Enjoy~

Uběhl týden, co je Izaya doma z nemocnice.
"Shizu-chan," začal opatrně, "nechceš si jít se mnou dát koupel?" pousmál se, což jsem nemohl vidět, protože jsem seděl v křesle, nohy jsem měl opřené o stůl a na stehnech mi hučel notebook. Budu ho ignorovat, je to bezcitný hajzl. "Tak snad příště," povzdechl si spíše pro sebe. Akceptoval to, že jsem na něj naštvaný, měl jsem právo. Je mi všechno úplně jedno. Teda... Kromě toho zasranýho zvonku, který hlasí, že někdo přišel na návštěvu! Neobtěžoval jsem se jít otevřít, Izaya to měl blíž. Uslyšel jsem hlas své matky, to nevěstilo nic dobrého. Raději jsem notebook vypnul a šel zjistit důvod jejich přítomnosti.
"Čaute," pozdravil jsem chladně.
"Ale Shizu-chan, nebuď tak mrzutý," napomenul mě Izaya, ale pořád se cítil provinile. "Alespoň ne dneska," usmál se a přivítal další návštěvu. Počkat, proč přichází tolik lidí?
"Shizuo, musíme si promluvit," řekla mi matka a za paži mě dotáhla do obýváku.
"Tak, co chceš?" pozvedl jsem obočí.
"Hele... Já vím, že se na Izayu-kun zlobíš, ale nesmíš to dávat tak najevo. Je to hodný kluk, nikdy by nikomu neublížil. Nepřišla jsem se ho zastávat, jen ti chci říct, že čím víc bude v depresi, tím víc se to projeví na vašich dětech, až budou starší a starší. Izaya-kun je pořád emočně na jiné úrovni než ty, to je to hlavní, co si musíš uvedomit."
"Já se pokusím, mami," řekl jsem prostě, nechtěl jsem poslouchat její kecy.
"Dobře, budu ti věřit," přátelsky mi položila ruku na rameno a šla do kuchyně. Jestě chvíli jsem seděl v obýváku a urovnával si v hlavě myšlenky. Má pravdu, neměl bych se na něj zlobit, nic mu to nepomůže. Když s ním budu mluvit normálně, možná se, podle jeho nynějšího chování, bude více usmívat a nebude tak uzavřený.
"Shizuo!" zavolal můj otec z kuchyně. Nezbývalo mi nic jiného, než se zvednout a jít tam.
"Všechno nejlepší!" zakřičeli sborově a vystřelili konfety. Co...? Jaksi mi nedochází, co se to děje...
"Neříkej, že jsi zapomněl na vlastní narozeniny!" řekl Izaya překvapeně, když mi nasazoval slavnostní klobouček. I on ho měl.
No tak moment, dneska je dvacátého osmého? Už?
Po prvotním šoku, že mám narozeniny, jsem se začal bavit. Z těch lidí jsem znal jen mámu, tátu a Izayu, nikoho jiného. Ale znám mámu - "Copak chceš mít oslavu bez lidí?" Ona je schopná pozvat i vraha, jen abych si užil trochu zábavy.
Nemám jí to za zlé, vlastně jsem některé z nich už potkal.
"A jak jsi vysoký!" řekla jedna starší žena. Jen jsem se zasmál a dál se bavil mezi hloučkem pár lidí. Zase zazněl zvonek.
"Promiňte, ale musím jít otevřít," omluvil jsem se a šel k hlavním dveřím.
"Čau," pozdravil Kasuka.
"Čau, pojď dál," řekl jsem mile. Kasuka se však nikam neměl, proto zavrtěl hlavou.
"Nemůžu, chtěl jsem ti jen poblahopřát a zase vypadnout. A taky jsem ti chtěl dát tohle," vytáhl z kapsy červenou krabičku.
"Neříkej mi, že-"
"Celou dobu jsem ho měl já, celou tu dobu jsem ho schovával a myslím, že teď je ten pravý okamžik to říct," usmál se a nastoupil do auta, které hned na to odjelo.
Otevřel jsem krabičku. Vykoukl na mě prsten, co jsem koupil Izayovi a hlasitě polkl.
"Shizuo, chtějí proslov!" zavolal Izaya a se smíchem ke mně přiběhl. Jen tak tak jsem stihl krabičku schovat do kapsy. "Děje se něco?" Všiml si mého vystrašeného výrazu.
"Ne, nic," odpověděl jsem s úsměvem a vrátili jsme se zpátky. Izaya se na mě celou dobu díval, jestli mi něco nění. Vzal jsem do ruky skleničku vína, jak se to při proslovech dělává. "Milí přátelé. Děkuju všem za tuhle úžasnou oslavu. Popravdě jsem poslední dobou byl tak zaneprázdněný, že jsem zapomněl na vlastní narozeniny. Chci poděkovat všem, kteří přišli, opravdu si toho vážím. Počínaje dneškem mi je dvacet pět let a jsem zase o krok i rok blíže smrti. Ovšem, nezůstanu sám, protože mám a budu mít po boku osobu, kterou miluju," usmál jsem se na Izayu a on se usmál na mě. Bylo vidět, že byl dojat tím, co říkám. "...a... kterou bych si chtěl vzít," položil jsem skleničku a vytáhl prsten. Všichni začali tleskat, brečet, pískat a hlavně fotit.
Jenom Izaya nějak zbledl a nasucho polkl.
"Proto se tě ptám," klekl jsem si před něj a krabičku otevřel. "Vezmeš si mě?" Černovlásek si zakryl pusu a zavřel oči, ze kterých se valily slzy. Chvíli trvalo, než několikrát po sobě přikývl, pak se mi vrhl kolem krku. Asi jsem neměl Kasuku poslouchat a měl ho požádat o ruku na Izayovy narozky, ale to nevadí. Byl jsem šťastný jako nikdy.
"Vezmu, vezmu si tě," brečel a pevně mi svíral krk. "Miluju tě." Ta slova... jako by mi vzala život. Vzpomněl jsem si totiž, při jaké příležitosti to Izaya řekl poprvé. Moc dlouho jsem nepřemýšlel, protože mě z toho vytrhly Izayovy rty na mých.
Nikdy jsem si nepředstavoval, že by se moje první čtvrtina sta let slavila takhle. Zásnuby. Mám pocit, že tu pár lidí přespí, protože se mi nezdá, že by byl někdo střízlivý. Ostatně proč ne? Pokojů, postelí a peřin je tu dost.
"Shizuo!" zakřičel někdo mé jméno, abych k němu přišel.
"Joooo?" Bylo to něco mezi jo a ja. Nedivte se, byl jsem totálně na sračky. Zvedl jsem se ze země, kde jsem celou dobu seděl, a snažil se nějak dostat k člověku, co mě zavolal. Když jsem tu osobu našel, musel jsem si vlézt pod stůl. "To tys mě volal?" zeptal jsem se opileckým hlasem. Nevnímal jsem to, jestli je to žena, muž, starý, mladý, jen vím, že mě prostě někdo zavolal.
"Zavolej mi Izayu!" zakřičel znovu.
"Dobře!" oplatil jsem mu řev, aby věděl, jak to bolí, i když bylo nejspíš pozdě, protože usnul. "Izu-chan! Kdepak ses mi zatoulal?" nahodil jsem smutný výraz a vyšel z kuchyně, kde už nebylo moc lidí. Někteří vystřízlivěli a asi tři čtvrtinu odvezli domů nebo kamsi. "Izu-chaaaan!" zívl jsem a protáhl se. Podíval jsem se na ruku. Teprve půl jedné ráno. "Hraješ si na schovku? Tak já teda nehraju, ty ses schoval dřív, než jsem já začal počítat," nafoukl jsem tváře a sedl na schody naproti hlavním dveřím. Smutně jsem se podíval na flašku, co byla z poloviny prázdná.
"Shizu-chan..." řekl Izaya a nejspíš by se plácl do čela, kdyby si nevyslíkal bundu. "Ty seš teda zřídil," povzdechl si a snažil se mě zvednout.
"Ne," odtrhl jsem se od něj. "Nesmíš se tahat s ničím těžkým, jdu sám," zachytračil jsem si a snažil se vyjít schody. No hned na prvním jsem zakopl a rozbalil se přes celé schodiště. "Eeeeh... Au..." zasténal jsem. Cítil jsem, jak se mi klížily oči, tak jsem je zavřel.
"Shizu-chan! Tady nemůžeš spát!" zamračil se a znovu se mě snažil zvednout. "Tak mi trochu pomož, přece!" nadával. Tak jsem se zvedl, on si hodil moji ruku přes ramena a šli jsme. Netáhl, vůbec jsem se o něj neopíral, spíš mě jenom vedl, kudy mám jít.
"Teplíčko..." pošeptal jsem spokojeně, když mě uložil do postele.
"Jo, jo, hlavně se vyspi," nakonec mi dal pusu na čelo a odešel. Kdybych měl ještě nějakou sílu se zvednout, zeptal bych se ho, kam jde. Pít přece nemůže...




Aaaach, ten konieeeeeec! Kam ide? To je ako naschvál

Som zvedavá