6. května 2015 v 13:46 | Mei-Mei
|
Jejdá, to se nám to motá, co? :D Gangy everywhere...!
"Pane Heiwajimo...! Pane Heiwajimo!" třásl se mnou jeden z policistů. Prudce jsem otevřel oči.
"Co?! Co se stalo?! Máte něco?!" ptal jsem se hned.
"Máme jen to, že zhruba víme, ve které oblasti se nachází, ovšem nesmíme vyvolat rozruch, proto ještě zjišťujeme něco víc. Probudil jsem vás, kvůli výslechu. Vy jste příbuzný Orihary Izayi, že ano?" pozvedl mírně obočí, jinak se tvářil lítostně.
"Ano, jsem." Výslech? Proč? Jaký? Neřešil jsem to a odešel s ním do jedné zavřené místnosti. Bylo mi tam nepříjemně, ale pokud to pomůže vypátrat Izayu a ostatní, je mi to jedno.
"Prosím, neberte to tak, že jste podezřelý, ale chápete, musíme vyslechnout všechny, co mají cokoliv dotyčného s těmi unesenými. Musím vás požádat, abyste mluvil jen pravdu. Pokud si vzpomenete na cokoliv, co se toho dotyčného týká, i kdyby to byla jen nějaký blbost, řekněte to. Rozumněl jste?" promluvil na mě starší zarostlý muž. I když byla v té místnosti jen jedna lampa, šlo vidět, jaké má kruhy pod očima.
"Ano," odpověděl jsem a polkl. Cítím se jako vězeň.
"Jak dlouho se znáte s Oriharou Izayou?" zeptal se.
"Asi půl roku. Od tohoto září," odpověděl jsem.
"Jaký máte mezi sebou vztah?"
"Budeme mít rodinu a budeme se brát." Už to beru jako samozřejmost. Rozhodl jsem se, že už nebudu čekat.
"Nastaly mezi vámi někdy nějaké nespory, které měly delší následky?"
"Ano. Před dvěma měsíci jsme se pohádali..." vyprávěl jsem jim úplně všechno, co se odehrálo. Pamatuju si to jako včera.
"Takže od té doby jste o něm nic nevěděl," ujistil se.
"Ne, nevěděl."
"Nevšiml jste si někdy, s kým se stýká, nebo jestli se chová divně?"
"Ne, vždycky byl takový zdrženlivý, tichý, moc toho nenamluvil."
"Stýkáte se nadále s jeho rodinou?"
"Nikdy jsem jeho rodinu nepoznal. Jen mě představil jednomu jeho kamarádovi, nic víc, nikoho neznám, ani se nezmiňoval o své rodině, nic nevím," zněl jsem, jako bych se je snažil přesvědčit. Pravdou bylo, že za mě mluvilo jen zoufalství a strach.
Muž si soustředěně povzdechl a zadíval se do papírů, co měl s sebou.
"Orihara Izaya, dvacet tři let, narozen čtvrtého května. Rodiče byli alkoholici, když mu bylo osm, prodali ho jednomu muži jménem Yagiri Seiji, který už dlouho se svou sestrou, Yagiri Namie, zotročuje lidi. Poslali tam i jeho dvě mladší sestry, Kururi a Mairu. Před rokem a je policie dopadla, ale neměli dostatek důkazů, proto byli propuštěni. Našlo se třicet jedna zubožených lidí, z toho čtrnáct bylo napokraji smrti, a dalších devět bylo mrtvých. Některým se podařilo útéct ještě před zásahem policie..." čekl mi zprávu a já zapomněl dýchat. Kdo by byl něčeho takového schopný?! Kde jsme?! V Osvětimi?! "Není vám něco z toho povědomé? Alespoň trochu?"
Mlčky jsem zakroutil hlavou. Tohle se tam dělo? Izaya vyrůstal v takovém prostředí...?
"Pane, Heiwajimo, jste v pořádku?" zeptal se mě a naklonil se přes stůl.
"J-jistě, jen je toho na mě moc," chytl jsem se za hlavu a prohrábl si vlasy. To není možné! Něco takového! Ne! Teď se probudím... Určitě se probudím a všemu se zasměju!
"Klidně už můžete jít, nemáme žádné další otázky. Pokud si na cokoliv vzpomenete, řekněte to, klidně i mně," otevřel dveře a čekal dokud neodejdu. Já jsem se k tomu však neměl.
"Vzpomněl jsem si n něco! Jednou jsem viděl, že má na zádech jizvy. Byly dlouhé a myslím, že dost hluboké," vyhrkl jsem ze sebe. Fakt nevím, jak jim to pomůže, ale to už je jejich věc.
"Dokázal byste je spočítat?"
"Ne, bylo jich moc..." zavrtěl jsem hlavou.
"Dobře. Děkujeme, můžete jít," pousmál se. Snažil se mi tím naznačit, že jim to pomůže?
Zvedl jsem se, ale hned se mi zatmělo před očima a já cítil, že padám.
"Pane Heiwa..."
Aaaaw, bojím sa o nich
Chudáčik Izaya... A vlastne obidvaja...