vzpomenu si co mi Ayameho mamka řekla.
"Jsi moc hodný kluk, Yuki, a proto tě raději varuji před Ayamem."
"Proč?" zeptám se ji udiveně.
"Je mi to líto, ale Ayame tě nemiluje Yuki." řekne rozhodně a lítostně. Nevím proč, ale nemyslím si, že mi lže.
"To přece nemůže být pravda?" zeptám se spíš sám sebe než jí.
"Je mi tě líto, ale jenom si s tebou hraje."
"Ne, to přece nemůže být pravda." řeknu smutně, ale začínám, tomu pomalu věřit.
"Proč bych ti měla lhát? Znám ho moc dobře, zase se nudil a tak si zrovna tebe vybral za oběť." řekne smrtelně vážně a mě její slova naprosto bodnou u srdce.
"Tohle by přece Ayame nikdy neudělal."
"Proč si myslíš, že se ho ve škole všichni straní? Není to jenom kvůli jeho síle, ale protože si rád zahrává s nevinnými srdci. Měl bys to s ním rychle ukončit, jinak tě to bude jště více bolet Yuki." řekne mi a odejde.
Stále se mi její slova ozývají v hlavě. Tak moc mě bolí u srdce, cítím se, jako by se mi v tu chvíli srdce rozbilo na miliony, už nesložitelných dílků. Někdo zaklepe na dveře a já vím přesně kdo to je, kdo jiný než Ayame.
"Yuki." zavolá na mě, ale já mu nehodlám odpovědět. Uslyším jak zkouší otevřít dveře, naštěstí jsem zamkl a tak se nemá jak dostat dovnitř. "Yuki, otevři mi prsím." řekne znovu, ale s ním nehodlám mluvit a už vůbec ne mu otvírat. Převalím se na bok a snažím se nevnímat Ayameho hlas, který na mě volá. Zavřu oči a snažím se nevnímat celé své okolí.

Kamisawa Ayame:
Ta... ta... kráva! Nejraději bych ji zabil.
"Yuki." zkouším to znova. "Veřil bys raději té, která by mě nechala na ulici, nebo člověku, který tě miluje?" zeptám se, ale odpověď se mi nedonese. Rozhodl jsem se pro jednoduché rozhodnutí. "Když mě tu nechceš, tak já půjdu, najdu si bydlení, nebo něco takového, ale už tě nikdy neuvidím, pokud si to takhle přeješ." chci odejít, ale zpoza dveří se konečně ozve.
"Ne! Nechoď, prosím..." vzlykal. "Ale... řekni mi pravdu." vrátil jsem se zpátky ke dveřím.
"Jak bych ti mohl lhát?"
"Opravdu... opravdu mě miluješ?" cítím se, jakoby měl pochyby o tom, že mé city k němu jsou skutečné.
"Samozřejmě." řeknu rozhodně.
"Lžeš! Jenom si se mnou hraješ, nic víc!" Cože? "Chceš mi jenom ublížit! Jsem pro tebe jenom hadrová panenka!" to už nevydržím a vykopnu dveře.
"Nepřibližuj se! Nechej mě!" bránil se, když jsem ho chytl pod límcem a zblízka se mu díval do očí.
"Myslíš, že bych byl takový?! Kdybych chtěl někoho svést, choval bych se, podle dospělých, "hezky", protože když na někoho uděláš první dojem, můžete se spřítelit! Myslíš, že nemám jediného kamaráda kvůli tomuto?!" vytřeštěně se na mě díval. Lekl jsem se, že jsem ho vystrašil příliš moc. Pustím ho a sklopím hlavu. "Promiň."
Vezme mou tvář do dlaní a podívá se mi do očí.
"Takže lhala..." usměje se trochu. Všechno pochopil správně. Zatím.
"Jistě, že ano!"
"Ayame... " začne a hned na to mi vlepí další facku. "Jsi idiot?! Neopovažuj se na mě řvát, protože jsem dost emociálně na dně! To chceš, abych pořád jenom brečel?!" dívám se na něj nechápavě. "tvoje matka mi něco nakecá, to mi ublíží a pak po mně ještě řveš! Víš, jak se cítím?!
"Yuk-" Pochopil mě!
"A nikam se nestěhuj! Zůstaneš tady, rozumíš?! Tady, protože já tě milu-" zakryl si pusu a mě se znovu rozbušilo srdce. "O-mlouvám se. já- nechtěl-" přeruším ho polibkem.
"Taky tě miluju." řeknu mu a oba se usmějeme, i když já o trochu víc. "Už jsem se bál, žes jí uvěřil."
"Otevřel jsi mi oči." řekne mi a obejme mě kolem krku.

Hachiro Yuki:
Jsem šťastný, že mě Ayame miluje. Teď vím jistě, že nás už nic rozhodně nerozdělí. Nejraději bych si nafackoval, jak jsem jí na to mohl jenom skočit? Zeptám se sám sebe a přitom se silně tisknu k Ayamemu.
"Yuki, nemůžu dýchat." zakřehotá slabě Ayame a já svůj stisk kolem jeho krku ihned uvolním.
"Promiň." řeknu kajícně, vůbec nechápu kde se ve mně ta síla vzala, ale asi je to tím, že Ayameho miluji. Usměji se.
"Takhle ti to sluší mnohem víc." řekne Ayame.
"Huh?" nechápu jak to myslel.
"Myslel jsem tím, když se směješ." řekne mi mile a já zčervenám a teď se klidně vsadím, že jsem červenější než rajče.
"Děkuji." řeknu trochu stydlivě. Nejsem zvyklý, že mi takhle někdo lichotí.
"Co budeme dělat Yuki?"
"Hm... chtěl bych se podívat na nějaký film"
"Aha." řekne Ayame.
"Samozřejmě s tebou." dodám s úsměvem. Ayame se hned na to usměje.
"Tak jo, ale vybírám film." řekne neústupně Ayame.
"No dobrá, ale žádný horor."
"Proč?"
"Protože u hororů se bojím."
"Aha." řekne Ayame, ale na tváři mu hraje zlověstný úsměv. Chci něco říct, ale to už Ayame zmizel v obývacím pokoji. Povzdechnu si, snad nevybere nic strašnýho. Raději ho půjdu zkontrolovat, v obýváku je úplná tma.
"Ayame?" zavolám trochu vyděšeně. Najednou mi někdo zaváže oči.
"Musí to být překvapení." pošeptá mi Ayame a vedle mě směrem k pohovce, alespoň myslím.
"Musím mít zavázané oči?" zeptám se znepokojeně.
"Neboj, už jen chvilku." řekne Ayame a posadí mě na pohovku. Zapne televizi a zapne film. Až když film začne, tak mi sundá šátek z očí. Najednou tam někdo někoho zabije, leknu se a stulím se k Ayamemu. Je mi jasné, že přesně o tohle mu šlo, protože se vítězně usměje.
Ráno se probudím na Ayamem, asi jsem na něm včera usnul. Opatrně se zvednu, tak abych ho nevzbudil a jdu do kuchyně udělat snídani. Když dělám snídani, zapípe mi mobil v kapse, vezmu ho a podívám se na displej. Přišla mi smska. Pousměji se, mamka už dneska přijede, vlastně by měla už za chvíli být tady. Na to v zámku zachrastí klíče.

Kamisawa Ayame:
Vzbudí mě Yuki, vypadá nějak starostlivě.
"Amí, vstávej!" A...mí...? zašklebím se nad mou novou přezdívkou.
"Yuki...? Co se děje?" řeknu rozespale, zívnu a protáhnu se.
"Něco se děje s tvou matkou!" I kdyby šla na severní pól a roztrhlai ji lední medvědi, tak je mi to šumák. Nebyl jsem vůbec zvědavý, co se s ní děje, takže jsem se líně zvedl a dobelhal se do kuchyně, kde mě překvapila Yukiho máma.
"Dobré ráno, prý se něco děje." protřu si oči.
"Ahoj... víš, je tu něco, co bys měl vědět. Yuki, nech nás prosím tě osamotě." řekne vážně, tak si přisednu k ní ke stolu.
"Ale-"
"Prostě jdi do pokoje!" křikne až neobvykle. Yuki si naštaně odkáčel do pokoje. "Asi jsem na něj byla přísná. Vždycky, když někdo aspoň trochu zakřičel, hned začal brečet a to mu zůstalo dodnes." povzdechla si a trochu zalitovala.
"Tak co se s ní děje, že je to tak naléhavé?"
"Policie za mnou přišla, že ji zatkli."
"Vážně?" řekl jsem nezajímavě a trochu pozvedl obočí.
"Ano. Zatkli ji za krádež dítěte." podívala se na mě lítostně.
"Víte, jsem rád, že mi to sdělujete, ale vůbec mě to nijak nezajímá. Nikdy mě nezajímala."opřel jsem se znuděně o židli.
"Ale to bylo před šestnácti lety."
"Cože? Proč ji zatkli až teď?" podivil jsem se a vůbec mi to nedošlo.
"To snad..." řekl Yuki, jenž stál za rohem s očima plnými slz.
"Yuki, řekla jsem ti, ať jdeš pryč." řekla jeho máma klidne.
"Počkat, co se děje?" nechápal jsem. Oba se chovali divně. Jeho máma se na mě otočila.
"Zatkli ji až teď, protože to až teď zjistili." na chvíli se odmlčela. "Ty jsi to dítě, Ayame."
Uvnitř mě se míchaly pocity radosti, smutku, zmatení a bolesti.
"Chcete říct... že ona..." koktal jsem.
"...Není tvoje pravá matka." doplnila mě a trochu se usmála. Yuki si přisedl k nám a objal mě kolem ramen. Taky jsem se pousmál, ulevilo se mi.
"Takže nám už nic nebrání." usměju se, kdežto Yukiho máma udělá opak.
"Neřekla bych."
"Co? Proč mami?" zeptá se Yuki.
"Protože se našli tví praví rodiče a chtějí tě vzít do jejich bydliště, do Ameriky." měl jsem divný pocit. Pocit milionu kopí zaraženém v srdci.
"To přece nedopustíš?!" vyjel po ní Yuki.
"Jsou to jeho rodiče, mají na to právo. A já, jen jako matka jeho kamaráda, nic nezmůžu. Je mi to líto. Přijedou zítra, jsou tady, v Tokyu." seděl jsem tam a přemýšlel, jak bych žil v Americe. Bez Yukiho? A co škola? Navíc, moje angličtina není tak skvělá. Co budu dělat?

Hachiro Yuki:
Do očí se mi draly slzy smutku, nechci Ayameho ztratit. Nikdy.
"Ayame." řekl jsem smutně a podíval se na Ayameho se slzami v očích.
"Yuki." řekl Ayame. Postavil se a obejmul mě. Máma to nemohla vydržet a se slzami v očích odešla někam pryč z domu.
"Ayame, já se tě nechci vzdát." začal jsem plakat.
"Neboj se nějak se to vyřeší." konejší mě Ayame.
"Opustíš mě?" zeptám se nejistě.
"Samozřejmě, že ne." řekne mi rozhodně Ayame a usměje se na mě.
"Slibuješ?"
"Slibuji, že tě nikdy neopustím." řekl Ayame a na slovo NIKDY kladl velký důraz, což mě o něco více přesvědčilo.
"Ale, co když mi tě vezmou." vzlyknu. Jen z té představy se mi začnou podlamovat kolena, ale Ayame si toho včas všimne a zachytí mě.
"Nevezmou."
"Bojím se."
"Nemáš čeho Yuki, jsem tady s tebou a navždy s tebou zůstanu." řekne pevně Ayame a vezme mě do náruče, protože se nedokáži udržet na nohou. Jde se mnou k nám do pokoje a položí mě na postel. Potom si za mnou zezadu lehne a obejme mě. Začínám pomalu usínat vyčerpáním, jak jsem plakal.
"Miluji tě, Ayame."
"Já tebe taky Yuki a nikdy se tě nevzdám." Když mi tohle řekl, byl jsem rád. Protože když jsem byl u Ayameho, cítil jsem se naprosto v bezpečí.
"Děkuji Ayame." řeknu a ze zavřených očí mi začnou téct proudy slz. Po chvilce jsem konečně usl. Byl jsem rád, že je Ayame u mě.

Sen:
Spatřím Ayameho. Chci za ním běžet, ale najednou se vedle něj objeví čísi postava a vede ho pryč.
"Ne!!! " zakřičím, ale asi mě neslyší. "Neopouštěj mě Ayame!!!!" začnu křičet, když se ani po tom neotočí, tak se za ním rozutíkám. Ale čím rychleji běžím, tím více se mi zdá Ayame vzdálený. "Ayame!!!" zkusím to znova. Najednou se zastaví a podívá se na mě. Usměji se se slzami v očích. "Ayame, myslel jsem si, že mě opouštíš." řekl jsema chtěl jsem ho obejmout, ale zastavil mě. "Co- co se děje Ayame?" řeknu plačtivě.
"Promiň Yuki, ale odcházím." Pustími mi ruce a chystá se odejít.
"Ayame ne!!!" zakřičím z plných plic.
"Sbohem Yuki." řekne a odejde a nakonec zmizí úplně.
"Ayame ne!!! Já tě miluji, neopouštěj mě!" zakřičím do prázdna.
Najednou se probudím uprostřed noci se slzami v očích. Rychle se podívám vedle sebe, když tam spatřím prázdné místo začnu vzlykat.
"Yuki, co se děje!" Ve dveřích se objeví Ayame. Rychle si ke mně sedne a konejší mě.
"Já-já měl jsem noční můru." řeknu smutně.
"Neboj se, už je to dobrý jsem s tebou." řekni mi Ayame a obejme mě.
"Děkuji." Po chvilce, co se konečně uklidním, si i se mnou Ayame lehne. Přehodí přes nás deku a já se schovám v jeho hřejivé náruči, cítím jak mě Ayame zlehka políbí do vlasů a hladí mě po zádech. Po chvilce díky Ayamemu konečně usnu poklidným spánkem.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Yuki | E-mail | Web | 1. října 2014 v 18:23 | Reagovat

Tak jo... zdá se mi to takový všechno narychlo, ale ten konec to zase všechno zlepšuje! Stejně tak nevím, jak je možné, že ta Ayamova máma ví, že Ayam Yukiho miluje, ale třeba ho mohla napíchnout nějakou tou štěnicí :D anebo to zjistila z toho jejich přátelství :D jinak je to skvělý a těším se na pokračování ;-)

2 sana-chan | E-mail | 13. ledna 2015 v 20:25 | Reagovat

juuuuuuu.....ten Yuki je kawaii.........a dufam že bude pokračko

3 Merylyn | Web | 14. ledna 2015 v 20:35 | Reagovat

[2]: Aha až teď jsem si všimla, že chybí :D měla jsem ho už od... října? :D jenomže pak jsme se s Anabet (spoluautorkou) pohádaly a dlouho spolu nemluvili, takže si ji budu muset říct o ten poslední :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama