
někdo zazvonil. Kdo by to kohl být? Sousedi? Otevřel jsem dveře a vydechl překvapením. Stál tam devatenáctka v černé bundě s kožíškem, hlavou sklopenou a pohledem na mě.
"J-jistě!" zakoktal jsem se a pustil ho dovnitř. "Promiň, ještě jsem si nestihl vybalit některé věci z krabic, tak tu mám trochu bordel." rychle jsem trochu uklidil, aby si měl kam sednout.
"V pořádku." řekl nezaujatě a sundal si bundu.
"Tak, co tě sem dovedlo?" zeptal jsem se opatrně.
"Jsem těhotný." pronesl a propaloval mě pohledem.
Na chvíli jsem přestal dýchat.
"Páni, tak to ti gratuluju." usmál jsem se.
"Jo. Víš, vyhodili mě z klubu a já právě nemám peníze, tak jsem si pomyslel, že jsi moje poslední naděje." trochu se začervenal a podíval do země. "Popravdě, nemám ani byt." zesmutněl. Bylo na něm znát, že je pro něj to dítě důležité.
"Klidně tu můžeš bydlet." usmál jsem se na něj a chytil ho za ruku.
"Vážně?" zazářilo mu v očích. "Děkuju ti!" objal mě. Jeho stisk říkal, že mi je opravdu vděčný.
"Nechci se moc vyptávat, ale ty nemáš přítele? Nebo spíš, kde je jeho otec?" zeptal jsem se.
"Emm... byl jsem pro něj jen hračka, nic víc. Pak, jak se dozvěděl, že čekám dítě, okamžitě mě odkopnul." vysvětlil mi. Hulvát, bylo jediné slovo, které mě napadlo, ale i tak bylo příliš slabé.
"Můžeš tu zůstat, jak dlouho chceš. Slibuju, žebse o vás oba postarám."
"Nemluv tak! Jednou je to tvoje dítě, tak o něm nesmíš takhle mluvit!" osopil jsem se na něj. Moc dobře jsem věděl, jaké má změny nálad, ale nejčastěji byl mrzutý a pak mluvil takhle hnusně.
"Kdybych tím neohrožoval sebe, klidně bych ho zabil!" křikl na mě. Vstal jsem a zatřásl s ním.
"Uvědomuješ si, co říkáš?! Chtěl bys zabít vlastní dítě?!" křičel jsem na něj. Nemohl jsem dovolit, aby o něm takhle mluvil. Izaya mě objal a řekl, že ho to mrzí. Utěšoval jsem ho, aby přestal brečet a odnesl ho do postele.
Jednou, to mi odpadla hodina, tak jsem skončil dřív, jsem si šel koupit nějakou knihu. U pokladny jsem se zeptal, jestli nemají něco o těhotenství. Prodavačka byla velmi milá a prodala mi tu nejlepší knihu, kterou mi doporučila. Prý ji sama měla, když byla těhotná, a že v ní je první poslední, co bych potřeboval vědět. Poděkoval jsem a šel domů. Cestou na tramvaj, a vlastně i v tramvaji, jsem si ji pročítal. Hodně lidí se na mě dívalo, ale já jsem to nijak neřešil.
Trvalo mi, než jsem se dostal k tomu, co jsem potřeboval. Snad každý článek mě zaujal, takže jsem se k sexu dostal, až když jsem stál před panelákem, kde jsme společně s Izayou bydleli.
Už jsem zjistil, že nejrizikovější jsou první tři měsíce, takže by se sex měl úplně omezit. Izaya je teď skoro ve druhém, takže si budeme muset počkat další dva měsíce, pak už to bude bezpečné.
Schoval jsem knihu do tašky a došel domů.
"Co děláš tak brzo doma?" řekl mrzutě. Seděl u stolu, na kterém si něco prohlížel. "Dneska jsem byl na kontrole." dodal. Tahle zpráva ve mě vyvolala zvědavost.
"Tak jak?" zeptal jsem se a pověsil bundu na věšák.
