Já vím, nejsem aktivní, ale za to může můj kroužek, se kterým teď budu jezdit na soutěže, a to, že já si prostě neumím najít čas... (Jednoduše: Jsem sakra líná a není nic, co by mě nakoplo napsat DD!)

Ráno mě probudil Izaya polibkem. Aniž bych otevřel oči jsem mu ho oplácel.
"Dobré ráno," usmál jsem se.
"Dobré..." odvětil mi. Jak jsem zjistil, Izaya byl už převlečený a nejspíš dělal snídani. Mmm... vonělo to moc hezky. "Už mám snídani hotovou, tak si pojď dát."
Fakt se mi nechtělo. Měl jsem vyhřátou postel, a cítil jsem se unaveně a zmateně. Motala se mi hlava. "Shizu-chan?" pozvedl obočí a sáhl mi na čelo. "A já už myslel, že ty červené tváře máš od studu, kdežto ty máš jenom horečku," uchechtl se.
Já ti dám "jenom". Každou zvýšenou teplotu jsem si protrpěl, ať už byla sebemenší.
"Dones mi trochu vody, prosím," opatrně jsem se posadil.
Izaya odešel a vrátil se s teploměrem a sklenicí vody s práškem.
"Na," pod paži mi vrazil teploměr, do ruky prášek a vodu. "To máš z toho alkoholu a taky toho, žes mi dal tu šálu. Zavoláš do školy a klubu, že zůstaneš týden doma. A budeš ležet," upravoval mi peřinu, aby mi nebyla zima a ani troška tepla neuniklo.
"Ano, mami..." řekl jsem pobaveně.
Izaya se na mě na chvilku podíval výhružným pohledem, a pak jakoby zaváhal mi něco říct. Uhnul s ním do strany a mírně se začervenal.
"Do-donesu ti tu snídani," zakoktal se a zmizel.
Chtěl bych vědět, co za tím bylo. Ale nechtělo se mi o tom přemýšlet, bolela mě hlava.
Za ani ne minutu přišel Izaya, což znamenalo, že si musím zase sednout. Mmm... Palačinky...
Kousek mi ukrojil, napíchl ho na vidličku a přiložil mi to k puse.
"Řekni Á!"
On mě fakt chce krmit? No dobře, žádný problém, jen mě to překvapilo.
S radostí jsem otevřel pusu a nechal devatenáctku, aby mě krmil.
Mňam, mňam... palačinky s tvarohem a jahodovou marmeládou. Mmm...
Zhrozím se, když si to uvědomím.
"Tys měl taky marmeládu?!" lekl jsem se.
"Ne, měl jsem jenom tvaroh," odpověděl mi.
Tolik se mi ulevilo. Nechtěl bych znovu volat záchranku, fakt že ne. A už vůbec ne pro něj.
Po snídani jsem si hezky zalezl do postele a snažil se usnout. Bohužel se mi to nepodařilo, ani jsem se necítil ospalý.
"Shizu-chan," jeho hlas zněl, jakoby mi nadával, "teploměr, Shizu-chan, teploměr," natáhl ruku.
No jo, úplně jsem na něj zapomněl. Hrábl jsem si pod ruku a vytáhl ho.
"Hmm... třicet osm celých pět. Máš celkem vysokou teplotu, donesu ti obklad," naposledy mi sáhl na čelo a odešel.
Tady se mi nechce ležet, je tu nuda. Sebral jsem peřiny a odnesl je do obýváku, kde jsem je hodil na zem, než jsem roztáhl gauč na docela velkou postel, pak jsem se tam uvelebil.
Izaya držící v rukách lavor s vodou protočil oči, položil lavor na zem a vytáhl z něj hadru, kterou vyždímal a dal mi ji na čelo.
"Proč jsi mě nechal spát s tebou v jedné, malé, nepohodlné posteli, když jsem se mohl vyspat na tomhle?" zamračil se trochu.
"No... nevěděl jsem, že je rozkládací..." zalhal jsem. Věděl jsem, že je to rozkládací, ale tak nějak jsem chtěl, abychom spali v jedné posteli. Že by jen z posměchu?
"Jasně... nevěděl..." pozvedl jedno obočí a hluboce si povzdechl. "Potřebuješ klid, Shizu-chan, takže si tu televizi nebudeš zesilovat," poručil mi a zeslabil až na osmičku, takže jsem ji skoro neslyšel.
"Ano, mami..." řekl jsem opět ironicky a schválně nafoukl tváře.
"Musím jít něco vyřídit, do oběda jsem zpátky," oblékl se.
"Počkej, kam jdeš?" vyptával jsem se ho. "A co zařídit?"
"To není tvoje starost, Shizu-chan. Jsem dospělý, nic se mi nestane, neboj," políbil mě.
"Jsi si jistý? Neměl bych jít s tebou?" Strachoval jsem se o něj. I když je Izaya dospělý, vypadá tak na šestnáct, takže člověk nikdy neví, co se může stát, nebo kdo ho může unést.
"Ne, Shizu-chan, ty se potřebuješ vyležet."
Měl jsem pocit, že to není dobrý nápad. Tolik jsem chtěl jít s ním a dát na něj pozor, jenomže Izaya pořád trval na svém. Pravda, necítil jsem se moc dobře, ale nechci, aby se mu něco stalo.
Bez jakýchkoliv dalších slov odešel.
Opravdu by mě zajímalo, co tak důležitého to je.
Víc jsem se uvelebil v peřině a znuděně projížděl všechny programy, dokud jsem nenarazil na nějaký dokument o přírodě, protože nic jiného tam fakt nebylo. Nakonec jsem i usnul.
"...n...zu-chan...Shizu-chan...!" uslyšel jsem hlas z dálky. Ale čí? Nepoznával jsem ho.
Otočil jsem se, abych alespoň viděl, odkud ten někdo volá. Jenomže zvuk se rozléhal všude okolo.
"Kdo je to?" zeptal jsem se zmateně.
"Shizu-chan!" zněl hystericky. Tentokrát jsem poznal, že ten někdo je za mnou a trhnutím jsem se otočil.
Stál tam devatenáctka s hlavou sklopenou na zem, neviděl jsem mu do tváře. Jeho oblečení se hodilo k jeho havraním vlasům - byl oblečen celý v černé barvě.
"Izayo?" udělal jsem k němu krok.
Černá se začala měnit na bílou. Nejdříve boty, kalhoty, triko s bundou, a nakonec i vlasy.
"Izayo! Promluv!" zakřičel jsem.
Izaya zvedl hlavu. Z očí slzy bez života mu tekly rudé slzy.
"Shizu-chan..." řekl plačtivě.
Jedna slza mu ukápla na velké bříško. Nemůže ho mít tak velké, vždyť je teprve ve druhém měsíci...! pomyslel jsem si.
Malá kapička krve se rozpíjela dál a zbarvila Izayovo triko na červeno. Jenomže ne celé. Od břicha ukápla krev, pak začala téct proudem a jeho břicho se zmenšovalo, dokud nebylo ploché.
"Izayo!" vykřikl jsem a podepřel ho, protože padal.
Bez života.
"Izayo! Izayo vstávej!"
Bez odpovědi.
"No ták! Promluv!"
Bez pohybu.
Uslyšel jsem křik. Dětský křik. Neotočil jsem se, protože jsem v náručí konějšil mrtvého muže, kterého tolik miluju. Hladil jsem ho po drsných černých vlasech a snažil se ignorovat děti, které křičely.
"Mlčte..." pošeptal jsem.
Když pláč nepřestával, zakřičel jsem. Pořád nic, moje slova ani tón hlasu neměl žádnou váhu.
"Řekl jsem sklapněte!" otočil jsem se, abych jim alespoň svým výrazem dal najevo, že jsem něco řekl a tak to bude. Jenomže to, co jsem viděl, se neshodovalo s tím, co jsem slyšel. Slyšel jsem dětský pláč, ale pláč novorozeňat, tak proč přede mnou stojí šesti leté děti? V obličeji měli nechápavý výraz.
"Tati?" promluvilo na Izayu jedno z nich. Vypadalo přesně jako Izaya.
Chvíli se dívalo na mě, pak směřilo pohledem na Izayu. A já taky.
Užasl jsem. Izaya... se na mě usmíval. Upřímným úsměvem! Natáhl tuku k mé tváři a přitáhl si mě k polibku.
"Shizu-chan! Shizu-chan!" začal křičet a třásl se mnou.
"Shizu-chan, vzbuď se!" prudce jsem otevřel oči, zrychleně dýchal. "Jsi v pořádku?" sáhl mi na čelo. "Máš tak o stupeň zvýšenou teplotu," řekl starostlivě a chtěl sebrat mokrou hadru ze země, která spadla, ale já jsem ho nenechal a objal. "Shizu-chan, musíš ležet, pusť mě," protestoval.
"Díkybohu..." pošeptal jsem do jeho ramena.
"Co? Cože jsi říkal?"
"Díkybohu jsi v pořádku," zopakoval jsem a natiskl se na něj ještě víc.
"Sténal jsi ze spaní moje jméno. Vypadal jsi, jakobys před něčím chtěl utéct," vysvětlil mi. "Musíš si lehnout, musím ti dát obklad," zatlačil mi hrudníku.
Lehl jsem si, ale jeho jsem nepouštěl.
"Pusť mě," snažil se vysvobodit.
Přetočil jsem se nad něj.
I když se pořád bránil a nadával mi, tiskl jsem ho v náručí víc a víc.
"Co to do tebe vjelo?!" vykřikl.
Podíval jsem se mu hluboko do těch jeho červených očí.
"Shizu-chan?" hledal v mém obličeji něco živého. Něco, co by ho přesvědčilo o tom, že nejsem mimo a nemluvím z cesty.
"Miluju tě, Izayo. Tak moc," spojil jsem naše rty a rukama jsem ho hladil po zatím plochém bříšku.
"Shizu-chan, musíš si lehnout, sakra!" nadával.
Přesně tohle mi ten sen ukazoval. Každá minuta může být naše poslední. Ale on nezemře, ten sen mi ukazoval něco jiného. Něco, co jsem zatím nepochopil.
"Miluju tě už tak dlouho."
"Máš vysokou horečku, vůbec nevíš, co říkáš," odstrčil mě stranou a já jsem padl únavou. Sázím se, že jsem měl minimálně čtyřicet stupňů, jak příšerně jsem se cítil.
Zavřel jsem oči a nechal se opečovávat Izayou.
"Hezky se vyspi," uslyším jeho hlas a usnu.




Za jeden den jsem přečetla tři díly :3 *maniakální výraz absolutního štěstí* Ten sen je dost drsný