Desátý díl druhé nejžádanější povídky je tu! Fakt se omlouvám všem, co (ne)trpělivě čekali na DD (až málem skončili na psychiatrii, protože zuřili a trhali na kusy vše kvůli autorce tohoto blogu), ale jak říkám - mám prostě těžké období a povídky by stály za velký kulový.

S trhnutím jsem se probudil. Zatracený sousedi. Ani ráno se nemůžou přestat hádat. Už aby byli rozvedení.
Dlouze zívnu a seberu se z postele do koupelny.
"Dobré rá-" chci pozdravit, jako každé ráno, ale nemůžu. Kam šel Izaya? Většinou jsme se potkali v koupelně. Šel někam ven? Ne, je brzo a navíc venku je zima. Tak kde je?
Začínám mít obavy a hledám ho po celém bytě. Nikde není!
"Izayo?!" křiknu a doufám, že dostanu odpoveď. Nic. V bytě nebyl. Tak kde?! Počkat- ty vole, já jsem debil. To jsem si měl uvědomit hned! Moje debilita nemůže být menší, než celej vesmír. Ale myslím to smrtelně vážně!Jak jsem mohl zapomenout? Je vidět, že jsem si na Izayovu přítomnost na sto procent zvykl.
Chytnu se za čelo a trochu si ho promnu, abych se vzpamatoval. Ano, přiznávám, že mi Izaya chybí. Chybí mi to sezení s ním na zemi, když zvrací, jeho nešikovnost a dokonce i jeho sarkasmus. Najednou se už nemám čemu smát, když si čistím zuby, nikdo mě neuvězňuje svým vlastním tělem, když se probudím. Je to tu tak prázdné.
Než se nadám, je deset hodin. Čas abych šel Izayu vyzvednout. Ah, to bude na dlouho. Všechno to papírování a... no, je toho zkrátka hodně. Doktoři to umí pěkně protáhnout.
Obleču se a kráčím si to do nemocnice, kde, jak vidím, je Izaya už oblečený a čeká na mě. Dám mu pusu na čelo a s úsměvem mu řeknu: "Dobré ráno.", což si vyžádá Izayovo zamručení. Je nějaký nevrlý.
Pak přijde doktor, se kterým ještě diskutujeme, pak mi podá papíry ohledně pobytu tady a pojišťovny atd.
Nevím, jak dlouho jsem tam vyřizoval ty nudnosti, ale byl jsem rád, že jsem odtamtud vypadnul. Nemám rád ty bílé zdi, bílé pláště, bílé peřiny. Zhnusili mi bílou.
Šli jsme mlčky vedle sebe. Izaya vypadal, jakoby udělal nějakou blbost, které teď lituje. Nejspíš toho, že měl vědět, že je alergik.
Nechám to plavat, a aby se trochu uvolnil, chytnu ho za ruku a propletu naše prsty.
Izaya se zamračí trochu víc a druhou rukou si nasadí kapuci, abych neměl šanci mu vidět do tváře. Pevně stisknu jeho ruku, ale ta je jakoby ji necítil. Nesevře tu mou, je volně.
Už začínám mít obavy. Nestalo se něco? Tak nějak... se ho bojím zeptat. Co když (mě kousne?!) se fakt něco stalo? Tváří se fakt hrozně.
"Ehm... Izayo?" zeptám se.
"Hm?"
Než abych se ho zeptal, co se děje, stočím otázku jiným směrem.
"Chci navštívit své rodiče a včera jsem jim slíbil, že vezmu i tebe. Nevadí to?" očekávám reakci v podobě křiku. Heh. Už si to představuju - "Tví rodiče? Co když se o tom dozví?! Budou nás pronásledovat do konce života!" apod. Bude vystrašený, chudáček. Nemyslete si, že si z něj dělám srandu, fakt ho lituju.
"Nevadí," odvětí mi prostě.
CO?!
"Ne-n-nevadí?" jsem šokovaný. Ale upřímně, jsem rád, že mu to je jedno. "Ehm," zněl jsem, že nemám co říct, "neřekneme jim to. Nechi ještě, aby to věděli, ano? Jdeme tam jenom na oběd, nemusíš za tím něco hledat."
"Nehledám," Co je to za hlas?! Takový lhostejný. Fakt se nic nestalo?
Trochu se zamračím.
"Děje se něco?" trochu se nekloním, abych viděl do jeho tváře, ale hned se otočí a jde k výloze, kolem které procházíme. Osvobodil si tak svou ruku.
Co to s ním je?
Přijdu k němu a zahledím se do skla, za kterým jsou hračky. Vzhlédnu nahoru - Hračkářství. A sakra. Teď bude zase dlouho přemýšlet a nakonec do toho zatáhne i mě. Škoda, že mu nevidím do tváře! Mohl bych alespoň z části říct, co si myslí. Ale z části asi vím. Přemýšlí nad porodem. A jestli to zvládnu já.
"Co, bojíš se?"
"Jsem na bolest zvyklý, to není to, co mi dělá starosti..."
"Tak čeho se bojíš?"
"Smrti..."
Moc dobře si pamatuju na ten rozhovor. Bojí se a potřebuje někoho, kdo by mu byl oporou. Ale jak to mám udělat, když mi sotva věří? Někdy si myslím, že se mnou bydlí kvůli sexu. Ale pravda, taky to hodně ovlivňují hormony.
"Mělo by?" odpoví mi otázkou.
"Chováš se neobvykle," připomenu mu, kdyby si toho náhodou nevšiml.
"Jak dlouho ještě půjdeme k tvým rodičům?" odbočí z předchozí konverzace.
"Asi půl hodinu, pokud pořád bydlí tam, kde si to pamatuju, heh," ušklíbnu se. Moje matka ani otec by ten dům neopustili. Milujou ho, protože se utápí ve vzpomínkách, kdy jsme s Kasukou byli malí. To byly časy...
"Tak ať jsme tam co nejdřív," řekl a odcházel beze mě trochu svižnějším krokem. Nemá cenu mu říkat, že může zakopnout, fakt nemá. Je to Izaya a ten má svou hlavu, nikdo ho prostě nezmění. A pak jsem přišel já...




Super :3 Chci hned další díl
Doufám, že to bude u rodičů sranda, nebo alespon drama 