close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Divné...

31. března 2015 v 12:00 | Bang! |  ShIzaya

Divné...


Pár: Shizuo x Izaya
Čeká vás: Shounen-ai
Typ: Jednorázovka




Seděl jsem u stolu, unavený po celém dni běhání po městě, a žvýkal jsem večeři. Ani jsem nevnímal, co to vlastně je. Připadal jsem si naprosto vyšťavený, bez energie, bez chutě do života. Nechtělo se mi dělat vůbec nic, jen si lehnout do postele a tiše umřít. Sám, pořád, i když Tom říkal, že si určitě brzo nejdu přítelkyni. Jo, Tom je fajn. I Celty je fajn. Spousta lidí v mém okolí je fajn, ale není tady nikdo, z koho bych svou přítelkyni chtěl udělat. Navíc na randění ani nemám čas, jsem hodně v práci. Jo, tohle jsou výmluvy a jsem si toho vědom. Jsem sám, ve dvaceti pěti, nikdy jsem neměl vážnou známost a tak nejspíš sám i zůstanu. Kdo by taky chtěl monstrum. Uslyšel jsem zvuk otevírajících se dveří a pak kroky. Okamžitě jsem vyskočil od stolu a udělal ty tři kroky, abych se ve svém malém bytě dostal od stolu ke dveřím do předsíně. Stál tam Izaya, promočený na kost, s kapucou přes hlavu a neměl svůj typický úsměv. Stejně mě to nehorázně vytočilo. Napochoduje si do mojeho bytu a co? Mám ho pozvat na večeři? Co si sakra myslí, že udělám? A jo, proč tady je? Mohl bych se ho zeptat. Za tu dobu, co jsem si tohle myslel, už jsem ho stihl chytit za zápěstí a připevnit ke stěně.
"Co tu děláš?" zařval jsem na něj asi z pěticentimetrové vzdálenosti. Měl bych se uklidnit. Měl bych být nad věcí. Měl bych ho vykopnout a dál se o to nezajímat, nebo ho zabít, ale ne se s ním bavit, protože cokoliv řekne je jen hra, iluze, nebo jeho stupidní zkoumání.
"Vidíš? Asi jsi mi zlomil zápěstí, řveš po mně, nikdy jsi mi neřekl nic, co by… Nestojí to za to," pronesl s naprosto vážnou tváří a trochu bolestivým pohledem. Co? Nechytám se, ale moc mi to nevadí. Vyhodím ho, nebo ho zabiju, jasně… Ale co z toho? Mám vážné dilema.
"Co tu chceš?" zopakoval jsem svou otázku a v hlavě mi pořád blikalo Zabít a Vyhodit. Uá, nevím! Nevím! Nechci si kazit večer jeho zabitím, i když by mi to vlastně udělalo radost, ale nevím, sakra.
"Nosíš barmanské oblečení, jsi chlap, nemám s tebou nic společného, maximálně tak špatné vzpomínky, první, co jsi mi řekl, bylo: Nemám tě rád. Jo, nemá to cenu a nemá to smysl. Vidíš? Můžu jít," pokračoval v těch svých nesmyslech, ale ani se nepohnul. Proč mi vyjmenovává moje špatné stránky? Asi mě chce naštvat. To se mu taky povedlo, zmetkovi. Ví, jak na mě, jako vždy.
"Izayo, co to sakra meleš? Okamžitě vypadni z mého bytu, nebo tě na místě zabiju. Ale dneska nemám náladu, takže být tebou, odcházím rychle," zavrčel jsem a pustil jsem ho. Nevím, co to se mnou je. Možná je to tím, že si nechci zničit svůj byt. Jo, je to tím. Určitě.
"Navíc nemáš vůbec žádnou empatii, ani nic takového, a zajímají tě úplně jiné věci, než mě. Tohle prostě nejde, umh." Projel si roztřesenou rukou vlasy, a upíral na mě pohled svých červených očí. Díval se na mě, jako bych byl jeho jediná spása, nebo poslední naděje. Jako by má slova mohla změnit celý běh historie.
"Izayo, vypadni. Nebo tě přetáhnu tímhle botníkem a ty umřeš. Nevím, co za hru to zase hraješ, ale já ji hrát nechci. Prostě zmiz. Poslední šance," řekl jsem v rámci možností klidným hlasem.
"Vypadnu, nebo umřu," zopakoval a dál na mě zíral.
"Přesně tak," zavrčel jsem a natáhl jsem k němu ruku, abych ho prostě vystrčil, ale on se okamžitě skrčil, jako by čekal ránu. Všiml jsem si, že pravou rukou svírá levé zápěstí. "Nebo mi chceš vysvětlit, o co jde?" zeptal jsem se, když jsem zaznamenal jeho ublížený výraz. Fakt se dneska netvářil normálně. Asi na něj něco leze. A já mu mám dělat chůvu, nebo co? Nyaah, za co?! Ale fajn, nebudu sám. Vlastně je to zatím zajímavé zpestření večera.
"Nechci. Proč to děláš? Máš na mě být hnusný jako vždycky a něčím mě přetáhnout. Nejlépe po hlavě. Vždyť tě nezajímá, co ti chce ta otravná blecha říct, ne? Máš mě začít nahánět se značkou a házet po mně automaty s pitím. Tak se vzpamatuj, ne? Já jsem přece Izaya, nenávidíš mě!" No, nevím, jestli se mám vzpamatovat já, nebo on. Už začal i rudnout.
"Nemáš horečku?" znovu jsem k němu natáhl ruku, ale uhnul, jako by ho mohl můj dotek spálit. A jo, nejspíš mohl, protože jsem přece monstrum. Málem jsem zapomněl s kým mluvím. Ale on fakt nevypadal jako on, nemohl jsem si pomoct. "Okej, co tady chceš?" zeptal jsem se. Opět.
"Přišel jsem se na tebe podívat," pokusil se o úšklebek, ale moc se mu to nepovedlo. Na tvář se mu vrátil ten vážný, smutný výraz. Začal jsem si trochu připadat jako zvíře v ZOO. Je pravda, že co přišel, neuhnul pohledem.
"Už jsi mě viděl. Bud běž pryč, nebo mi řekni, o co tady jde, ale opravdu."
"Já nevím, o co tady jde," odpověděl a tvářil se upřímně. Snažil jsem se mu nevěřit, ale hrál to fakt dobře. Zavřel jsem dveře, abychom nedělali divadlo sousedům.
"Tak mi řekni, co mám udělat, abys zmizel."
"Zabij mě," vybídl mě a tvářil se pořád stejně.
"Nenecháš se."
"Ne, to nenechám," přitakal.
"Ne, že bych tě tady nechtěl nebo tak něco, teda, nechci tě tady." Ou, co to melu… Tuhle větu jsem chtěl formulovat jinak. "Prostě se vymáčkni a odejdi. Přišel jsi sem kvůli něčemu, tak to prostě splň a jdi domů To je to tak těžké? Jestli jsi tady prostě jenom proto, abys mi znepříjemnil večer, tak splněno, máš volno. Můžeš jít." Tohle jsem asi chtěl říct taky trochu jinak, ale co se dá dělat.
"Jo, vždyť já to plním. Ale ty mi v tom taky zrovna moc nepomáháš," nešťastně si prohrábl mokré vlasy, které mu neustále klouzaly do očí. Vetře se mi do bytu a začne mi nadávat, že mu nepomáhám s něčím, co vůbec nevím co je. Jo, jasně. Stará dobrá chuť vyhodit ho z okna se vrátila.
"Proč jsi tady?"
"Abych si to ujasnil v hlavě, jasný? Prostě se chovej normálně."
"Říkáš ty."
"Nayh, tohle prostě nejde vydržet," řekl a poprvé uhnul pohledem. Potom si schoval tvář za ruku. Tohle bude hodně promyšlená hra. Mám z ní blbý pocit. Měl bych ho vykopnout ven, dokud to ještě jde. Ale pak se zvedl a odešel sám. Beze slova, bez pohledu, zůstala po něm jen mokrá skvrna, protože byl celý promočený. Měl bych za ním zařvat něco ve stylu Už se nevracej!, ale neudělal jsem to. Tohle je divné. Nevím, co od toho mám čekat.

Pár dní jsem od něj měl pokoj. A ne, nechyběl mi, jestli se ptáte na tohle. Nechyběl mi celou tu dobu mezi střední a tím, než se objevil zpátky v Ikkbukuru, takže mi nechyběl ani ted. Vůbec. Vlastně jsem na něj ani nemyslel. A ani trochu se mi neulevilo, když jsem ho po dvou týdnech opět uviděl. Automaticky jsem popadl nejbližší značku a pozdravil jsem ho.
"Izayo! Ty jsi ještě pořád tady? A já už začal doufat, že jsi někde tiše umřel," zakřičel jsem na něj a hodil jsem ji po něm. Poslední zbytky chodců urychleně opustily ulici.
"Hm," zamumlal, takže jsem ho skoro neslyšel, a vyhnul se jí. "Shizu, já se s tebou nechci prát," řekl a strčil si ruce do kapes.
"Ale já jo," rozběhl jsem se za ním s další ubohou značkou. Ani se nehnul. Zmateně jsem zastavil. Proč neutíká? To ho mám fakt zničit? Teda… Ne, že by se mi nechtělo, ale ne, nechce se mi. Rozmáchl jsem se značkou, ne plnou silou, jen abych věděl, jestli uhne. Uhnul. Ale neutíkal.
"Nenechám se zabít," pousmál se. "Takové štěstí nemáš." Vytáhl z kapsy nůž. "Vidíš, nemá to žádný důvod, ale je to tak. A nikdy to nebude… opravdové, protože je to špatné, a možná je to tak lepší. Jsi takový můj osobní trest, Shizu."
"O čem to zase mluvíš?" rozhodl jsem se pustit značku a spolehnout se jenom na ruce.
"Nevíš, protože jsi neskutečný ignorant," opět se pousmál a trochu pevněji stiskl nůž. Všiml jsem si, že má obvázané levé zápěstí. To jsem mu asi udělal já. Hm, dobře mu tak.
"Jestli mi chceš nadávat, tak si se mnou dej normální souboj a netvrď, že nechceš bojovat," upozornil jsem ho.
"Nebudu s tebou bojovat," trval na svém.
"Proč ne? A proč máš teda v ruce nůž?" zvedl nožík trochu výš, a tak jsem ho chytil z obě zápěstí. Vypadl mu z ruky. Bolestivě syknul, ale pokusil se to nedat najevo jinak.
"Tys měl značku. Sebeobrana."
"A proč nechceš bojovat?"
"Neřeknu ti to! Stejně to nemá smysl. Navíc by se mi pak posmíval." Poslední větu zamumlal téměř neslyšně.
"Já bych se posmíval tobě? Nebývá to naopak? Mluv, dělej." Vzhlédl ke mně s takovým tím pohledem, že už by mi to mohlo dojít i samotnému, ale co čekat od takové krysy, jako je on?
"Pust mě," řekl místo odpovědi a trhl rukama. Bez účinku. Sjel jsem pohledem z jeho tváře na naše ruce. A všiml jsem si, že mu po levém předloktí teče krev. Okamžitě jsem ucukl.
"Díky," hlesl a popotáhl si níž rukávy. Podíval jsem se na svoji dlan. Byly tam jenom málo viditelné šmouhy. To jsem mu neudělal já. Popadl jsem jeho ruku a vyhrnul mu rukáv zase pěkně nahoru. Sundal jsem mu obvazy, který byl docela dost volný a taky slušně prosáklý, a uviděl jsem řezné rány. Ne moc hluboké, ale byly tam. Zůstal jsem na něj překvapeně civět.
"No ne, král světa Orihara Izaya má nějaký důvod k sebepoškozování? A já si myslel, že jsi dokonalý a navíc sadista," dostal jsem ze sebe.
"Hm," opáčil a otočil se, že půjde pryč. To teda ne.
"Důvod, nebo si najdu tvoji mámu a řeknu jí to." Proč se o něj starám?
"Té by to bylo celkem jedno," usmál se.
"Tak nevím, zavolám Shinrovi.
"Hm. Volej si komu chceš."
"Izayo! Důvod."
"Fakt? Tak jo. Stejně na tom vlastně až tak nezáleží. Neštastná láska, znáš to. A takový ten pocit, že nic nezmůžeš, ale neumíš se soustředit na nic jiného, a i když nemůžeš najít žádný logický důvod, nejde to prostě dát pryč. Sentimentální kecy. Ono to časem přejde. Dej tomu tak týden, dva. Zas tak hrozné to není." Přitáhl si poraněnou ruku opět k sobě. Jo, ted už mi to došlo. Zas tak blbý nejsem. Tak trochu jsem to tušil i předtím, ale nechtěl jsem si to přiznat, protože… Je to fakt tak trochu divné.
"Ehm," odkašlal jsem si, "teda, to jsem nečekal…"
"Já vím," odtušil a dřepl si, aby dosáhl na svůj nůž.
"Moc nevím, co ti na to mám říct." Můj mozek vyhlásil vzpouru této absolutně nemožné situaci a jediné pokyny, které vysílal, byla bílá tma.
"To je mi jasné." Stál tam a čekal, až se vyžvýknu.
"Navíc tohle celé může být jedna z těch tvých stupidních her."
"Jo, to může," uznal.
"Ale kdyby nebyla, tak… Můžem si zkusit třeba někam zajít, nebo tak něco…"
"Eh, tohle je trapné," zaskučel a schoval si obličej do dlaní.
"Jo, to je," souhlasil jsem a trochu jsem se nad celou touhle situací v duchu zasmál.
"Ale jo, můžeme si někam zajít," vykoukl zpoza dlaní a usmál se. Takhle usmívat jsem ho ještě nikdy neviděl, měl to i v očích. Teda, ne že bych viděl smějící se oči, ale prostě chápete, ne?
"Jo? Super," taky jsem se rozpačitě usmál, i když jsem si tím, co právě teď dělám, nebyl vůbec jistý. Hm, uvidíme časem.

VELKÁ GRATULACE!

 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Karin | 19. června 2017 v 15:00 | Reagovat

To jsou paka.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama