*Yaaaawn...*
Od pondělí do pátku:
5:45 - Budíček a věnuju se blogu (ale obvykle nejsem schopná něco vymyslet).
7:30 - Jdu do školy.
7:55 - 13:25 (někdy 15:05) - Škola, pak oběd.
Do 18:00 - Zájmové kroužky.
Do 20:00 - Učení a úkoly.
Do 22:00/00:00 - Píšu povídky, protože mám chuť psát.
A o víkendu nedělám nic, obšas píšu. Jen abyste věděli, že tu teď spím na klávesnici :D
V kolik vstáváte vy?

Vzbudím se, protože mám hlad. Jak vidím, venku už je tma a hodiny ukazují půl sedmé. Chci se zvednout, ale něco (strašně nečekaného) mě drží pod sebou. Jak jinak, Izaya na mě usnul.
Opatrně jsem ho ze sebe sundal a odešel do kuchyně. Izaya mi v lednici nechal kousek od oběda, takže jsem nemusel jíst nějaký blivajs. Ano, přiznávám, neumím vařit!
Cítím se líp. Mnohem. Ale pořád mám zimnici a oslabené tělo, takže to do sebe rychle naházím, div se neudusím a jdu si zpátky lehnout.
Televize už je taky vypnutá a před ní leží na pohovce, no momentálně posteli, můj černovlásek. Už si ho zase přivlastňuju. Ale komu to vadí, že? (Admince Mei-Mei, Izu-chan je můj :*)
Odhrnu peřinu a mě a Izayu s ní přikryju. Okamžitě se ke mně přitulí a přehodí nohu přes ty moje.
"Shizu-chan..." vydechl a zabořil mi nos do hrudi. Klidně oddechoval a mumlal ze spaní, ale nic srozumitelného. Bylo to jen: "Mhh....mmnnh..."
Jak se říká, já nerozumět řeči tvého kmen, a u Izayi jsem to říkal každou noc.
Zívl jsem a schoval se víc pod peřinu, měl jsem zimnici a Izaya byl tak horký... Přitiskl jsem se co nejvíc k němu a spokojeně zavřu oči.
Pak sebou trhu leknutím, čímž se pohne i Izaya. Po očku se podívám na hodiny. Půl jedenácté a ti zkurvení sousedi se zase hádají! Už to prostě nevydržím, opatrně vstanu, abych nevzbudil Izayu, a hodlal jsem jim nějak s citem vysvětlit, že je noční klid.
Zaklepal jsem, ale to neměli šanci slyšet, protože jsem zmáčkl zvonek s jejich jménem.
"Co je?" vyjel po mně zarostlý silnější muž s cigaretou v puse. Byl značně opilý, že mu ani tvarůžky nemohly konkurovat. Díval se na mě nepřátelsky a se znechucením.
Odstrčila ho o něco mladší žena, ale pořád ba starší než já.
"Uhni, nemáš tu co dělat! Tohle je můj byt!" zakřičela na něj.
Muž se otočil a vyměnil cigaretu za flašku piva.
"Omlouvám se, pane Heiwajimo, je pořád takový," usmála se.
"Víte, přišel jsem, protože to není poprvé, co vás slyším hádat se takhle pozdě. Nechci rozebírat váš vztah, to ne, jen že mám doma partnera, který se potřebuje vyspat, doufám, že cháp-"
"Velmi se vám omlouvám, opravdu mě to mrzí. Už jsme se rozhodli, že se rozvedeme, ale on trvá na tom, že si nechá byt a všechen majetek, přičemž já si mám najít svůj byt, a navíc se musím postarat o tři děti. Opravdu se vám omlouvám. Doufám, že je to naposledy, co jste tohle musel řešit." Vypadala dost nešťastně.
Tak to je úlet, ani jsem nevěděl, že má děti. No, však jsem tu teprve nějaký ten měsíc a neznám každého z tohoto domu.
"Pokud by vám to pomohlo, mohl bych vám dát svůj byt i se vším, co v něm je, brzo se totiž budeme stěhovat do kompletně vybaveného domu, takže, pokud byste měla zájem..." usmál jsem se na oplátku já.
"Myslíte to vážně?" vykulila a mě oči.
"Zcela, ale mohli bychom to probrat zítra?" Až jsem žadonil. Nebylo mi nejlíp a byl jsem ospalý. Hodně... ospalý...
Dlouze jsem zívl a protáhl se. Au, moje hlava, musel jsem se někde praštit. Nebo mě praštil Izaya. Jo, ten je schopný všeho. Asi mu zakážu, aby se stýkal s mou matkou, neboť mám špatný pocit, že ho ovlivňuje, a oba teď na mě chtějí poslat Armagedon. Popravdě nevím, co to vlastně je.
