Na přání pro: Veroniku
Je tu nová jednorázovka, tentokráte na Sekaiichi hatsukoi :) Všechno nejlepší k narozeninám, Vejíí ^^
Pár: Takano x Onodera
Čeká vás: Shounen-ai
Typ: Jednorázovka
Můj den začínal úplně stejně, jako ostatní dny. Ráno jsem vstal, nestačil se ani nasnídat a už jsem běžel do práce. Samozřejmě, že o víkendech a svátcích jsem čas trávil s osobou, kterou... ehm... jsem čirou náhodou dostal od nebes za souseda, a ze které se vyklubala moje láska ze střední. Pak se to začalo hroutit. Nejenom, že byl můj soused a BÝVALÁ láska ze střední, ale také můj nový šéf.
Ale zpátky k mému ránu příšerného, jak jsem později zjistil, dne. Už když jsem otevřel oči, vzal svůj energiťák a odešel z bytu, cítil jsem se divně.
Takový pocit jako při déjà vu. Zastavil se čas. Nebyla to ani setina sekundy, ale mě to připadalo jako věčnost. Věčnost, co byla ukončena hned, jak mi před obličejem mávala něčí ruka.
"Jsi přítomen?" zeptal se mě Takano-san trochu ustaraně. Nejradši bych nebyl...
"Proč si vždycky myslíš, že mi něco je?" pronesl jsem.
Nemám rád tu jeho starost o mě.
"Vypadal jsi, jakobys viděl ducha. Jsi v pořádku?" ptal se dál, zatímco jsme nastoupili do vlaku.
"Umím se o sebe postarat sám."
Dál jsem se o něj nezajímal. Posadili jsme se a vlak nás zavezl na naši konečnou, kde jsme spolu s několika dalšími lidmi vystoupili. Před Marukawou stálo pár lidí, co kouřili, nebo si navzájem povídali. Vstoupili jsme do předsíně, kde stál Takanův kamarád. Rozhodně čekal na něj, aby ho mohl někam pozvat a mě jen dál urážet. Ne, o to jsem fakt nestál. I když se Takano zastavil, já šel dál do výtahu a zmáčkl čudlík.
Po chvilce výtah zastavil, ale ne na mém patře, nýbrž o dvě níž, a vešla do něj mladá těhotná žena.
"Promiňte, vy jste z oddělení shoujo mangy?" zeptala se milým roztřeseným hlasem.
"An-ano. Hledáte někoho?" zeptal jsem se čistě ze zvědavosti, nechtěl jsem být vtíravý.
"Ano. Ale vypadá to, že ho tu ještě nikdo neviděl. Nejspíš tu ještě není," usmála se.
Byla hodně mladá, mladší než já.
Vyjeli jsme do našeho patra, kde jsem ji pokynul, ať počká v odpočívárně. Šlo odtamtud hezky vidět k výtahu, takže nemohla přehlédnout osobu, kterou hledala, a ještě tu není.
Posadím se bezmocně za stůl. Cítil jsem se nadmíru vyčerpaný a to jsem sotva došel do práce. Ale nedalo se nic dělat, musel jsem začít s prací.
Po pěti či dokonce deseti minutách přišel Takano.
"Promiň, ale nejde toale," odmítl Takano a za ním vešla ta žena.
"No ták! Měl bys tam být! Vždyť je to tvoje-" Tvoje co...? Co chtěla říct? Dozvěděl bych se to, jen kdyby ji Takano znovu neprerušil.
"Už jsem řekl. Na ten den mám jiné plány, a rozhodně nemám čas jít s tebou na nějakou baby party," zase odmítl Takano, vyslíkl si kabát a posadil se.
"Masamune, je to přivítání miminka a zrovna ty bys tam měl být!" naléhala.
Vítání... miminka? To dítě... je Takana? Dost tomu nasvědčuje, protože Takanovi říká jménem.
Za jejich stálého dohadování já odejdu na toaletu. Musím přiznat, že se necítím dvakrát nejlíp. Jen co se podívám do zrcadla, div zděšením nedostanu infarkt. Velké kruhy pod očima měl v tomto oddělení každý, ale já jsem je měl mega velké. A celý jsem byl nějaký pobledlý. Sáhl jsem si na čelo. I kdybych měl horečku, stejně bych ji necítil. Ruka se mi rychle odmrtvovala a neměl jsem v ní skoro žádný cit.
Raději se rychle vrátím zpátky, jen si pořádně opláchnu obličej studenou vodou. Ale co když tam bude pořád ona? Co když zjistí, že jsem to já, kdo připravil jejího syna nebo dceru o tátu?
Sebral jsem odvahu a vrátil se. Ji jsem potkal, když odcházela.
"Nashledanou," usmála se mile a vlezla do výtahu.
