Jsem se rozjela, co? :D

"Shizuo!" zakřičel na mě tolik známý hlas a dal mi facku.
"Izay-" zprudka jsem otevřel oči. Jenom sen? To není Izaya, ale Kasuka.
"Už jsi spal dlouho, musíš teď hejbnout prdelí a letět za Izayou, našli ho," řekl spěšně a hodil po mně můj kabát. Asi desetinu vteřiny jsem vstřebával informaci, pak jsem vystartoval jak střela k jednomu z policejních aut. Bylo mi jedno, kam jedeme, věřil jsem těmto lidem a věřil jsem, že oni mě dovedou k Izayovi. Mám špatný pocit. Jako by mi hlavou proběhly všechny vzpomínky na toho černovlasého idiota. Jeho smích, úsměv, drzost, mlčenlivost, plachost, roztomilost... nejsem si jistý, teď už opravdu ne, jestli můžu říct i nevinnost. Nechci myslet na to, v jakém stavu ho uvidím, až ho najdeme. Ať mu nic není. Nejde mi jenom o ty děti, ale hlavně o Izayu. Nevím, jak dlouho jsme jeli, ale byl jsem nervóznější a nervóznější.
"Proč neletíme vrtulníkem?" Nedalo se tomu říkat zeptání, nýbrž zavrčení.
"Nejdříve musíme zatknout sourozence Yagiri, kteří před pár hodinami přijeli do Tokya. Když pejsci nebudou mít páníčky, nebudou vědět, co dělat dál," odpověděl mi muž, který řídil auto. Byl to ten samý, co mě vyslíchal.
"Před pár hodinami? Jak dlouho jsem byl mimo?" svůj tázavý pohled jsem stočil na Kasuku.
"Den a něco," odpověděl nepřítomně můj bratr. No to je super. A to se mě ani nesnažili vzbudit? To je teď jedno, hlavně, ať dostaneme Izayu do bezpečí. Co budu dělat, kdyby se mu něco stalo? Ne, ne, na to nesmím myslet! Nic se mu nestane, uvidíš!
"Jsme tu. Musím vás požádat, abyste zůstali v autě," promluvil chlápek a chystal si zbraň.
"Cože?! To nás tu jen tak necháte?!" vyděsil jsem se při představě, že všichni z policistů zemřou, pak se ti dva magoři vrhnou na zbytek - mě a Kasuku.
"Nebudete tu sami. Tady kolega na vás dohlédne, věřte mu," mrkl na mě i jeho spolusedícího a vystoupil z auta. Nacházeli jsme se někde na... skladišti, mam dojem, bylo tam plno úkrytů pro feťáky nebo gangy. Pozorovali jsme, jak policajti mi zelí jeden po druhém v obrovských vratech s puškami v ruce. Chvíli bylo ticho, pak se ozval výstřel. A další. Celé se to proměnilo na bitevní pole. Bál jsem se. Nikdy jsem neměl rád střílečky a zrovna teď jednu prožívám na vlastní kůži.
Střílení ustalo a ven vyšla skupina lidí, jak vedla zajatého muže a ženu.
"Shizuo!" zakřičel na mě Kasuka, když jsem doslova vyletěl z auta a běžel jim naproti.
"Šmejde! Ty bastarde, kde je vězníš?!" chytl jsem spoutaného muže za límec. Jenom se uchechtl.
"Copak, hledáš svou princeznu? To máš blbý, protože Izaya patří mně! Nadosmrti!" vykřikl a začal se smát, ale vůbec ne normálně. Lidi, já vám říkám dejte si majzla na tohoto psychopata.
"A kde je ta žena?" zeptal jsem se.
"Zachránila život svému bratrovi. Nejspíš ho zavřou do vězení pro psychicky choré," odpověděl mi.
"Šéfe, něco máme!" zavolal na nás z dálky jeden z cajtů.
"Povídej!" zakřičel nazpátek.
"Našlo se okolo čtyřiceti lidí, všichni jsou naživu, nikdo neutrpěl vážná zranění! Jsou tam místní policisté a záchranáři prohlížejí zranění! Všichni se zdají být v pořádku!"
Zavřel jsem oči, aby mi z nich nezačaly téct slzy. Ulevilo se mi.
"Tak tam pošleme vrtulník! Poletíme já a pan Heiwajima!" křikl a rozešli jsme se k autu, o které stál opřený Kasuka. Hned se od auta odlepil a obejmul mě.
"Je v pořádku, už je to dobrý," utěšoval mě.
"Musím jet za ním. Hned, musím ho vidět." Kasuka přikývl. Vrtulník přiletěl nečekaně rychle, takže jsme hned nastoupili a letěli. Jindy bych se radoval, protože jsem poprvé letěl něčím jiným, než letadlem, ale teď tu bylo málo místa na radost. Nebo spíš vůbec žádné.




Oooo ďalší diel prosííím!