Trochu si bouli promnu a zamžourám do sluncem osvíceného pokoje. Divný, ležím v ložnici... Přísahal bych, že jsem usnul v pokoji. Že by mě Izaya přenesl? To je zcela nepravděpodobné. Zaprvé nesmí tahat nic těžkého a zadruhé by mě neunesl, to by se nejspíš zlomil. Na to, že je těhotný, je poměrně dost hubený. Kniha říká, že lidé v těhotenství mají větší chutě, takže dost často přibírají na váze, ale mě se zdá, že neumím číst. Devatenáctka jí pravidelně se mnou a přitom nechává kalorie na talíři. Jak to jenom dělá?
Jdu do kuchyně ve snaze najít Izayu. Není tam. Koupelna? Ne. Poslední místností byl obývák. Tak tady ho máme! Ještě hezky spinká, hehehe. Mám mu udělat probuzení jako na internátě? Hehe...
Někde vyfasuju fix (samozřejmě snadno smazatelný) a kreslím si. Namaluju mu nos, na tváře kočičí fousky, a taky jsem využil toho, že ležel na boku, takže od brady, přes čelo, až na druhou tvář jsem mu napsal: "Když spinká tato tvárička, v kalhotách tvrdnou vajíčka." Mám dojem, že ho to fatálně nasere.
Na oční víčka ještě přimaluju dlouhé řasy, co se táhnou až nad obočí, a fix zase schovám. Už vidím ten křik. "Shizu-chan! Ty bastarde!", "Kreténe! Za to zaplatíš!" nebo "Shizu-chan! Jaká kurva tvárička?!"
Mám hlad, tak se podívám do lednice, kde by ještě mělo něco být. No... všechno jsem snědl včera, vařit neumím a Izayu budit nebudu. A nechci riskovat, že mě Izaya bude poučovat o tom, jak je objednaná pizza nezdravá, stejně jako ostatní věci z mekáče. Plno kalorií, éček, ještě se to vyrábí z krysího masa místo hovězího atd.
Fakt nemám chuť tohle poslouchat, proto se rozhodnu, že zkusím něco uvařit. Ale po tom, co jsem napsal Izayovi na obličej, nebudu dělat vejce. Hm... ale co teď?
"Dobré ráno," pozdravil mě Izaya, doploužil se ke mně a čelem se mi opřel o rameno.
"Dobré," usmál jsem se, ale, řeknu vám, bylo těžké nepuknout smíchy. Abych ruce zakryl své rozpaky, vlepil jsem mu pusu na čelo.
"Mmmh..." zavrněl spokojeně. "Proč máš na rtech černou barvu?" přimhouřil oči.
"Já? Rty? Nevím, asi jsem snědl něco spáleného... kdoví..." uhnul jsem pohledem. A jé. Ticho. Co mám říct? Pořád se soustředím na ten jeho pomalovanej xicht, až jsem ztratil slova. "Měl by sis jít opláchnout obličej," usměju se, ale vůbec ne mile. Spíše jakobych něco tajil.
"Co mám na obličeji?" podivil se. Nesmím zapomínat, že Izaya je hodně paranoidní.
"Ne, jen... tak, víš, aby ses... ehm- probudil..." očima těkám všude možně, musím mu připadat podezřelý.
"Jistě," odpoví jen a s velmi podezíravým pohledem odchází do koupelny.
Teď už chybí jen tři věci...
Tři...
Dva...
Jedna...
"Shizu-chan?" Přesný jak hodinky, ale zní poněkud klidně. "Jestli to nepůjde dolů, už nikdy si nezašoustáš!" konečně zvýšil hlas.
"Neboj, budu tě přesvědčovat s láskou a něhou," usmál jsem se, aniž by to viděl.
"Nemyslel jsem se mnou, ale celkově, protože nebudeš mít čím."
Polkl jsem. A kurva, to jsem posral. Přinejlepším ze mě udělá napodobeninu žida. Přinejhorším... na to raději nechci myslet. Izaya nemá žádné slitování, ten by mi klidně implantoval i ženská prsa. Jak říkám: on je schopný všeho.
------------------------------------------------------------------------------------
Chtěla bych konečně napsat i díl jiné povídky, abych mohla mít nějakou už dopsanou. A fakt se mi nechce dělat anketa, takže prosím pište do komentářů, fakt mi to pomůže. :)




"...nebudeš míť čím..."XD tak toto ma od Izayi-chan dostalo
PS:super diel