Druhá část ^^
Nikdo mi nezakáže číst tvoje povídky! Ne, ne, ne a ne! ˇ^ˇ

Cítil mizernou až nesnesitelnou bolest hlavy. Nikdy víc ho takhle hlava nebolela jako dnešní den. Byl zde už nějakou dobu, kterou přestal počítat po půl hodině.
Po většinu času vždycky nějak znova usnul, aniž by věděl příčinu. S tím ztrácel vzpomínky na chvíle strávené tady. Klepal se zimou, možná i napětím a stresem. Strach ale necítil. Ne o sebe, ani o svůj život.
Pokud jim šlo jenom o něj, bylo to v pořádku. Kdyby si vzali na mušku nedej bože Sasukeho, asi by šílel. A to doslova.
A vůbec…Sasuke…jak ten se asi měl? Hledal ho? Věděl vůbec, že byl Naruto pryč? To je moc otázek, na které neznal odpověď. Narutovy modré oči zkoumaly temnotu místnosti. Byla hustá a nedobytná. Neviděl ani milimetr před sebe. Jen tma a nic víc.
Bylo to deprimující. Opravdu, opravdu moc.
Objal si nohy a hlavu si opřel o roh stěny. Cítil se slabý a věřil, že kdyby se pokusil postavit, nebo se nějak jakkoliv jinak odtud dostat, nepohne se tak snadno. Tělo měl těžké a vůbec, dalo by se říci, neovladatelné. Jako kdyby ani nepatřilo jemu.
Nestěžoval si. Nevolal o pomoc. Na takové jednání byl přece zvyklý od začátku. Ať se stane, co se má stát. Bude to v pořádku, pokud nechají jeho kamarády žit. Pokud se o ně nebudou zajímat tak jako o něj.
Byl odhodlaný to pro jejich bezpečí podstoupit, i kdyby to znamenalo tady opravdu zbytečně umřít.
"Kdy se změnily mé myšlenky?" Začal se ptát tichým slabým hlasem. "Kdy jsem se rozhodl obětovat?" To se mu nepodobalo. Blonďáček by bojoval, i kdyby byl slabý sebevíc. Nějak to ale nešlo. Hruď ho bolela a tlačila někam do pozadí. Bolest byla nesnesitelná a utlačující. Mohl jenom tiše čekat a nechávat se jí pohltit.
A tak mu začínalo docházet, že toto nebyla jeho svobodná volba. Zapomínal na věci, které se tu s ním děly. Ruce měl propíchané a hlavně s každou malou rankou mu kůže zdobily modřiny. Byly to stopy po jehle. Něco mu vpravovali pravidelně do žil. Něco, díky čemu začal zapomínat na pobyt zde, na to, co s ním prováděli. Ztrácel na síle z vedlejších účinků, jenom aby nemohl utéct.
Dobře vymyšlený plán.
Na co držet chlapce v okovech, když ho stačí oslabit natolik, aby se nemohl pomalu ani pohnout z místa? Útěk byl opravdu zcela nemožný.
Bezvýznamně se snažil rozpomenout. Byl to opravdu utlačující pocit, když si vzpomněl, že by snad ani nešlo pomalu uvažovat nad tím, co se s ním ve skutečnosti dělo. A on o tom uvažovat chtěl. Myšlenky ovšem jako kdyby pomalu taky nepatřili jemu.
Naruto začínal cítit bezmoc. Podchlazený blonďáček se snažil urovnat myšlenky v hlavě. Neztratit alespoň ten malý, miniaturní kus sebe, který mu ještě zůstal.
To se však nedařilo. Ani za nic. S každou uběhlou sekundou cítil, jak ztrácel vědomí a přes to byl vzhůru víc než kdy předtím. Čilý, ale při tom mrtvý. Začínal vnímat strach, který si myslel, že nikdy nepocítí.
"Co…teď se mnou…bude?" Zašeptal. Tichý hlas byl jako šepot vánku. Když člověk není dostatečně blízko, neuslyší jeho řeč.
Vzdával to. Nechtěl, ale vzdával. A za vše mohla ta svinstva, která vpravovali do jeho těla. Vyčkávali až všem těm látkám Naruto podlehne. A ten den právě nastával.
