close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Blog je neaktivní!

Nový blog zde.

Life is one big surprise 25

19. května 2015 v 14:59 | Mei-Mei |  Life is one big surprise
Ani jsem vám neoznámila, že máme další SB! Tentokrát je to Jenny, pro kterou píšu jednorázovku na ShIzayu! :33
Mno... v tomhle díle to tak nějak skoro všechno vyplave na povrch.
Enjoy~


Z cesty vrtulníkem se mi udělalo mírně špatně, ale neřešil jsem to. Jedin, na co jsem se dokázal soustředit, byl význam jedné věty; Co když tam nebude? Co když tam nebude?!
"Jak dlouho ještě poletíme?" zeptal jsem se netrpělivě.
"Nanejvýš deset minut," dostalo se mi odpovědi.
To nepřežiju... Deset minut je moc, až příliš! Ale musíš být trpělivý Shizuo, uvidíš ho, neboj se, maximálně na kousíčky, ale uvidíš! Proboha, odkdy se ze mě stal paranoista? Musím se uklidnit... Nádech, výdech, nádech, výdech...
"Držte se, přistáváme," upozornil pilot. Stroj sebou silně cukl a my jsme začali klesat. Už z výšky jsem viděl policejní a záchranná auta a spoustu lidí. Vrtulník byl asi metr nad zemí, když jsem se rozhodl prostě vystoupit. Zabránila mi v tom ruka, která sevřela mou paži, abych to nedělal. Vyčkal jsem tedy, až mě pustí, pak jsem nečekal a vyběhl několik metrů od vrtulníku. Rozhlížel jsem se na všechny strany, doufal jsem, že ho najdu. Bylo tam hodně lidí, ať už pomáhali, nebo byli těmi zraněnými.
"Izayo!" zakřičel jsem a čekal odezvu. Nic, nikdo se neozýval. Proč?!
"Pane Heiwajimo," zavolal na mě policejní šéf, se kterým jsem přiletěl, "tudy!" mávl rukou, abych šel za ním. Mé nohy se samy rozeběhly směrem, kam šel starší muž. Oba jsme šli rychlejším krokem, já jsem měl pocit, jako bych právě vystartoval na maraton.
"Šéfe!" zavolal naším směrem jeden z podřízených. Muž se s povzdechem zastavil a otočil.
"Aaah, kruci," zaklel. Jen mi ukázal, kterým směrem mám jít a sám se vrátil do vrtulníku, který tu nemohl zůstat kvůli velkému provozu. Mám dojem, že tohle už zvládnu sám. Doufám...
Díval jsem se na záda staršímu muži, než jsem se otočil a rozeběhl se ukázaným směrem. Běžel jsem, dokud jsem ho neuviděl. Seděl v otevřené sanitce s dekou kolem ramen a z hrnku upíjel horkou tekutinu. Vypadal, že se ještě nedostal z šoku, který zažil, ale zároveň se mu ulevilo.
Stál jsem dvacet metrů od něj a díval se, jak se ho jeden ze záchranářů na něco vyptává. Neměl jsem nejmenší šanci slyšet byť jediné slovo. Podle pohybu jeho rtů jsem jasně poznal, že několikrát řekl mé jméno, Heiwajima Shizuo. Když to řekl naposledy, zavřel oči, upustil hrnek a přepadl dozadu. Omdlel? Musím jít za ním a zjistit to! Ale... proč se nedokážu pohnout? Proč mě vlastní nohy zradily?
"Musíme ho převézt!" zavolal jeden ze záchranářů, co u něj byli. Teprve když jsem viděl krev, jsem se pohnul a mířil to k němu.
"Izayo!" zakřičel jsem znovu a běžel k němu. Nesmí umřít! Nesmí! Miluju ho, moc ho miluju!
Doběhl jsem, ale jeden z těch idiotů mě zastavil. "Promiňte, pane, ale sem nemůžete! Musíme ho-"
"Jsem Heiwajima Shizuo!" zakřičel jsem. Nechtěl jsem použít tak rázný hlas, ale měl jsem strach. Strach, že ho ztratím. Záchranář chvíli váhal, pak mě ale nakonec pustil do sanitky.
Zapomněl jsem dýchat...
"Izayo..." vydechl jsem, když jsem viděl jeho tvář... tentokrát zblízka. Měl velké kruhy pod očima a celkově byl bledý. Dostal jsem znovu strach. Dokonce mu i narostly vlasy až po ramena. Je to skutečně Izaya...? Jestli ano, tak proč je tak jiný? Jako by... Jako by mu dávali- Ne, nesmíš takhle přemýšlet, Shizuo! Pokud by mšl v sobě nějaké drogy, určitě by p-...
Podíval jsem se na krev, co se rozprostírala pod jeho nohama.
"Dě- dělejte něco!" řekl jsem vyplašeně doktorům, kteří mi doposud nedovolili jít k němu blíž. Stál jsem v sanitce namáčknutý úplně u zdi.
"Uklidněte se, nepotratí!" vrátil mi stejný tón jeden z nich. "Pane...?!" zavolal jeden a podepřel mě, to bylo jediné, co si pamatuju.