Vrátil jsem se do oddělení, kde se všichni věnovali své práci, tak jsem je napodobil.
Takano se na mě až nebezpečně díval, ale já jsem nemel odvahu se na něj podívat.
Poslední stránka a můžu jít domů. Hotovo! Znaveně se opřu o opěradlo židle.
"Pokud máš čas spát, můžeš začít novou práci," řekl Takano a bouchl mě štosem papírů do hlavy.
"Ještě nemám podklady, takže to začnu až zítra. Jdu domů," řekl jsem skoro chladně a začal se pakovat. Ostatní už tam taky nebyli, všichni měli míň práce než já. Vím, že mi to Takano dělal schválně. Když měl hodně práce, mě taky zaúkoloval, abychom mohli jet domů společně.
"Já jdu taky," sbalil se a společně jsme tedy šli k výtahu, který nás uvítal cinknutím.
Vlezli jsme do něj a čekali, až nás doveze do přízemí. Mezi námi panovalo ticho.
Znenadání se výtah s trhnutím zastavil.
"C-co se děje?" zeptal jsem se a zmateně se díval na svítící čísla oznamující podlaží.
Svítila dvojka, která po chvíli i se světlem zhasla.
"To nevím. Možná jenom dočasný výpadek proudu, za chvíli se to rozjede," vysvětlil Takano a zkoumal dveře. Byla tam tma, viděl jsem jen Takanův stín. Chtěl jsem věřit, že se to po chvilce zase rozjede, ale z větší části jsem tomu prostě nevěřil.
Seděli jsme na zemi, měli jsme vyslečené bundy. Bylo tam horko a já cítil, že nedostatek kyslíku na mě začíná působit. Takano byl v pohodě, jemu to zřejmě ani nepřišlo, že se tu hůř dýchá, ale já se to snažil skrýt. Tělo mě nutilo dýchat
daleko rychleji, ale já jsem to potlačoval v sobě.
Po té hodině, co jsme tam proseděli, se už i rozsvítilo světlo, ale nic víc se nestalo.
"Jsi v pořádku?" přisedl si ke mně blíž a sáhl mi na čelo. Ucukl jsem, ale nic neřekl, jakobych se bál, že mě zradí hlas. Díval jsem se do podlahy. "Hej, řekni něco," chytl mě za bradu a otočil mou hlavu k sobě.
"Měli bychom se vrátit ke vztahu šéf a podřízený..." řekl jsem z nenadání a znovu ucukl.
"Jak to myslíš?" zamračil se nechápavě.
"Ty to víš..." ještě nikdy jsem nebyl tak moc upřímný. Počkat, ale to jsem byl opilý a pamatoval si z toho jenom ústřižky.
Takano si hluboce povzdechl a rukou si mnul čelo.
"Nedělej předčasný závěry, kolikrát ti to mám říkat?"
Ví to? Ví, že jsem mu chtěl vytknout, že není správně, aby opustil ženu a své dítě? Počkat- předčasné závěry?
"O čem to-"
"Myslíš si, že ta žena, co tu byla dopoledne, čeká dítě se mnou, že jo?" Neodpověděl jsem. To jsem vážně tak průhledný? "Je to moje sestřenice, a já se mám stát kmotrem toho prcka," vysvětlil mi. A je to tu zase... Nenávidím, když jsem takhle na omylu a on musí mít pravdu! Sakra, proč?!
Ryhle se na něj otočím a chci něco říct, ale zamotá se mi hlava a zatemní před očima. "Onode-!" neslyším ani jeho hlas, špatně se mi dýchá a je tu horko. Nesnesitelné horko.
Pomalu otevírám oči a první, koho spatřím, je Takano sklánějící se nade mnou.
"Onodero!" podívá se na mě ustaraně. "Jak se cítíš?"
Báječně! Přímo skvěle po tom, co jsem zjistil, že budeš mít d- V tom si rozpomenu, co mi včera Takano říkal.
Posadím se, abych se trochu porozhlédnul kolem sebe. Nemocnice, jak jinak...
"Proč tu jsem?"
"Z několika důvodů - nedostatek spánku, přepracovanost, podviživení, nachlazení a příznaky chřipky. Proč sis nevzal dovolenou, když ti bylo tak mizerně?!" trochu zvýšil hlas. A jsme zase u toho, že já dělám na světě ty největší chyby! Už mě to nebaví! Ale musím mu dát za pravdu... určitě by mi dal volno, kdybych mu řekl, že se necítím dobře. Ah jo, jsem prostě pitomec, co se chytne každé malé kraviny, která se šustne, jen abych se vyvedl z omylu, že já a Tanako spolu něco máme. Příště dám raději výpověď...! A odstěhuju se! Tak! (Stejně jsem to neudělal...)




Moc děkuju!^^
Za povídku i popřání^^
Povídka fakt povedená!^^