Pokud se mu povede nad sebou ztratit kontrolu, šanci dostane monstrum ukryto v něm. Kyuubi čekal na svou šanci, takže ani on Uzumakimu nepomáhal tak, jak si blonďáček představoval.
Pro Naruta bylo zřejmě dosti pozdě.
V mysli prosil o pomoc. Zoufalství začalo putovat celým jeho tělem i rozumem. Ale nikdo jako kdyby ho neslyšel.
Nebo možná slyšet nechtěl, nebo nepotřeboval.
Po většinu času vždycky nějak znova usnul, aniž by věděl příčinu. S tím ztrácel vzpomínky na chvíle strávené tady. Klepal se zimou, možná i napětím a stresem. Strach ale necítil. Ne o sebe, ani o svůj život.
Pokud jim šlo jenom o něj, bylo to v pořádku. Kdyby si vzali na mušku nedej bože Sasukeho, asi by šílel. A to doslova.
A vůbec…Sasuke…jak ten se asi měl? Hledal ho? Věděl vůbec, že byl Naruto pryč? To je moc otázek, na které neznal odpověď. Narutovy modré oči zkoumaly temnotu místnosti. Byla hustá a nedobytná. Neviděl ani milimetr před sebe. Jen tma a nic víc.
Bylo to deprimující. Opravdu, opravdu moc.
Objal si nohy a hlavu si opřel o roh stěny. Cítil se slabý a věřil, že kdyby se pokusil postavit, nebo se nějak jakkoliv jinak odtud dostat, nepohne se tak snadno. Tělo měl těžké a vůbec, dalo by se říci, neovladatelné. Jako kdyby ani nepatřilo jemu.
Nestěžoval si. Nevolal o pomoc. Na takové jednání byl přece zvyklý od začátku. Ať se stane, co se má stát. Bude to v pořádku, pokud nechají jeho kamarády žit. Pokud se o ně nebudou zajímat tak jako o něj.
Byl odhodlaný to pro jejich bezpečí podstoupit, i kdyby to znamenalo tady opravdu zbytečně umřít.
"Kdy se změnily mé myšlenky?" Začal se ptát tichým slabým hlasem. "Kdy jsem se rozhodl obětovat?" To se mu nepodobalo. Blonďáček by bojoval, i kdyby byl slabý sebevíc. Nějak to ale nešlo. Hruď ho bolela a tlačila někam do pozadí. Bolest byla nesnesitelná a utlačující. Mohl jenom tiše čekat a nechávat se jí pohltit.
A tak mu začínalo docházet, že toto nebyla jeho svobodná volba. Zapomínal na věci, které se tu s ním děly. Ruce měl propíchané a hlavně s každou malou rankou mu kůže zdobily modřiny. Byly to stopy po jehle. Něco mu vpravovali pravidelně do žil. Něco, díky čemu začal zapomínat na pobyt zde, na to, co s ním prováděli. Ztrácel na síle z vedlejších účinků, jenom aby nemohl utéct.
Dobře vymyšlený plán.
Na co držet chlapce v okovech, když ho stačí oslabit natolik, aby se nemohl pomalu ani pohnout z místa? Útěk byl opravdu zcela nemožný.
Bezvýznamně se snažil rozpomenout. Byl to opravdu utlačující pocit, když si vzpomněl, že by snad ani nešlo pomalu uvažovat nad tím, co se s ním ve skutečnosti dělo. A on o tom uvažovat chtěl. Myšlenky ovšem jako kdyby pomalu taky nepatřili jemu.
Naruto začínal cítit bezmoc. Podchlazený blonďáček se snažil urovnat myšlenky v hlavě. Neztratit alespoň ten malý, miniaturní kus sebe, který mu ještě zůstal.
To se však nedařilo. Ani za nic. S každou uběhlou sekundou cítil, jak ztrácel vědomí a přes to byl vzhůru víc než kdy předtím. Čilý, ale při tom mrtvý. Začínal vnímat strach, který si myslel, že nikdy nepocítí.
"Co…teď se mnou…bude?" Zašeptal. Tichý hlas byl jako šepot vánku. Když člověk není dostatečně blízko, neuslyší jeho řeč.