Šokovaně jsem sebou trhl. Byl to jen sen? Ne, jinak bych nebyl v nemocnici. Nemocnice! docvaklo mi a já se začal rychle ohlížet. Ležel jsem na pohovce, co byla v sesterně. V místnosti jsem byl sám. Nechtěl jsem, aby někdo viděl můj výraz, proto jsem co nejrychleji odešel, každou chvílí mohl někdo přijít.
"Chudák, byl ještě tak mladý..." říkala jedna sestřička na chodbě té druhé. Zarazil jsem se. Nemluví o Izayovi, že ne?
Snažil jsem se napanikařit a raději jsem se jí zeptal, jestli něví, kde leží Orihara Izaya. "Zrovna jdu za ním, prosím, pojďte za mnou," pobídla mě, rozloučila se s kamarádkou a šli jsme. Poznala, že ho chci co nejdříve vidět, proto taky šla rychle. "Musím vás požádat, abyste ho nijak nestresoval. Byl postřelený do nohy a ztratil dost krve." Ve mně by se krve nedořezal.
"A... děti?" vydal jsem ze sebe.
"Jsou v pořádku, jen nechte pana Oriharu hodně odpočívat." Otevřela dveře. Izaya seděl na posteli a díval se na televizi. "Pane Oriharo, máte návštěvu a já vám nesu snačinu," řekla mile a podala mu jogurt s rohlíkem.
"Děkuji," řekl polohlasem. Neodvážil se na mě podívat, připomínal mi štěně, co je právě trestané. Držel v rukách svačinu a díval se na ni.
Nadechl jsem se, že něco řeknu, ale nevěděl jsem co. Mám toho na srdci plno, ale tak nějak nemůžu. Mám říct "ahoj"? "Jak ses měl ty měsíce"? Poraďte mi někdo.
"Vím, že se zlobíš... a nejspíš mi nikdy neodpustíš..." začal opatrně. Tohle bylo poprvé, co jsem u něj viděl lítost a pocit viny. "Jen jsem nechtěl, aby se ti něco-"
"A proto jsi se vystavil nebezpečí?! Jsi normální?! Jak jsi mohl riskovat tři životy, abys zachránil jeden?! Ty dva měsíce, co jsme se neviděli, nic o sobě nevěděli, jsem se mohl roztrhat na kusy, abych nějak přežil fakt, že mě opustil člověk, kterého miluju, jenom proto, že jsem ho podvedl, což nebyla ani zdaleka pravda, a posledních pár dní jsem se mohl zhroutit, když mi Kasuka přišel oznámit, že jsi možná mrtvý! Lhali jste mi! Ty i Kasuka!" začal jsem vyvádět. Kvůli zrychlenému dechu jsem se raději posadil na židli, co nebyla daleko, a obličej schoval do dlaně. Měl jsem pocit, jako bych měl začít brečet. Hystericky brečet.
"Na něco takového omluva nestačí," řekl Izaya. Zvedl jsem se a pevně ho objal kolem krku, jednu ruku jsem měl v jeho vlasech a hladil ho.
"Jsem tak rád, že jsi v pořádku..." pošeptal jsem a rozbrečel se jak malé mimino. A Izaya mě napodobil. Seděli jsme tam a buleli a buleli.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Yuii-chan | E-mail | 19. května 2015 v 18:00 | Reagovat

jéé kawaii :3 další díl.. :D je to dokonalé.. :3

2 Miu | 19. května 2015 v 18:51 | Reagovat

Bože, ja neviem ako bez tejto poviedky vydržím týždeň, čo tu nebudem. Ten koniec je ňuňu, Mei-Mei! :33 :D

3 Jenny | Web | 19. května 2015 v 20:50 | Reagovat

Jeee :3 *Jenny v sedmém nebi :3 * úžasné *.*
*rudne* ty jsi mě zmínila? Neviditelná Jenny má zůstat nevyditelnou xDDD

4 Nekra | 14. listopadu 2015 v 21:53 | Reagovat

Hehe, dojemné shledání. Ale když to má ještě spoustu dílů pokračování, tak tam prostě "musí" přijít nějakej další problém.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama