Miu - Vůně sakurových květů
Pár: Sasuke x Naruto
Čeká vás: shounen-ai
Typ: jednorázovka
Byl horký, klidný večer, typický pro letní období. Na ulicích již panovalo téměř nerušené ticho. Nejspíš všichni rodiče právě ukládají své děti ke spánku, neboť, ačkoli se jen před chvílí úplně setmělo, bylo už docela pozdě. Venku nebyl nikdo, až na dva kluky. Dva kluky, kteří neměli žádné rodiče, tudíž je neměl kto vybízet ke spánku. Jedním z nich byl syrotek Naruto, na kterého celá vesnice vzhlížela přes prsty, a to jen kvůli devítiocasé lišce zapečetěné uvnitř něj. On o tom ovšem neměl ani páru a netušil proč ho všichni nenávidí. Mohl mít kolem 9 až 11 let. Měl blonďaté rozcuchané vlasy a nezábudkově modré krásné oči. Byl to na první pohled roztomilý kluk- i když pořádnej rošťák.
Právě teď se vracel z hřbitova kde byl strašit kluky z jeho třídy, kteří si tam vyšli na noční zkoušku odvahy. Nakonec ale dostal vynadáno od mistra Iruky, z čehož neměl zrovna nejlepší náladu. Procházel kolem akademie. Nepatrný pohyb Houpačky zavěšené na stromě ho donutil zpozornět. Rozhodně na ní někdo seděl. Byl to chlapec, přibližně stejně starý jak Naruto. Měl neposlušné černé vlasy a uhrančivé oči téže barvy. Vypadal patrně sklesle.
Naruto toho chlapce i navzdory tmě hned poznal a měl nutkání se hrdě otočit a odkráčet. Tenhle kluk- Sasuke Uchiha, mu lezl na nervy ze všech spolužáků vůbec nejvíc. Všechno mu šlo, byl oblíbený a navíc na něj všechny holky koukaly zamilovanýma očima. Byl všemi obdivován a Naruto ho možná chtěl tak moc překonat právě proto, že někde ve skrytu duše toužil být jako on. Možná by teď od něj odešel, ostatně jako vždy, nebýt toho Uchihova výrazu. Byl smutný, zamyšlený a postrádal tu dávku chladu se kterou se obvykle na všechny díval. Zřejmě si zvědavě postávajícího blonďáčka ještě nevšiml. Seděl na houpačce a koukal do země. Narutovi to připomělo jeho samotného, jak někdy sedává na tom samom místě. Sám...opuštěn...všemi opovrhován. Teď si uvědomil že Sasuke Uchiha je na tom podobně. Taky nemá rodiče... Taky ví, co je to samota.
Tohle vědomí, že je tady někdo jako on, někdo kdo pozná tytéž pocity, někdo komu rozumí a kdo rozumí jemu, ho naplňovalo zvláštní radostí a spokojeností. Teď, když Sasuke nevypadal tak nedostupně jak jindy, měl Naruto náhlé nutkání jít si s ním promluvit. Dřív nežli vůbec zauvažoval co dělá, vykročil kepředu a tmavovlasý hoch k němu zvedl oči. Zadíval se do těch azurovo-modrých studánek. Kluci byli od sebe dost daleko, ale to jim nebránilo v dlouhém očním kontaktu. Byl to zvláštní pohled. Celkem jiný než by v tu chvíli probíhal mezi kterýmikoli jinými dvěma kluky z Konohy.
Ktoví co si navzájem viděli v očích.........?
Možná tu bolest... Bolest kterou oba tak dobře znali. Bolest ze samoty.
Ty jasné, modré oči byli tak odlišné od těch hlubokých černých, a přece byste na světe nenašli dva páry očí, které by se na sebe ponášeli víc.
Černovlasý beze hnutí sledoval pomalu se blížícího Naruta. Teď už mezi nimi bylo jen několik kroků. Zpoza temně modrých mraků vykoukl měsíc a a krajinu ozářil stříbrným světlem. Dlouho ani jeden nepromluvil.
"Co tady chceš, Naruto?" zeptal se Sasuke obvyklím hlasem ze kterého se nedalo nic vyčíst. Naruto se ovšem nenechal tak jednoduše odradit.
"Vypadals jakoby tě něco trápilo" naklonil hlavu na stranu blonďáček. Ještě nikdy s ním nemluvil takovýmhle tónem. Pátravě mu hleděl do obličeje. Měl pocit že by ho měl nějak utěšit. Říct mu že není sám.
"Já ti rozumím" špitl po chvilce. "Víc, než ktokoli z vesnice. A myslím... že i ty rozumíš mě."
Sasuke nijak nezareagoval. Jenom mu pořád patřil do očí,a jakoby nad něčím dumal. Pak se jeho rty zcela neznatelně zvlnili do úsměvu. V té tmě byl téměř nepostřehnutelný, no Naruto si ho stejně všiml. Taky se usmál a v přátelském duchu mu položil ruku na rameno.
"Pojď se mnou, něco ti ukážu" vyzval ho v náhlém vnuknutí.
"Cože? Ehm...a kam?" zatvářil se černoočko podezíravě.
"Na moc hezké místo. Nech se překvapit" s úsměvem mu nabídl ruku. "Ber, nebo nech být." Oba vědeli že teď vše závisí na Sasukeho důvěře. Ten na okamih zaváhal. A pak se nabízené ruky chopil. Naruta to nesmírně potěšilo. Věděl, že získat si důvěru Uchihy není jen tak.
"Josh, tak jdeme."
Hned za houpačkou začínal les a právě tam měl Naruto namířené. Bylo opravdu těžké se v té tmě prodírat mezi stromy a možná právě proto se ani jeden nich neměl k tomu aby rozpojil jejich ruce. V noci byla totiž atmosféra zcela jiná než za bílého dne a navíc je teď nikdo nemohl vidět. Taky si byli v dnešní večer mnohem blíž než kdy jindy. Občas některý z nich zakopl a musel hledat záchranu u toho druhého. Reakce na to ovšem byla, že se vždy chytli ještě pevněji a kráčeli blíž u sebe. Oba si v duchu museli přiznat že se jim přítomnost toho druhého zamlouvá víc, než by čekali. Bylo to tak...uklidňující mít takovou oporu.
"Tady to je" špitl blonďáček a prstem druhé ruky ukázal na malou lesní mítinku rozprostírající se před nimi. Jen uprostřed stálo několik kvetoucích sakur vysazených v kruhu. Jejich sladká vůně byla cítit už i tam, kde kluci deď stáli. Vjeli mezi sakury. Větve, husto obsypané růžovými kvítky tvořili jakousi přírodní klenbu, přes kterou jen tu a tam prosvítal stříbrný paprsek měsíce. Když tam tak člověk stál, měl pocit, že se nachází v posvátném chrámu. A to ještě nebylo všechno. Kdykoli zafoukal vánek, spustil se jakoby růžový sníh. Drobné lupínky poletovali vzduchem a padaly klukům do vlasů, a přece květů na větvích neubývalo. "Páni, já tady zatím ještě v noci nebyl, jenom přes den. Netušil jsem, že to tady bude ještě nádhernější" prohodil Naruto okouzleně a očima, ve kterých měl obdivný výraz, hltal tu nádheru kolem.
Sasuke mu v duchu musel dát za pravdu. Ne, že by někdy na takových věcech ujížděl, ale musel uznat, že tohle bylo opravdu romantické.
Blonďáček si na mírném svahu lehl do trávy tak, aby se mohl dívat rovnou nahoru, na tu krásnou růžovou střechu. Sasuke zaváhal. Taky by si rád lehl, muselo to být moc příjemné, ale místo toho si, ktoví proč, sedl vedle Naruta a tedy se místo na oblohu, koukal na jeho obličej. "A s kým jsi tady byl?" zeptal se aby přerušil ticho.
"S nikým, jenom sám" odtušil Naruto a obrátil na něj pohled. "Ale nenapadlo by mě že tady budu zrovna s tebou." Pak si uvědomil jak to možná vyznělo a rychle dodal: "Nemyslel jem to ve zlém, jsem moc rád jsi tady se mnou..." Nepatrně se zarděl. Sasukemu to vykouzlilo úsměv na tváři, až se musel divit. Naruto se červenal moc roztomile.
Tenhle temperamentní blonďáček s neutichajícím optimismem, byl přesný opak Sasukeho. Taky přesný opak toho, na co byl černovlásek zvyklý. Začínal si uvědomovat že se ve společnosti tohohle kluka cítí mnohem uvolněněji a šťasněji než se cítil za poslední měsíce.
"Vždy jsi byl ve všem nejlepší" začal s úsměvem Naruto. Nedíval se na Sasukeho, zíral do koruny stromů. Jednu paži měl složenou pod hlavou, zatím co druhou nastavil a nechal si do ní padat okvětní lístky. "A mně nikdy učení moc nešlo, navíc jsem tropil samý lumpárny..." Sasuke ho poslouchal jen napůl a zasněně skoumal jeho tvář, zatím co on se díval vzhůru.
"Nenáviděl jsem tě" řekl a posadil se aby Sasukemu lépe viděl do obličeje. "A to vedlo k tomu, že jsem si tě více všímal... A pak... jsem se rozhodl. I přes to jak jsem ti nadával, jsem se někde hluboko uvnitř chtěl stát tvým přítelem."
Sasukeho z těch slov bezděčně zahřálo u srdce. Sedíc oproti sobě se na sebe opět dlouze dívali. Dokonce i vánek utichl, jakoby naslouchal. Jeden malý, zbloudilý lupínek dopadl Narutovi do vlasů. Dřív než si Sasuke uvědomil co ďelá, instinktivně natáhl ruku aby kvítek odstranil. Když se Sasukeho prsty Naruta dotkly, oba se zarazili. Sasuke ucukl, uhnul pohledem a radši si lehl do trávy. V hlavě měl zmatek. Netušil proč jej Narutova slova tak rozhodila. Proč ho to k němu tak táhne? Radši zavřel oči. Po chvilce ucítil, jak si Naruto lehá jen kousek od něj. Mohl slyšet jeho dech.
"Nic na to neřekneš..." špitl Naruto a cítil se malinko dotčeně. Po takovém doznání čekal alespoň nějakou odpověď. Jejich ruce se nechtěně dotkly, jak leželi blízko sebe. Oba vtipně přehnaně ucukli,krátko na to ovšem nenápadně vrátili své ruce na původní místa, takže se lehounce dotýkali prsty. Sasuke nimi opatrně pohnul a opravdu velice pomalu Naruta lechtivými motýlími dotyky hladil po dlani. Ten polkl a stejně pomalu natočil ruku k té Sasukeho. Ani jeden se nehnul, jenom jejich ruce se spojili. Naruto si lehl na bok a zvědavě propaloval černovláska očima. Ten jej napodobil. Leželi od sebe jenom několik centimetrů. Narutovi sklouzl zrak na jejich propletené prsty.
"Sasuke...? Co-" zadrhnul se mu hlas. "Co ke mě vlastně cítíš?"
"Já...možná..." nedořekl. Jeho prsty však putovali přes Narutovu paži, víš, až k šíji. Nemohl si pomoct. Naruto se setřásl, jak to bylo příjemné a bezděčně se tělem přimkl blíže k Sasukemu. Ten ho pohladil po hřbetě, rukou sjel na jeho pas a lehce jej obejmul. Bylo skvělé cítit u sebe jeho horké tělo a poslouchat zrychlený tep srdce.
Blonďáček velmi obezřetně a zvídavě na okamžik spojil jejich rty. Hned se oddálil, aby zkontroloval Sasukeho reakci. Ten téměř přestal dýchat.
"Naruto..." myšlenky mu v hlavě nepolapitelně výřily. Zrazu měl nutkání mu polibek oplatit. Naruto zčervenal.
"Já...pro-promiň..." snažil se nějako omluvit své chování. Sasuke ho ovšem nenechaôl domluvit a sám spojil jejich rty do dlouhého, něžného polibku.
"Uhm-!" ušlo Narutovi, který to nečekal. Po prvotním šoku překvapeně rozevřené oči hezky zavřel a poddal se polibku. Sasuke si svého blonďatého anděla přitiskl k sobě a rukou mu zabloudil do vlasů. Nejradeji by ho už nikdy nepouštěl. Co záleželo na tom že jsou oba kluci? Na tom nesejde, když jsou osudově spřízněni.
Kdyby je teď někdo pozoroval, třeba samotné sakury šumící kolem nich, viděl by dva kluky tulící se k sobě. Dva kluky, kteří se vzájemně doplňovali a hledali jeden u druhého oporu, zatím co na jejich objímající se těla, tiše dopadaly lehounké okvětní lístky, zbarveny do růžova.




Look tva Pickens je genial. Nemohla sen se od ni odetrhnout.Miluhi SasuNaru a tohle bylo skvieli