Vzdával to. Nechtěl, ale vzdával. A za vše mohla ta svinstva, která vpravovali do jeho těla. Vyčkávali až všem těm látkám Naruto podlehne. A ten den právě nastával.
Pokud se mu povede nad sebou ztratit kontrolu, šanci dostane monstrum ukryto v něm. Kyuubi čekal na svou šanci, takže ani on Uzumakimu nepomáhal tak, jak si blonďáček představoval.
Pro Naruta bylo zřejmě dosti pozdě.
V mysli prosil o pomoc. Zoufalství začalo putovat celým jeho tělem i rozumem. Ale nikdo jako kdyby ho neslyšel.
Nebo možná slyšet nechtěl, nebo nepotřeboval.
Černovlasý ninja byl už v půli cesty za Narutem. Za tím pravým nefalšovaným Narutem, který tam někde čekal. A kdo ví, jestli nečekal zrovna na Sasukeho. Nevěřil však, že by nevolal o pomoc. Byl to sice tupec se svou hrdostí, ale život byl snad cennější.
Doufal, že bude očekáván.
Opravdu běžel bez přestávky. Pot mu tekl z čela po tvářích. Vlasy mu vlály v příjemném vánku z rychlosti, kterou vynaložil. Možná, kdyby měl na to sílu, by běžel ještě o něco rychleji. Ale tohle bylo opravdu na maximum a víc už to nešlo. Nehledě na to, že mu docházela energie a pociťoval, že začínal zpomalovat.
Ne! Nemohl tam Naruta nechat. Kdo ví, co mu dělali a jak ho týrali. Nemohl jim ho nechat, to nešlo! Ne po tom všem.
"Prosím, buď v pořádku, prosím," vzpomněl si na tu poslední misi. Byla to chvíle, kdy se mu Naruto vyznal. Těsně asi deset minut před tím, než je přepadli. A on ho odstrčil, jako kus hadru. Nic víc pro něj v tu chvíli nebyl.
Cítil naštvanost. Byl mu odporný. Ale čím více o tom uvažoval, tím víc mu docházelo, že to byl jenom ten takzvaný prvotní šok z těch slov, která by z úst Naruta nikdy nečekal. A už vůbec na Sasukeho osobu.
"Blázne," vydechl vyčerpaně. Ale i přes to běžel dál vstříc vesnici před jeho zraky, která byla stále daleko. "Počkej tam na mě," prosil. "Já si pro tebe přijdu, najdu tě. Jenom počkej, prosím, Naruto."
Nemohl by si odpustit, kdyby se jeho vinou Narutové sny zhroutily a sám Naruto s nimi. Bál se, v jakém stavu ho najde. Zda bude dost zraněn, nebo vůbec. Doufal, že bude jenom při troše štěstí potlučený, ale jinak v pořádku. Byl to přece Naruto, no ne?
Věřil Narutovi. Ale nevěřil těm ninjům. Nikdy nevěřil nepříteli, ale také se učil je za žádnou cenu nepodceňovat.
A už vůbec ne, když měli rukojmí. Jeho přítele, kterému se rozhodl dát šanci, i když se obával, že jeho volba byla spíše jenom z pocitu viny, jako důkaz nejvyšší omluvy. Neuměl si představit, že by někdy vůbec někoho miloval a už vůbec ne kluka jako byl Naruto.
Doufal, že bude očekáván.
Opravdu běžel bez přestávky. Pot mu tekl z čela po tvářích. Vlasy mu vlály v příjemném vánku z rychlosti, kterou vynaložil. Možná, kdyby měl na to sílu, by běžel ještě o něco rychleji. Ale tohle bylo opravdu na maximum a víc už to nešlo. Nehledě na to, že mu docházela energie a pociťoval, že začínal zpomalovat.
Ne! Nemohl tam Naruta nechat. Kdo ví, co mu dělali a jak ho týrali. Nemohl jim ho nechat, to nešlo! Ne po tom všem.
"Prosím, buď v pořádku, prosím," vzpomněl si na tu poslední misi. Byla to chvíle, kdy se mu Naruto vyznal. Těsně asi deset minut před tím, než je přepadli. A on ho odstrčil, jako kus hadru. Nic víc pro něj v tu chvíli nebyl.
Cítil naštvanost. Byl mu odporný. Ale čím více o tom uvažoval, tím víc mu docházelo, že to byl jenom ten takzvaný prvotní šok z těch slov, která by z úst Naruta nikdy nečekal. A už vůbec na Sasukeho osobu.
"Blázne," vydechl vyčerpaně. Ale i přes to běžel dál vstříc vesnici před jeho zraky, která byla stále daleko. "Počkej tam na mě," prosil. "Já si pro tebe přijdu, najdu tě. Jenom počkej, prosím, Naruto."
Nemohl by si odpustit, kdyby se jeho vinou Narutové sny zhroutily a sám Naruto s nimi. Bál se, v jakém stavu ho najde. Zda bude dost zraněn, nebo vůbec. Doufal, že bude jenom při troše štěstí potlučený, ale jinak v pořádku. Byl to přece Naruto, no ne?
Věřil Narutovi. Ale nevěřil těm ninjům. Nikdy nevěřil nepříteli, ale také se učil je za žádnou cenu nepodceňovat.
A už vůbec ne, když měli rukojmí. Jeho přítele, kterému se rozhodl dát šanci, i když se obával, že jeho volba byla spíše jenom z pocitu viny, jako důkaz nejvyšší omluvy. Neuměl si představit, že by někdy vůbec někoho miloval a už vůbec ne kluka jako byl Naruto.
Cítil se opravdu mizerně. Bolela ho hruď a hlas v jeho hlavě se mu doslova vysmíval. "Ne, ne…," bojoval s tím hlasem. Neposlouchal ho a vzdoroval mu. Ale to nesměli vejít dva muži do místnosti.
Naruta oslepilo silné světlo vycházející ode dveří. Krčil se v levém rožku malé místnůstky a zíral rozšířenýma očima do světla. Rozpoznával jenom obrysy. Nic víc.
"Kdo…jste?" Zesláblý mladík vyčerpaně nabíral na dechu. Nechtěl tu být. Toužil vyběhnout ven, ale jeho tělo nijak nereagovalo. Jenom myšlenky šílely a radily mu: "uteč, tak už uteč!"
Mlčky se dostali až k ochrnutému tělu. Jeden Narutovi zvedl rukáv mikiny a podíval se na svého kolegu. "Je připraven na poslední dávku," s tím se dotkl dlaní Narutova čela.
A blonďáček viděl ve světle jenom nebezpečný úsměv.
"Připraven zemřít. Už to začíná," s tím si převzal od muže stojícího za svou postavou injekci, kterou vrazil blonďáčkovi do žil.
Kňučel. Nesmírně moc. Opravdu se nechtěl ponížit i tím, že by tu začal řvát. Stačily jeho slzy. Další dávka, která mu dopomůže vzdát svůj ubohý život.
"Droga smrti," šeptal k Narutovi nepřítel. Popadl ho za vlasy a zvedl mu uplakanou tvář tak, aby ji v ostrém světle z chodby viděl. "Poddej se, je to tak lehké, jenom ho vypusť a nech ho žít," naváděl ho. "Stejně nemáš důvod k životu, nemáš pro co žít, tak co tu ještě děláš? Propusť to monstrum, propusť Kyuubiho-"
"Ne! Ne! Ne!" Křičel zesláblým a zoufalým hlasem. "Ne…," vrčel a zrychleně dýchal. Jeho aura se měnila. Chakra okolo něj vzrostla. Byla agresivní a rudá. Oči se mu změnily na šelmí a rýhy na tváři byly výraznější. Skrčený, jako zvíře na čtyřech tlapách, pozoroval svou kořist. Zrychleně oddechoval. Vrčel jako nebezpečná šelma a drápy zarýval do kamenné podlahy.
"Heh, prohrál jsi, lištičko," rozesmáli se oba přítomní. A bylo jich víc. Více v tomto sídle, kde jej drželi.
Už nemluvil. Jen vrčel jako ohrožené zvířátko, které nerozeznalo pána od predátora.
