4. března 2015 v 10:39 | Merylyn
|
Q.Q (depka)
Anabet, jak jsem psala tenhle díl, vzpomněla jsem si na tebe, Sekaiichi Hatsukoi, Junjou Romanticu a Love Stage :D Deset let :D
Doběhnu ho a zase chytím za ruku, aby trochu zpomalil.
"Můžeš s tím přestat?!" vyjede po mně. Ruku stáhne a obě strčí do kapes.
"Promiň, ale jinak se zabiješ!" Na hrubý pytel hrubá záplata, Izayo! Když ty budeš hnusnej, já budu taky!
Mlčel.
Násilím jsem znovu chytl jeho ruku, propletl prsty a obě je strčil do mé kapsy, aby nám nebyla zima.
Už se nesnažil ode mě nijak vzdálit. Chvíli trvalo, než jeho prsty sevřely ty moje. Byl jsem naštvaný, ale cítit jeho malou ruku v mé, mě udělalo šťastnějším. Daleko šťastnějším.
Bolely mě nohy, ale naštěstí jsem už viděl ten povědomý dům. Hurá. Neměl jsem ani sílu to vykřiknout.
Postavili jsme se před dveře a já zmáčkl zvonek. Ještě předtím jsem ale Izayu pustil.
"Musím tě varovat, moje matka je trochu šílená a otec flegmatik," svěsil jsem ramena.
Začal jsem být nervózní, když jsem uslyšel dusot, jako když běží kůň - hodně rychlý.
"Shizuo!" křikla matka, jakmile mě spatřila. "Kdes tak dlouho byl? Hm?!" povytáhl obočí.
"Taky tě rád vidím, mami," řekl jsem nepřítomně a protočil očima. "Nicm-" chci jí představit Izayu, ale zmizla. Že ona našla tu tajemnou komnatu?
Rozhlídnu se kolem sebe, až ji nakonec spatřím za sebou, jak si prohlíží a přeměřuje Izayu.
"...jsi trochu malá, dost hubená, tichá, žádný prsa... Proč máš tu kapuci?" zajímala se a různě ho osahávala.
"Eh-" vydechl Izaya a ušklíbl se, když mu ji moje matka sundala.
"Mami, tohle je Orihara Izaya, můj spolubydlící," představím je a Izayu trochu odsunu od mé šílené matky. Ptáte se, jestli byla pořád taková? Ano, byla, je a nejspíš i bude.
"Promiňte, měla jsem vás za Shizuovu přítelkyni," omluvila se s milým (pro mě šíleným) úsměvem.
"V pořádku, chápu, že jste čekala někoho jiného," promluvil a ona se mohla zbláznit.
"Ten hlaaaaas~ Bože, ten je skvěleeeeej~ Aaah-!"
Nedivte se, je to moje matka. Naštěstí, že já i Kasuka jsme oba kliďasové po otci.
Náš otec je dobrý a normální člověk a není tak paranoidní jako naše matka. Nechápu, jak se mohli vzít. Teda - Jak si ji mohl vzít. Nikdy moji matku nenechte dívat se na sci-fi film, půjde stavět inkubátory pro Avatary. Jednou se jí to málem povedlo.
"Mami, můžeš nás, prosím, pozvat dál?" řeknu unaveně.
"Ty na mě nemluv!" osopí se na mě. "Oriharo-kun, pojď, dáme si kafe. Nebo bys raději čaj?" usmála se na něj.
Takže viníkem jsem já. Áha, to dává rozum.
"Čaj, prosím," odpověděl Izaya, a když jsme vešly do haly, oněměl. Nejspíš neviděl tolik starobylých věcí pohromadě. Všechno se lesklo v bílomodré barvě. Neříkám, že to není krása, ale když tu vyrůstáte, zvyknete si.
Matka nás zavedla k menšímu posedu ze dřeva, co nechal udělat otec, když jsme byli malí.
"Ah, Shizuo!" zvolal s úsměvem, když mě spatřil, položil noviny na stůl a vytáhl z pusy dýmku. Jak říkám, jsem po otci. Dokonce i kouřím, ale jen cigarety. "Dlouho jsi tu nebyl!" jeho úsměv stále zůstával na obličeji.
"Ahoj, tati, chtěl bych ti představit mého spolubydlícího - Oriharu Izayu."
Jsem vážně tak paranoidní, že se pořád dívám na matku? Hlídám ji, aby mi s Izayou nic neprovedla, heh.
"Dobrý den," pozdraví Izaya bez emocí. Otec ním pokyne rukou, abychom se posadili a matka odešla udělat čaj.
"Oriharo-kun, jaký chceš čaj?" zeptala se mile.
"Je mi to jedno, prosím." Tak zdvořilý nikdy nebyl.
"Já bych si dal-" zavolal jsem, ale matka mě přerušila.
"Ty mlč!" zamračila se a odešla. Co proti mě má?
"Shizuo, jak dlouho spolu bydlíte?" zajímal se otec.
"No... dva měsíce," podíval jsem se na Izayu a čekal, až mi to potvrdí. Jenomže Izaya měl oči jinde, pořád mu bloudily po domě a mém otci.
"Nebýval jsi vždycky samotář?" A je to tu! Už začíná pátrat po tom, jak u mě začal Izaya bydlet.
"No... I-Izaya neměl kam jít, protože- ehm... jeho dům... zaplavila voda," Pokračuj, Shizu-chan, jde ti to skvěle, ty imbecile! "a poprosil mě, jestli by u mě nemohl být, než si najde nový byt," lhal jsem. Ale kurevsky jsem to vychytal! Musím se pochválit a hned si dát facku, ale raději to nechám na později.
"To je mi líto, Oriharo-kun," politovala ho matka, když se vrátila s čajem. Jediný kdo tu trpí jsem já! "Ale samozřejmě můžeš zůstat v Shizuově bytě, až se přestěhuje do vily. Shizuo ti ho milerád přenechá," Mami neusmívej se tak! On si to nezaslouží!
"Vlastně s ním chci bydlet do konce života," pronesl Izaya, jakoby se nechumelilo. No, taky že nechumelí, ale... UVĚDOMUJEŠ SI DO PRDELE, CO ŘÍKÁŠ?!
Mé rodiče to zaskočilo. Nepochopili pointu, jen překvapeně a nechápavě zamrkali.
Já jsem se raději zdržel konverzace a předstíral jsem, že tam nejsem.
"Jak to myslíš? Říkáš, že chceš taky do vily? Haha," zasmála se matka, ale ne tak, aby ho urazila. Jen ji pobavila myšlenka, že Izaya chce do velkého, prostorného a hlavně luxusního baráku u jezera, a nechce už déle zůstat v bytě jedna plus dva. "Nezapomínej, že Shizuo si co nevidět někoho najde a založí rodinu. Nechci být nijak hnusná, ale nemyslíš, že bys tam být neměl?"
Mlčte všichni!
"Už se stalo. Někoho si našel a rodina se nám co nevidět narodí. Ostatně, ta osoba, o které mluvíme," Mlč, idiote! Neříkej to! Ale bylo pozdě na to, ho zastavit. "jsem já."
Můj otec zbledl, stejně tak i matka, a nikdo nic neříkal. Přelítávali pohledem z Izayi na mě.
"Asi jsem to neměl říkat, co...?" šeptal a ušklíbl se na mě.
"Ne, tos neměl," odvětil jsem tiše a pořádně se nadechl, abych se přiměl promluvit. "Mami, tati, já vám to vysvět-" ani jsem to nedořekl a moje matka mě praštila pěstí do hlavy.
"Tos to nemohl říct dřív?! Že čekaš rodinu?!" křičela na mě a pak se posadila vedle Izayi. "To je skvělý! Budu babička!" vypískla a Izayu objala.
Podle černovláskova výrazu jsem usoudil, že ho její reakce zaskočila.
"Páni, konečně jsme se dočkali," řekl otec s úsměvem na tváři.
"Doufám, že tě Shizuo ničím nezatěžuje," vrhla na mě vražedný pohled.
"Ne, ne! Tak to není! Je ke mně... opravdu hodný..." pokusil se o nesarkastický úsměv a podíval se kamsi do zdi.
A já ho napodobil.
Nejdřív otěhotněl, musel přežívat mé vaření, nebo někdy musel vařit sám, chtěl jsem, aby šel na potrat, zakázal jsem mu sex, musel trčet a nudit se doma, třešničkou na dortu bylo, že jse ho málem zabil! Ano, mami, jsem na něj hodný! Věř mu to!
"To jsem ráda!" spojila ruce pod bradou a hlavu trochu naklonila.
"Jak dlouho se vůbec znáte?" zeptal se otec a potáhl z dýmky.
"Dva měsíce," odpověděl jsem.
"Tebe se neptal!" zamračila se matka. "Jak dlouho se znáte, Izayo-kun?" Ten... přeslazený tón! Proč všechno schytám já?
"D-dva měsíce," v jeho hlase znělo pobavení. Pobavení z toho, jak mě moje matka okřikuje.
"A ty jsi v kolikátém měsíci?" ptal se dál.
Raději jsem mlčel, na tohle jsem odpovídat nemusel.
"Ve druhém měsíci."
To byste nečekali, co?
"Ehm..." pokusím se promluvit. Když uvidím obličej své matky, raději se otočím k otci. "Můžeme si promluvit o té vile?"
"A my s Izayou-kun půjdeme do skleníku," rozhodla matka mile a oba odešli.
Ten skleník byl trochu zakopaným v zemi, aby tam mohly ty tropické rostliny růst. Bylo tam teplo, ale už se začíná ochlazovat, takže potřebují přesadit. Hehehe, Izaya si nejspíš užije zábavu.
"Shizuo," promluvil na mě otec. Jeho pohled byl neutrální - neusmíval se ani nemračil. "Opravdu to myslíš vážně?"
"Ano otče," vím, na co se mě ptá. "Miluju ho, i když se známe tak krátce. Já- já bych s ním chtěl zůstat po zbytek života," přesvědčím ho. Vše, co říkám, je pravda. Ano, je to sarkastický a ufňukaný pesimista, ale každý má svou osobnost, která se k němu hodí nejvíc a popravdě... neumím si představit Izayu, jako milého člověka. Kdo by uměl...?
kruto-prísne!Shizuová mama,je presne ako ja !
.....teším sa na další diel