Lidičky! Abyste věděli, mám se skvěle! Bez ironie a sarkasmu, prosím... :D
Omlouvám se, že jsem tu dlouho nebyla, až teď jsem opravila rozcestník povídek a změnila design, protože nechci jen tmavou stránku, ale chtěla jsem nějakou modrou, dofám, že se líbí a že vás v noci neoslepí :D
Tento díl je kurevsky krátký, protože jsem za tu dobu neměla náladu, takže si to užijte! ;D
PS: Moje články budou ode dneška touhle barvou ;)
Jo, krmení bych měl za sebou a teď co?
"Izayo, vezmi si ji," dál jsem mu ji do náruče a posadil se na gauč. To je starostí s tím děckem. Uff.
Devatenáctka tam stál a díval se na to malé stvoření. Cítil jsem tu jeho nervozitu. Bohužel ji vycítila i Anna a zase spustila brek. Ať si ji uklidní Izaya sám, já mám padla.
Pohledem střelil po mně ve snaze najít pomoc. V žádném případě, staral jsem se o ni přes hodinu.
Očima mu naznačím, ať na to zapomene a uklidní ji.
Jenomže Izayu napadlo něco, co mě ne. Vytáhl tu knížku a listoval, dokud nenašel, co potřeboval. Chvilku četl, pak Annu položil do autosedačky a nad ní třepal hračkou. Po chvilce Anna utichla, tak Izaya přestal třepat. Jak ji tak rychle uspal? Možná, že není tak levý, jak jsem si myslel. No... jen na málo věcí je fatální kopyto, ale to jsou maličkosti. Všechno v domě vlastně dělá on - pere, vaří, uklízí, umývá nádobí... Fakt nevím, jestli si ho zasloužím. Zasloužím? To zní, jako bych si ho měl brát nebo co. Heh.
Uplynul čas, kdy si pro své dítě přišli jeho rodiče. Vypadali, že si to užili. Dali jsme jim úplně všechno, co si s sebou přinesli. Izaya nevypadal, že by se chtěl s tou malou rozloučit. Kdežto já jsem byl unavenej. Pff, i když mi to šlo a to se musím pochválit(!), jsem rád, že už tu není. To byl samý křik, nervozita... spěch... proč jsem se zasekl uprostřed vysvětlování? Snad mi nechybí. Ne, ne, ne! Vždyť ty ještě nejsi připravený mít děti, Shizu-chan! A prosím tě, neříkej si tak.
Izaya se položil do obýváku a unaveně zaklonil hlavu.
"Nad čím přemýšlíš?" vytáhnu ho z myšlenek.
Hluboce si povzdechl a stále se díval do stropu. Pak se posadil a nervózně si pohrával rukama.
"Já nechci děti, Shizu-chan," pronesl s vážnou tváří a mně se zastavilo srdce.
"Ne-nechceš? Jak to myslíš?" sednu si k němu nechápavě.
"Já... já..." do očí se mu nahrnuly slzy, které poté dopadaly na jeho spojené ruce. Ne, ne, ne! Nebreč! Aaaagh, jak já nenávidím ty jeho depresivní nálady! Pořád jenom brečí a lituje se. Pak ho musím uklidnit já, a pak se nakonec zase chová jako drsňák. "Můj kamenný ksicht je nejkamennější na světě, tak se podle toho řiďte!" Někdy mám fakt pocit, že se někde musela stát chyba. Přece člověk nedokáže být pořád tak zamračený a hnusný na svět. Možná... že kdybych znal jeho minulost, zkusil bych mu nějak pomoct. "Já se nedokážu postarat o dítě! Ani kniha mi nepomáhá! Shizu-chan, dovol mi jít na potrat!" řekl důrazně a velmi plačtivě.
"Izayo..." pošeptal jsem. Nevěřil jsem tomu, co jsem slyšel. Nechtěl to říct... a na potrat nechce už vůbec, vím to. "To přece nemůžeš. Vždyť.... vždyť sis vedl skvěle, jen potřebuješ čas, nic víc. Izayo, podívej se na mě." Když odmítal, jednoduše jsem mu hlavu zvedl. "Podívej se na mě a poslouchej. Zvládneme to, rozumíš? Spolu," políbil jsem ho na čelo a objal. To příjemné teplo... ta blízkost... Izaya a já...




Jé, vitaj späť!
Nádherný, prenádherný design! Úžasný

Prepáč, že som to nedoopravovala, mali sme nejakú triednu akciu a vrátila som sa až dnes. Je super, že už si v poriadku a dúfam, že to tak aj zostane