Takhkle to dopadá, když se od 20:00 nudíte až do dvou ráno :D.

Nevěřícně jsem vytřeštil oči. Nemohl jsem prostě uvěřit tomu, co jsem slyšel.
"Výborně, takže řidiče máme," usmála se matka, a i s otcem si sedali do auta.
"To jako fakt...?" pozvednu obočí. Fakt tomu nevěřím.
"Ano, Shizu-chan, to jako fakt," zašklebil se na mě a sedl si na místo řidiče.
Pokud jsem tam nechtěl zkysnout, musel jsem si do auta nastoupit taky. No to mě poser! Izaya má fakt řidičák a teď veze skoro střízlivou ženu a dva přiopilé muže.
Táta seděl vedle něj a navigoval ho, kdežto já a máma jsme mlčky seděli vzadu. Teda, když říkám mlčky, myslel jsem sebe. Máma občas promluvila na Izayu, ale o čem se spolu bavili, to jsem nebyl schopný vnímat. S podepřenou hlavou jsem si užíval krajiny míhající se za okny a měnící město na volnou přírodu.
Jeli jsme asi patnáct minut, nijak daleko to nebylo, a navíc Izaya nevěděl, kudy jet, takže to trvalo trochu dýl.
Jen si říkám, čím vším mě ještě překvapí. Jak se říká: Život je jedno velké překvapení.
"Jsme tu," oznámil táta a jako správný gentleman otevřel dveře mé matce.
"Děkuji, pane," kývla hlavou, jak to dělávaly dámy ve dvacátém století. Oba se začali chovat staromódně; máma si dokonce zahákla ruku o jeho paži. Vím, že se to dělá i teď, ale kolik lidí uvidíte tak i mluvit?
Izaya napodobil mého otčíma. Otevřel mi dveře, trochu se mi poklonil a se slovy:
"Jsme na místě, Milady," se usmál. Šibalsky.
"Tak si říkám jestli už nepřišel ten správný čas," konstatoval jsem a ruku vděčně přijmul.
"Čas na co, Milady?" Sere mě!
"Čas, abys začal litovat dne, kdy ses narodil," procedil jsem skrz zuby, ale usměvavě.
"Toho brzo budeš litovat ty," zalesklo se mu v očích.
Pyšně si to vykračoval přede mnou.
Chvíli jsme šli, až jsme uviděli nádherný velký dům, tyčící se nedaleko stříbrného jezera.
Izayovi a mě poklesly čelisti.
"Líbí?" pousmál se otec. Šlo vidět, že se našimi reakcemi náramně baví, stejně jako matka.
"Je úchvatný," vydechl Izaya.
Směřil jsem pohled od domu k mému příteli. Takový zaujatý výraz jsem na jeho ksichtu ještě neviděl. Očí měl rozzářené, jako dítě, co spatřilo první sníh v prosinci. Opravdu vypadal jako dítě.
"Myslím, že se nám tam bude bydlet skvěle," usmál jsem se, chytl Izayu kolem pasu a přitáhl si ho pro polibek. Ucítil jsem dotek jeho ruky na své tváři. Byl jsem rád, že se před mými rodiči nestyděl mě políbit. I přesto, když jsme doma sami, se často zdráhá.
"Aaaah..." uslyšel jsem mámin povzdech.
Už chápu tátův záměr, že jsme nejeli autem až sem, ale zastavili jsme trochu dál. Ne, že by tu nebyla cesta, ale ta příroda si to prostě nezasloužila - mluvím o zvuku motoru a všech těch humusů, co z auta vychází.
Poslední kroky jsme udělali před menší branou do našeho nového domova. Mám pocit, že už jsem tu někdy byl. Déjà vu?
Izaya se chopil kliky. Oba jsme užasli. Je to snad daleko božtější než dům mých rodičů.
"Nemám slov..." vydechl Izaya.
"Tak nic neříkej..." řekl jsem to úplně stejným způsobem, jako on.
Mí drazí rodičové si šli sednout do zahrady, kterou zdobila houpací lavečka.
Já a Izaya jsme šmejdili v přízemí. Kuchyň, jídelna, obývák, koupelna s hodně velkou vanou, do které se vejdeme i čtyři. Prostě luxus.
"Shizu-chan," zavolal na mě z chodby devatenáctka. Když jsem přišel, abych omrknul, co po mě chce, stál na schodech vedoucí do prvního patra. Rukou mi pokynul, abych ho následoval a sám se vydal nahoru.
Hned jsem šel v jeho stopách. Nikdy nevíte, co se může člověku, který v sobě nese vaše potomky, stát. A když se jmenuje Orihara Izaya, musíte být obezřetní dvojnásob.
V prvním patře jsem hned poznal několik pokojů pro hosty, pak další koupelna a nakonec to nejlepší - ložnice. Měl jsem chuť to zase zavřít, neboť by to Izaya zase chtěl dělat, ale sám jsem byl zvědavý, co všechno se v naší budoucí loži vyskytuje.