"Jdi a bav se, Kyuubi," uvolnil mu cestu. A to proměněného Naruta zaujalo. Natočil hlavu a chvíli mrkal na daného člověka. Byl poslušný, díky náramku, který měl okolo ruky. Nutil ho myslet si, že má pána. A jeho pán byl zrovna muž před jeho zraky. "Zabij každého, kdo ti za to bude stát," ušklíbl se a prohrábl mu rozčepýřené vlasy.
A liška poslechla. Démon, ovládající Naruta, vyběhl, jako střela, ze svého temného kotce, jen aby mohl prolévat krev nevinných.
A venku začalo peklo na zemi. Lidé křičeli a napůl Kyuubi ovládající a přivlastňující si Narutovo tělo bezmilostně ničil životy a vyvolával paniku.
"Dost!" Vyjekl hlas, který Naruta zagresivnil o to víc. Už jen ten tón ho uváděl do varu. "Naruto…co to…děláš?" Vydýchával se. Běžel okolo pěti hodin. Nebylo divu, že byl vyčerpaný a zoufalý z prvního pohledu, který se mu naskytl při vběhnutí do této vesnice. "Přestaň," natáhl k němu ruku. Ale do pár chvil musel uskočit Kyuubiho ráně. "Sakra, Naruto," přeskočil zdivočelého blonďáčka a chytil ho zezadu pod krkem do chvatu - kravaty, při čemž mu i stihl znehybnit ruce. "Přišel jsem si pro tebe, uklidni se, prosím, nedělej mi to," šeptal tiše do jeho ouška. Prosil ho. Ale nic nezabíralo.
Kyuubi, ovládající lidské tělo, se rozesmál. "Zradil jsi ho, zlomil mu srdce a on už ztratil vůli k životu," syčelo to monstrum.
"Ne, miluji ho, ale uvědomil jsem si to pozdě," a doufal, že ta slova se dostala až k Narutovi, který byl zrovna potlačen do klece, místo tohoto démona. "Sakra, Naruto, bojuj taky, pomoz mi s tím! Jsem tady," už ho dál nemohl udržet, jak se vzpíral a chakra ho pálila. Ruce měl již popálené, ale co by pro svého přítele nepodstoupil?
"Nepustím ho!" Vyjekl rozzuřeně. Agresivní mladík cítil, jak se v něm probírá opět lidskost. Naruto slyšel každé Sasukeho slovo a cítil jeho přítomnost. Toužil to nevzdat, ale ty léky, ty drogy, kterými ho dopovali po celou dobu, ho utlumovaly.
Sasuke se usmál. Ne pobaveně, ne že by se mu do toho chtělo. Nemohl jinak. "Sakra, hochu, nedáváš mi na výběr," nepřestával Naruta držet. A když ho svíral zezadu za krk a volnou rukou za obě ruce u sebe, použil sílu chidori, která způsobila elektrický šok, jež projel celým Uzumakim tělem. Jeho křik mu rval srdce na kusy, ale nemohl jinak.
Přestal po chvíli vnímat horkost na svých dlaních. Spalování ustálo. A Narutova agresivní chakra také.
"Naruto…," cítil, jak se mu tělo, které svíral, uvolnilo v dlaních. "Ztratil vědomí," pověděl pro sebe, aby se uklidnil. Položil chlapce na chvíli na zem. Vlasy mu dal z očí a tak cítil jeho náhle zmrzlou pokožku, což se mu nelíbilo. "Jsem tady, jsem s tebou," Objal bezvládné tělo. "Vezmu tě domů, slibuji," vtiskl mu polibek na čelo. Pak si všiml vyhrnutých rukávů. A to, co viděl na odhalených rukách, se mu ani trochu nezamlouvalo. "Co to s tebou provedli?" Bál se o něj a hned mu bylo jasné, že v tom hrály hlavní roky jakési tlumené látky, které vyvolaly Kyuubiho a pustily ho z klece. "Jsem u tebe, odpusť, kdyby má první reakce jenom byla mírnější, možná by se nic z toho nestalo," tak si to vyčítal.
Nějakou dobu počkal, až jej doženou i ostatní členové týmu, aby se s nimi při jeho smůle neminul a nevracel se sám. Tohle nemohl udělat. Ne, když si uvědomoval, že jeho zmizení, bez jediného slova, už tak bude velkým šokem pro Kakashiho i Sakuru.
Nyní se ale nejvíce obával v jakém stavu se Naruto probere z bezvědomí, do kterého upadl. Doufal, že to nebude tak hrozné, jak se mu zdálo. A kdyby ano, asi by se zde vrátil a pomstil by se všem, kteří by za jeho zdravotní stav mohli.
Jenom kvůli Naruta byl klidný. Věděl totiž, že sám by si to nepřál. Pro Sasukeho teď bylo přednější postarat se o něj a být s ním, i když ho nevnímal. Na pomstu neměl sebemenší čas.
Ne teď.
Naruta oslepilo silné světlo vycházející ode dveří. Krčil se v levém rožku malé místnůstky a zíral rozšířenýma očima do světla. Rozpoznával jenom obrysy. Nic víc.
"Kdo…jste?" Zesláblý mladík vyčerpaně nabíral na dechu. Nechtěl tu být. Toužil vyběhnout ven, ale jeho tělo nijak nereagovalo. Jenom myšlenky šílely a radily mu: "uteč, tak už uteč!"
Mlčky se dostali až k ochrnutému tělu. Jeden Narutovi zvedl rukáv mikiny a podíval se na svého kolegu. "Je připraven na poslední dávku," s tím se dotkl dlaní Narutova čela.
A blonďáček viděl ve světle jenom nebezpečný úsměv.
"Připraven zemřít. Už to začíná," s tím si převzal od muže stojícího za svou postavou injekci, kterou vrazil blonďáčkovi do žil.
Kňučel. Nesmírně moc. Opravdu se nechtěl ponížit i tím, že by tu začal řvát. Stačily jeho slzy. Další dávka, která mu dopomůže vzdát svůj ubohý život.
"Droga smrti," šeptal k Narutovi nepřítel. Popadl ho za vlasy a zvedl mu uplakanou tvář tak, aby ji v ostrém světle z chodby viděl. "Poddej se, je to tak lehké, jenom ho vypusť a nech ho žít," naváděl ho. "Stejně nemáš důvod k životu, nemáš pro co žít, tak co tu ještě děláš? Propusť to monstrum, propusť Kyuubiho-"
"Ne! Ne! Ne!" Křičel zesláblým a zoufalým hlasem. "Ne…," vrčel a zrychleně dýchal. Jeho aura se měnila. Chakra okolo něj vzrostla. Byla agresivní a rudá. Oči se mu změnily na šelmí a rýhy na tváři byly výraznější. Skrčený, jako zvíře na čtyřech tlapách, pozoroval svou kořist. Zrychleně oddechoval. Vrčel jako nebezpečná šelma a drápy zarýval do kamenné podlahy.
"Heh, prohrál jsi, lištičko," rozesmáli se oba přítomní. A bylo jich víc. Více v tomto sídle, kde jej drželi.
Už nemluvil. Jen vrčel jako ohrožené zvířátko, které nerozeznalo pána od predátora.
"Jdi a bav se, Kyuubi," uvolnil mu cestu. A to proměněného Naruta zaujalo. Natočil hlavu a chvíli mrkal na daného člověka. Byl poslušný, díky náramku, který měl okolo ruky. Nutil ho myslet si, že má pána. A jeho pán byl zrovna muž před jeho zraky. "Zabij každého, kdo ti za to bude stát," ušklíbl se a prohrábl mu rozčepýřené vlasy.
A liška poslechla. Démon, ovládající Naruta, vyběhl, jako střela, ze svého temného kotce, jen aby mohl prolévat krev nevinných.
A venku začalo peklo na zemi. Lidé křičeli a napůl Kyuubi ovládající a přivlastňující si Narutovo tělo bezmilostně ničil životy a vyvolával paniku.
"Dost!" Vyjekl hlas, který Naruta zagresivnil o to víc. Už jen ten tón ho uváděl do varu. "Naruto…co to…děláš?" Vydýchával se. Běžel okolo pěti hodin. Nebylo divu, že byl vyčerpaný a zoufalý z prvního pohledu, který se mu naskytl při vběhnutí do této vesnice. "Přestaň," natáhl k němu ruku. Ale do pár chvil musel uskočit Kyuubiho ráně. "Sakra, Naruto," přeskočil zdivočelého blonďáčka a chytil ho zezadu pod krkem do chvatu - kravaty, při čemž mu i stihl znehybnit ruce. "Přišel jsem si pro tebe, uklidni se, prosím, nedělej mi to," šeptal tiše do jeho ouška. Prosil ho. Ale nic nezabíralo.
Kyuubi, ovládající lidské tělo, se rozesmál. "Zradil jsi ho, zlomil mu srdce a on už ztratil vůli k životu," syčelo to monstrum.
"Ne, miluji ho, ale uvědomil jsem si to pozdě," a doufal, že ta slova se dostala až k Narutovi, který byl zrovna potlačen do klece, místo tohoto démona. "Sakra, Naruto, bojuj taky, pomoz mi s tím! Jsem tady," už ho dál nemohl udržet, jak se vzpíral a chakra ho pálila. Ruce měl již popálené, ale co by pro svého přítele nepodstoupil?
"Nepustím ho!" Vyjekl rozzuřeně. Agresivní mladík cítil, jak se v něm probírá opět lidskost. Naruto slyšel každé Sasukeho slovo a cítil jeho přítomnost. Toužil to nevzdat, ale ty léky, ty drogy, kterými ho dopovali po celou dobu, ho utlumovaly.
Sasuke se usmál. Ne pobaveně, ne že by se mu do toho chtělo. Nemohl jinak. "Sakra, hochu, nedáváš mi na výběr," nepřestával Naruta držet. A když ho svíral zezadu za krk a volnou rukou za obě ruce u sebe, použil sílu chidori, která způsobila elektrický šok, jež projel celým Uzumakim tělem. Jeho křik mu rval srdce na kusy, ale nemohl jinak.
Přestal po chvíli vnímat horkost na svých dlaních. Spalování ustálo. A Narutova agresivní chakra také.
"Naruto…," cítil, jak se mu tělo, které svíral, uvolnilo v dlaních. "Ztratil vědomí," pověděl pro sebe, aby se uklidnil. Položil chlapce na chvíli na zem. Vlasy mu dal z očí a tak cítil jeho náhle zmrzlou pokožku, což se mu nelíbilo. "Jsem tady, jsem s tebou," Objal bezvládné tělo. "Vezmu tě domů, slibuji," vtiskl mu polibek na čelo. Pak si všiml vyhrnutých rukávů. A to, co viděl na odhalených rukách, se mu ani trochu nezamlouvalo. "Co to s tebou provedli?" Bál se o něj a hned mu bylo jasné, že v tom hrály hlavní roky jakési tlumené látky, které vyvolaly Kyuubiho a pustily ho z klece. "Jsem u tebe, odpusť, kdyby má první reakce jenom byla mírnější, možná by se nic z toho nestalo," tak si to vyčítal.
Nějakou dobu počkal, až jej doženou i ostatní členové týmu, aby se s nimi při jeho smůle neminul a nevracel se sám. Tohle nemohl udělat. Ne, když si uvědomoval, že jeho zmizení, bez jediného slova, už tak bude velkým šokem pro Kakashiho i Sakuru.
Nyní se ale nejvíce obával v jakém stavu se Naruto probere z bezvědomí, do kterého upadl. Doufal, že to nebude tak hrozné, jak se mu zdálo. A kdyby ano, asi by se zde vrátil a pomstil by se všem, kteří by za jeho zdravotní stav mohli.
Jenom kvůli Naruta byl klidný. Věděl totiž, že sám by si to nepřál. Pro Sasukeho teď bylo přednější postarat se o něj a být s ním, i když ho nevnímal. Na pomstu neměl sebemenší čas.
Ne teď.
"Nic si nepamatuješ?" Pohladil chlapce po tváři.
Naruto pomalu kroutil hlavou. Ležel na lůžku v nemocnici s kruhy pod očima a porouchaným vnímáním. Tělo ho neposlouchalo. Jenom mluvit dovedl. I když s obtížemi, ale dovedl.
Sasuke byl tak rád, že s ním nějak komunikoval. Alespoň jedna starost byla za nimi. "Naruto, já-" nevěděl, jak pokračovat. Cítil se tak trapně.