"Budou to dvojčata." oznámil. Ten ví, jak mě překvapit.
"Dvojčata? To jako dvě děcka naráz?" posadil jsem se k němu na zem a podíval se, co že to drží v ruce. Byly to fotky z ultrazvuku.
"A co jiného sis představoval pod slovem dvojčata?" zatvářil se jako bych byl idiot. Pravda, byla to trochu blbá otázka, ale vyčetl jsem to z knihy, musel jsem si to ověřit.
"Můžu...?" vzal jsem si jednu ze čtyř fotek a důkladně si je prohlédl.
Bylo to... jakýmsi způsobem kouzelné, až na jeden menší problém. "A kde ty děcka jsou?" ať jsem si fotku prohlížel, jak jsem chtěl, nenašel jsem nic, co by se podobalo dítěti.
"Seš natvrdlej? Tady toto jsou oni." ukázal mi dvě skvrny.
"To, co vypadá jako fazole?" musel jsem vypadat jako úplnej kretén.
"Áno, přesně to." povzdechl si a plácl se do čela. Když ji vrátil zpátky na zem, aby se mohl dál opírat, položil ji na mou. Mezi námi proběhla jiskra, která nám dávala jasně najevo, že se přitahujeme.
"Izayo..." pošeptal jsem a políbil ho. Izaya se hned nade mě vyhoupl a chytil po ušima. Už jen z jeho jediného pohybu jsem poznal, že to chce, že po tom tolik toužil a dál už to nevydrží.
Rukou mi rozepínal knoflíky, tak jsem ho odstrčil.
"To nemůžeme." vydechl jsem a odsunul se trochu dál.
"Už jsi to se mnou jednou dělal, tak proč? To jsem se ti tolik znechutil?" zamračil se na mě.
"To ne. Jenom... koupil jsem si ruhle knihu a dočetl se, že až do třetího měsíce bychom to neměli dělat, je to rizikový." vysvětlil jsem mu.
"Takže mám počkat ještě měsíc a něco? Shizu-chan, pojďme to dělat! Je jedno, že ti parchanti třeba chcípnou!" ten jeho znechucený výraz mě sral. Musel jsem to prostě udělat, musel jsem mu dát facku.
"Už nikdy takhle o nich nemluv! Oni za nic nemůžou!" rozkřičel jsem se na něj.
"Takže za to můžu já?! Říkáš, že za to můžu já?!" oplácel mi křik a postavil se.
"Ano! Ty a ten, co ti je udělal!" neudržel jsem se.
"Ty! Ty seš za ně zodpovědný! To tys mi je udělal!" zalezl do pokoje a bouchl dveřmi. Já? Takže otec... jsem já? Kvůli mě ho vyhodili z baru? Ty historka o tom, jak ho opustil přítel byla smýšlená! Někdy si říkám, jestli existuje něco, co mě u něj nepřekvapí...
"Izayo..." zaklepal jsem a vešel do pokoje.
"Jdi pryč..." vzlykl. Seděl schoulený na posteli s hlavou v kolenech.
"Proč jsi mi neřekl, že jsem otcem já?" posadil jsem se na okraj postele.
"To jsem měl říct: "Shizu-chan, čekám s tebou dítě, kterém jsi měsíc neměl ani tušení! Jdem to oslavit!"
"Ani nevíš, jak moc to chci." opřel se mi hlavou o rameno. "Ale jestli to ohrozí ty dva, tak to raději vydržím i celejch devět měsíců."
"Teď to říkáš kvůli mě, že jo?" pousmál jsem se.
"Jo. Neřekl jsem ti to, protože jsem se bál, že bys mě opravdu opustil. Ale spletl jsem se. V domnění, že mě přítel opravdu vyhodil jsi nás přijal mezi sebe. Děkuju..." pošeptal a objal mě.
"Neděkuj, jsme rodina, to je povinnost." usmál jsem se a pevně ho stiskl k sobě. To bylo poprvé, co jsem od něj slyšel něco jiného než sarkasmus.




Naprosto boží
Chci další dííl :)