20. května 2015 v 7:28 | Mei-Mei
|
Na přání pro: Jenny :33
Yeeey! Snažila jsem se to sepsat co nejdřív a taky se na to na tom ukázalo. Své literární práce bych hodnotila, jako ve škole, známkou 2-, ale tohle asi tak 8+, je to fakt propadák ~.~.
A musím se omluvit Jenny, protože tam není úplně všechno, co sis přála :D Nemáš tam 6 potratů, alkohol, King konga na pozadí atd. Ty víš, o čem mluvím... :D Jenny style! :D
Pár: Shizuo x Izaya
Čeká vás: Mno... dost zkaženého Izayu, takže bych řekla, že není pro slabší povahy, jinak shounen-ai.
Typ: Jednorázovka
Proč všichni poznali štěstí, jenom já ne? Co dělám špatně? Proč se mnou nikdo nemluví? Proč mě nikdo nemá rád...?
"Izayo, šel bys-"
"Odprejskni," odbyl jsem jednoho ze svých spolužáků. Nenávidím je. Všechny! Jenom se přetvařují, že jim na mně záleží. Pche, to nepotřebuju.
Se zvoněním přišla do třídy učitelka. Ale... někdo jde hned za ní. Doslova se mi zastavil dech, když jsem ho uviděl. Říkali, že přestoupil! Co tu dělá?!
"Dobrý den, třído, posaďte se. Tohle je Heiwajima Shizuo, nastupuje zpátky na tuhle školu, ale jelikož jsou čtvrťáci na dva týdny v Londýně, bude u nás, dokud se nevrátí. Shizuo, prosím, abys v hodinách nikoho neobtěžoval," řekla mile. Teda myslím, že mile, protože jsem fakt nevmímal. To ne! Už jsem myslel, že se přestěhoval!
"Slibuji, že nebudu na obtíž," usmál se nazpátek. Očima sjel třídu, až nakonec našel toho, koho hledal - mě. Neváhal a šel se posadit na místo. Vedle mě, jak jinak, že ano? "Ahoj," pošeptal zklamaně.
Neodpověděl jsem mu. Neměl jsem na to odvahu, po tom všem, co se mezi námi stalo.
Celou hodinu jsem nevmímal, měl jsem nasazenou kapuci a sluchátka v uších a čuměl se z okna. Nuda, jinak to popsat nejde. Osvobodilo mě až zazvonění zvonku, které s sebou neslo i nepříjemnosti. Shizuo se mnou začal mluvit.
"Jak tak koukám, tak jsi propadl," povzdechl si. Musí být hodně zklamaný, protože mě sám doučoval. Tenkrát se všechno posralo. Ale já nepropadl, protože bych se neučil, jen prostě nevím, co budu dělat, až vyjdu školu. "Chyběl jsi mi... ten rok..." pošeptal mi u ucha, až jsem nadskočil a upustil mobil na zem, na kterém jsem hrál hru. Jeho výraz byl tak... perverzní...!
Sebral jsem mobil, strčil ho do kapsy a šel se uklidnit na záchody. Tohle nepřežiju. A jestli jo, už nikdy si nepíchnu obočí, jak jse chtěl. Měl jsem piercingy snad všude - jazyk, na spodním rtu jsem měl tři, v nose, dva na jednom obočí a jeden na druhém. Samozřejmě, že mi nesměly chybět ani náušnice.
Došel jsem k umyvadlu, kde jsem si umyl obličej, a opřel se o něj. Díval jsem se na svůj odraz v zrcadle. Ty kruhy pod očima...
"Taky se ti stýskalo?" ozvalo se za mnou. Z odrazu v zrcadle jsem poznal, o koho se jednalo. Ale, vlastně jsem to poznal už po hlase.
Přišel ke mně, hlavu dal vedle mé, ruce mu bloudily po mém těle, dokud se nezastavily v objetí kolem mého pasu. Přes zrcadlo se na mě díval a mírně usmíval. Ale jinak... lítostně? Zklamaně? Smutně? Wtf?!
"Nevěděl jsem, že by se z tebe mohlo stát něco takového," pošeptal mi do kapuce, kterou zubama stáhl z mojí hlavy. Věděl, co jsem měl rád. Jazykem přejížděl po mém ušním lalůčku. A přesně to byl ten okamžik, kdy jsem ho zastavil. Ale žádný "i když jsem nechtěl, protože se mi to líbilo", v žádném případě! Právě, že se mi to nelíbilo.
"Přestaň, nebo to dopadne jak minule," upozornil jsem ho už čelem k němu.
"Jenom si užijeme, nic víc," zamračil se. Bylo vidět, že to, co se stalo tenkrát ho dost vzalo. Ale... bylo to pro jeho dobro. Nechtěl jsem, aby mu ublížili! Má vlastní rodina mě nikdy neměla ráda. Už jenom proto, že jsem byl černovlasý. Mučili mě, zavírali, týrali, ponižovali! A tenkrát, když zjistili, že jsem se nejspíš zamiloval do kluka, se to zhoršilo. Proto jsem udělal před celou školou scénu. Vyhrožoval jsem Shizuovi, že jestli se do pěti dnů neodstěhuje někam daleko, podřežu se. V ruce jsem měl nůž, který jsem si držel u krku. Myslel jsem to vážně, dokonce mi s tekla i kapka krve. Shizuo nic nechápal, ale... "Pokud si myslíš, že ti všichni lidé jen ublíží, tak se mýlíš. Já se vrátím." Takhle to tenkrát řekl a nadobro zmizel. Dokázal jsem tím, že se mnou nesmí nikdo mluvit, přesně jak to moje rodina chtěla. Někdo by se mohl dozvědět, kde jsem to vyrůstal, ale já jsem to viděl tak, že ho moje rodina neunese a nezabije.
"Jenom užijeme... Nechtěj mě rozesmát. Tenkrát to tak taky bylo, že? Akorát v tom hrály hlavní roli nějaké city," řekl jsem chladně.
"Miloval jsi mě a já tebe. Pamatuješ, jak jsi se snažil zabít přímo před mýma očima? To jsi se mnou poprvé spal. Vzbudil ses z noční můry, chytl se za hlavu a křičel-"
"Stačí!" Chtěl jsem, aby přestal, ale on mluvil dál.
"...Pomozte mi někdo! Vzal jsi nůžky a přiložil si je k zápěstí. Kdo tě tenkrát zachránil?! Kdo to byl?!"
Na sekundu zavládlo ticho, pak to přerušil zvonek oznamující začátek hodiny. Jenomže ani jednoho z nás to nezajímalo.
"Co bylo, bylo, já žiju přítomností," odpověděl jsem a lhostejně sklopil zrak na zem.
"Nemysli si, že jsem se na tebe neptal a nic si nezjišťoval. Vím i to, že jsi otěhotněl a raději nechci vědět, kde naše dítě je," mluvil rázně a vážně.
J-jak...?!
Zalapal jsem po dechu a chvíli jsem se nemohl nadechnout.
"Vím všechno, co bych měl. Nebo se mýlím?" pozvedl obočí a přešel ke mně. Ruce mi položil na boky a obličejem se přiblížil k mému. Nemohl mi ani vidět do tváře, ani mě políbit, pořád jsem se díval do země. Tohle se neměl dozvědět! Nikdo to nevěděl kromě mě a.... Shinra! Ten hajzl! "Nechej mě ti pomoct. Sám se z toho nedostaneš," pošeptal. Zdálo se mi to, nebo jsem periferním viděním zahlédl úsměv? Zvedl jsem hlavu, abych se přesvědčil a přesně v tu chvíli toho blonďák využil. Nemohl jsem se odtrhnout, vracelo mi to vzpomínky na den, kdy jsme spolu byli a poprvé spali. Bylo to uklidňující.
"Tak?" ptal se, když jsme se odtrhli.
Začala se mi točit hlava. Kdyby mě Shizuo nechytl a neposadil na zem, nejspíš bych se mrdnul hlavou o umyvadlo. Pod jedním z nich jsem se schoulil do klubíčka, jak už jsem to měl ve zvyku.
"Kamarád je doktor, to on mi TO odstranil. Zjistil jsem to chvíli před tím, než jsem ti vyhrožoval před celou školou." Proč? Proč mě vždycky donutí mluvit, i když vzdoruju?
Blonďák zavřel oči a bolestně si povzdechl. Pak je s nádechem zase otevřel.
"Chápu, bylo ti sedmnáct, taky jsi na tom nebyl psychicky dobře," těžce vydechl. "Pořád se řežeš?"
Přikývl jsem.
"Ale ve větším množství."
"Fakt se chceš zabít?" zeptal se s ublíženým výrazem.
"Co je ti do toho?!" zakřičel jsem na něj a chtěl odejít, ale Shizuo mě pevně chytil za zápěstí. "Au, to bolí!" bránil jsem se, ale to monstrum mě neposlouchalo.
"Je mi do toho všechno! Chodili jsme spolu, pořád tě miluju a ty mě taky! Vím to! Tak proč se takhle chováš? Nemuselo to takhle dopadnout... Co jsi tím získal?" Zase... ten ublížený pohled. "Tak co?!"
"Chtěl jsem je odehnat, chránit je!" křikl jsem bez rozmýšlení a ruku jsem mu vyškubl. Běžel jsem pryč, daleko! Pryč ze školy do jednoho malého lesíku, co je za městem. Mám tam své místo, kde mě nikdy nebude hledat.
Sedl jsem si pod strom a stulil se. Nenávidím ho! Nenávidím... Co se to se mnou vlastně stalo? Jakto, že jsem byl tak klidný, i když jsem měl v sobě jednu dávku? Opravdu má na mě takový vliv?
Ráno jsem přišel do třídy jako první. Uff, moje věci tu zůstaly... oddechl jsem si. Už ho nechci potkat, pomyslel jsem si.
Sbalil jsem si věci do tašky a chtěl odejít, ale jak naschvál tam přišel Shizuo. Kurva, zrovna teď, když jsem na odchodu.
"Izayo, kde jsi byl?" zeptal se přísně a rychlým krokem přišel ke mně. Nečekal na odpověď, chytl mě za ruku a táhl pryč.
"Hej!" křikl jsem, ale nevzdoroval. Táhl mě pryč ze školy, na ulici chytl taxi, do kterého jsme nastoupili. "Tak řekneš mi, co se děje?!" ztratil jsem nervy.
Místo slovní odpovědi mi vrazil facku.
"Buď už zticha!" napomenul mě podrážděně. Kvůli šoku jsem dokázal jen tupě na něj zírat.
Taxi nás dovezlo až k hotelu ve městě vzdálené přes třicet kilometrů. Vypadalo to, že má Shizuo všechno naplánováno. Ale co je to to všechno? Stále mě držel za ruku, nechtěl snad, abych utekl? Unesl mě?
Zavedl mě na jeden pokoj, který hned potom zamkl. Unesl mě!
"Hej, o co se snažíš?!" vykřikl jsem zoufale. Bál jsem se. Bál jsem se, že se spojil s mou rodinou a odkýval jim celý jejich plán.
"Utíkáme," řekl klidně a začal mě svlékat. Vrazil jsem mu pěstí, ale moje rána nebyla zrovna silná. To, co mi sebralo sílu, byly dvě věci - drogy a anorexie.
"Přestaň! Já to nechci dělat!" zakřičel jsem, proto mi Shizuo dal přes pusu ruku.
"Myslíš, že bych teď v této situaci myslel jen na to, jak tě ošukat?" zavrčel a pokračoval. Ta slova se mi pořád vrývala do paměti hlouběji a hlouběji. Nechal jsem ho dělat, co chce, bylo mi to jedno, jen jsem byl unavený, dneska jsem si nedal svou dávku. Cítím strach, bojím se! Ale... Musím zachovat klidnou hlavu! Nepanikař, nesmíš začít křičet!
"Shi-Shizuo! Pusť mě... nemá to cenu, neuteču své rodině..." řekl jsem polohlasem, když jsem byl zcela nahý. Blonďák mě zřejmě neposlouchal.
"Obleč si to," hodil po mně nějaké oblečení a sám se vyslíkal.
Takže chce skrýt naši identitu? Pomyslel jsem si. Jen oblečení nepomůže...
"Izayo, jestli si nepospíšíme, nestihneme vlak," upozornil mě. Nemohl jsem od jeho těla odtrhnout oči. Byl pořád tak sexy...
Raději jsem se vzpamatoval a oblékl se. Teda, tohle oblečení nosí kdekdo, takže nemám šanci vyčnívat. Ale i tak mě poznají.
Lehl jsem si na postel, cítil jsem se hrozně. Nutně jsem potřeboval svoji dávku, jenomže všechno mám doma.
"Nasaď si to," hodil mi paruku spolu s brýlemi a rovnátky. Nechápavě jsem se na něj podíval. Vážně se mám převléct za holku? "Co?" všiml si mého vykolejeného výrazu.
"Nebudu holka!" protestoval jsem. Vůbec se mi ta představa nelíbila.
"Pokud to neuděláš, dostanou nás dřív, než se dostaneme na letiště." Cože?! Letiště?! Takže přece jenom únos!
"Já s tebou nikam nepůjdu! Už mě určitě všichni hledají, pak mě najdou a zase zavřou a o to já nestojím!" začal jsem křičet. Už jsem to prostě nevydržel.
"Nikdo tě nenajde, pokud nebudeš ohrnovat nos nad pomocí druhých! Svět se netočí jenom kolem tebe! Zkus myslet na ostatní, a když ne na ně, tak alespoň na mě, víš jak moc jsi mi tenkrát ublížil?! Nechci, aby se ti něco stalo, protože na to tě, milý Izayo, až moc miluju!" křičel na mě. Nevím, jak dlouho jsme se na sebe dívali, ale nechtěl jsem, aby to skončilo. Dej, Bože, ať je to nekonečná chvíle.
Nasadil jsem si blond paruku a rovnátka dal do pusy. Byla nasazovací, tak s tím nebyl žádný problém, ale raději nechci vědět, kdo to měl v puse přede mnou.
"V kolik nám to jede?" zeptal jsem se otráveným a unaveným hlasem.
"Za deset minut, to tak akorát, abychom vyrazili," odpověděl mi a dooblékl se. Oba jsme vypadali jak zamilovaný středoškolský páreček. On jako frajírek, co je populární na škole, protože je hezký a je kapitán tamního fotbalu, no a já... jak šprtka, která se nechala snadno sbalit, protože jsem nikdy neměla vztah a protože jsem blondýna. Vyšli jsme z pokoje ruku v ruce. Za prvé to vypadalo přirozeně, za druhé mě Shizuo nechtěl ztratit v návalu lidí na ulici a za třetí... možná, že to udělal i z citu. Co to plácám? KDO by mohl milovat MĚ? Oriharu Izayu?
Za chvilku už jsem nemohl, běželi jsme rychle a dlouho.
"Tady nemůžeme zastavit!" upozornil mě blonďák a vzal mě do náruče. Neměl jsem šanci protestovat, byl jsem až moc unavený. "Tamten je náš!" řekl udýchaně Shizuo. Pohledem jsem zavadil o rychlovlak. Směr... Sapporo? Už ani nevím, zavřel jsem oči, abych se trochu prospal. Ono spaní venku, v sedě, na studené zemi není jen tak, člověk se nevyspí, spíš má jen zavřené oči a čeká, až mu je někdo otevře.
Pak už jsem cítil, jak mě Shizuo pokládá na sedačku, ale já jsem mu spadl do klína (jak už to bývá). I nohy jsem si dal nahoru, abych nebyl polámaný, až se vzbudím. Cítil jsem, jak se ke mně Shizuo sklonil a dal mi pusu na spánek a rukou mi hladil rameno.
"Jízdenky, prosím," přišla mladá průvodčí. Shizuo zahrabal v kapsi pode mnou, což mě probudilo a byl jsem nucený si sednout a zjistit, kde jsme. Stejně jsem to nepoznal, kolem byly jen louky a lesy.
"Od teď budeš Namie," oznámil mi. "Musíš si sundat ty piercingy." Vím, že se mu to hnusilo, ale nemusím si je hned sundávat, ne? "Ale nejdřív-" políbil mě. Tentokrát o něco dravěji, než předtím. Zapojil i jazyk, což mě překvapilo a trochu jsem sebou cukl. "Hehe..." zasmál se.
"Co je k smíchu?" zamračil jsem se na něj. Neměl jsem náladu na jeho vtípky.
"S tím piercingem je to sranda," usmál se a já cítil, jak rudnu. Raději jsem si ho hned všechen posundával a dal ho do malého uzavíratelného sáčku. Byl to nezvyk mít najednou prázdnou pusu a rty.
"Promiňte," oslovil nás starší muž v uniformě, "prosím o doklady." Kurva! Nic nemám!
"Tady," ukázal Shizuo dva pasy. Nechápavě jsem se na něj podíval, ale on se jenom usmál.
"Namie Yagiri?" zamračil se na mě.
"Jsem přebarvená," řekl jsem pohotově. Koutkem oka jsem zahlédl fotku.
"Ach tak..." řekl ne moc přesvědčivě. "A vy... Tanaka Tom?"
"Ano," vydechl nervózní Shizuo.
"Obávám se, že budete muset jít se mnou, pane Heiwajimo," zabavil nám pasy a než bych vůbec stihl zaregistrovat, co se stalo, mu nasazoval pouta.
"Ale za co?!" křikl zoufale opřený o zeď.
"Za krádež ve výši jeden a půl milionu jenů, podvod a únos Orihary Izayi," než dořekl, byli tam další dva policajti, co zatkli mě.
"Ne, nechte ho! Snažil se mi pomoct!" zakřičel jsem zoufale, když nás odváděli z vlaku, ale každého z jiného konce. Kopl jsem jednoho strážníka mez nihy, druhého do břicha a běžel jsem vstříc Shizuovi.
"Izayo, pozor!" křikl Shizuo, vytrhl se muži a běžel ke mně. Ani jsem nevnímal, kdy jsem začal brečet.
Ozval se výstřel a já čekal, kdy padnu k zemi. Místo mě ale padal Shizuo.
"Ne... Ne!" zakřičel jsem ještě zoufaleji a sklonil se k mrtvému tělu.
Až do dneška mám o tom noční můry a celé noci nespím.
"Jaký je jeho stav?" zeptal se jeden z doktorů, když jsem měl vycházky.
"Nezlepšuje se, pořád křičí a vyhrožuje smrtí," odpověděl mu druhý. Oba dva jsem přejel vražedným pohledem a nepřestal se na ně dívat. Dokud se jeden jeden nenaklonil k druhému a nepošeptal: "Pošlete ho do pokoje a nasaďte mu svěrací kazajku."
Woaaah,Izaya s pirsingom... :3 ňuňuňuňu!!!