"Shizuooo!" slyšel jsem zvenku otce. Otevřel jsem okno a vykoukl. "Jdeme se projít tak okolo, jen abyste věděli. By si zatím užijte dům!" mávl rukou a už jsem se jim díval do zad. Nikam nespěchali, šli pomaličku.
"Tam to máme víc času pro sebe," řekl Izaya svůdně a jeho nenechavé ruce mi bloudily po těle. "Vyzkoušíme naši novou postel, je je pohodlná?" olízl mi krk a udělal menší cucflek.
Já věděl, že ho ložnice vzrušuje!
"Izayo..." vzdychl jsem připravený mu pronést řeč o tom, že nesmíme a strašně riskujeme, ale on mě prostě nenechal. Oběma rukama mi chytl zápěstí a plouživými kroky dotáhl k posteli, na kterou si sedl.
Má mysl vypověděla službu. Čím víc jsem se na něj díval, tím víc jsem se na něj chtěl vrhnout.
Sklonil jsem se a hrubě ho políbil. On taky na nic nečekal a rozopínal mi mou bundu, co jsem stále měl, protože v domě nebylo nijak velké teplo. Zuli jsem si boty a oba se položili na postel. Hehe, ležel jsem na Izayovi, ale podepíral jsem se rukama a nohama, abych mu nějak neublížil. Asi by mu nebylo příjemný, kdyby na něm leželo osmdesát kilo masa. No jo, byl jsem prostě pořádný chlap.
"Shizu-chan..." vzdychl mi vzrušeně do rtů.
Chce víc, tohle mu nestačí.
Motýlími polibky se pomalu přesunuju na jeho krk, klíční kost, u které se zastavím a jemně ji skousnu. Vím, kde je jeho slabina, hehe.
Své ruce jsem nechal dělat, co chtěly. Zajely pod Izayovo triko a sundaly ho. Stejně tak to skončilo i s mou košilí. Zahrnoval jsem ho polibky, kousáním a slatnými vzdechy jeho jména.
To tělo pode mnou bylo dokonalé. Bílé plátno, co umožňovalo svému mistrovi dotknout se ho štětcem.
"Miluju tě," zopakoval jsem mu ta slova.
Nic neříkal, jen vzdychal a občas i zasténal pod mou péčí.
Oba jsme byli už nazí, ale ani jeden z nás nebyl vzrušený natolik, aby prolomil neviditelnou zeď, která oddělovala mazlení a sex. Ano, jen jsme tam leželi a mazlili se. Ani jeden z nás to nechtěl, jen jsme potřebovali cítit, že tu někdo pro nás je, že nás ten druhý miluje.
Izaya se chopil nadvlády a obkročmo si na mě sedl. Jen na chvíli, pak se hned sklonil a políbil mě. Vedl si mokrou cestičku k mému břichu, obdarovával mě polibky. Mohl jsem pod jeho hebkými a horkými rty roztát. Takže bych se nechal opečovávat klidně celý život.
Posadil jsem se a překlopil se nad něj. Nechtěl jsem zůstávat pozadu. Opakoval jsem vše, čím mě Izaya obdařil, jen jsem ho víc škádlil rukama, které jsem nakonec nechal na jeho bocích a sehl se k jeho bříšku. Poslouchal jsem, o čem si ty dvě fazole povídají, a přitom se díval do Izayových červených očí.
"Co říkají?" zajímalo ho.
"Jedno říká: Hele, mám takový pocit, že až se narodíme, budeme mít skvělý život! a druhé: Copak ho už teď nemáme? a zase to první: Jo, ale počkej, až poznáme naši skvělou mámu i zvenku!" jemně jsem se usmál.
"Za-zapomínáš na starostlivého a milujícího tátu," odvrátil zrak a začervenal se. Ne, on přímo zrudl. Tohle s ním dělá jakákoli lichotka.
"Izayo..." pošeptám něžně. "Řekni to. Řekni, že mě miluješ, že se mnou chceš strávit zbytek života. Řekni mi to, prosím," žadonil jsem a rty se nepatrně dotkl těch jeho. Otevíral je, vybízel mě, abych ho políbil, ale neudělal jsem to. Třel jsem se svými rty o ty jeho.
***
Máma a táta se vraceli, viděl jsem je z okna, když jsem se oblíkal, a raději jsem upozornil Izayu. Ten se líně zavrtěl a taky se začal ošacovat.
"Líbí se i zevnitř?" usmál se otec.
"Je to nádhera," řekl jsem s úsměvem. Hlavně po tom, co jsme prožili.
"Je pozdě, čas, abychom se vrátili," usmála se matka mile. A tentokrát i na mě, z čehož jsem měl tik v oku.
Izaya nás zase zavezl zpátky k domu mých rodičů. Bylo opravdu pozdě, dokonce ze mě vyprchal alkohol. Rozloučili jsme se a šli domů. Hezký ruku co ruce a v kapse, protože byla zima.
"Na," ovinul jsem mu svou šálu kolem krku.
"Budeš nemocný, Shizu-chan," vyřkl protest, ale dál se nebránil.
"Důležitější jsi ty," políbil jsem ho na spánek.




Cute :3 Těším se, až se narodí
(Ale pořád je MP divné :P xD )