Chlapec byl zaujat Sasukeho proslovem. Nechal mu volný průběh. Chtěl slyšet víc a tak jenom tiše poslouchal.
"Chci jenom říct…," zarazil se v další větě. Ani takhle to nešlo. Svíral blonďáčka za ruku, a kousal se do rtu, ze stresu, jak mu nemohl říct narovinu, co měl na srdci. Zhluboka se nadechl. Bylo to jako skočit do ledové vody. Bez váhání a prostě hned. "Postarám se o tebe," vychrlil ze sebe. "Nech mě se o tebe postarat," žádal. "Nemůžu tě nechat samotného. Teď už ne, ne když jsem si to konečně uvědomil," šeptal.
Naruto se usmíval. Byl opravdu rád. "Co sis uvědomil?" Ten sametový hlas se tak krásně poslouchal.
"Že i já tě…no…možná bych byl schopen milovat," nač lhát? I když si tím nebyl jist, zkusit to mohl. Pro něj. Protože si nevšimnul dříve, že Naruto s nimi už déle nebyl a byl místo něj jen pouhý podvodník. Moc si to vyčítal a vyčítat si to nepřestane. To je to nejmenší, co pro něj nyní mohl udělat.
Blonďáčkovi se rozzářila očka. "T-To myslíš vážně? Opravdu?" Zatajil se mu dech.
"Nevím, jen mě to nech zkusit," požádal, když se k němu naklonil. Chtěl se o něj starat. Chtěl mu pomoct zase dostat své tělo pod kontrolu, stejně jako svou mysl. Vtiskl mu letmý polibek na rty. Hm, opravdu to nebylo tak hrozné. Na to by si dovedl zvyknout.
Ty drogy mladého ninju poznamenaly, ale Sasuke upřímně věřil, že ne napořád. S jeho péči se z toho jednoho dne určitě dostane.
V to věřil a v to věřit nepřestane.
Teď už oba chlapce znepokojovala jediná věc. A to skutečnost, že nepřátelé, kteří tohle Narutovi provedli, se po dvou měsících opět objevili.
Nenechali nositele démona na pokoji a rozhodně se mu dále snažili znepříjemňovat už tak těžký život, který by se měl podle Sasukeho zlepšovat - o což se upřímně snažil.
Se Sasukem po boku naštěstí nepropadal zoufalství. Bojoval s porouchanou psychikou a mysli. Toužil se uzdravit co nejdříve a také věděl, že s časem se tak stane. Nesměl jen ztrácet víru, což mu Sasuke nehodlal dovolit.
Dokud se o něj staral, dokud tu pro něj byl, dokud mu Sasuke dával naději, nemohl to jen tak vzdát. Protože to opravdu vzdávat nehodlal.
Naruto pomalu kroutil hlavou. Ležel na lůžku v nemocnici s kruhy pod očima a porouchaným vnímáním. Tělo ho neposlouchalo. Jenom mluvit dovedl. I když s obtížemi, ale dovedl.
Sasuke byl tak rád, že s ním nějak komunikoval. Alespoň jedna starost byla za nimi. "Naruto, já-" nevěděl, jak pokračovat. Cítil se tak trapně.
Chlapec byl zaujat Sasukeho proslovem. Nechal mu volný průběh. Chtěl slyšet víc a tak jenom tiše poslouchal.
"Chci jenom říct…," zarazil se v další větě. Ani takhle to nešlo. Svíral blonďáčka za ruku, a kousal se do rtu, ze stresu, jak mu nemohl říct narovinu, co měl na srdci. Zhluboka se nadechl. Bylo to jako skočit do ledové vody. Bez váhání a prostě hned. "Postarám se o tebe," vychrlil ze sebe. "Nech mě se o tebe postarat," žádal. "Nemůžu tě nechat samotného. Teď už ne, ne když jsem si to konečně uvědomil," šeptal.
Naruto se usmíval. Byl opravdu rád. "Co sis uvědomil?" Ten sametový hlas se tak krásně poslouchal.
"Že i já tě…no…možná bych byl schopen milovat," nač lhát? I když si tím nebyl jist, zkusit to mohl. Pro něj. Protože si nevšimnul dříve, že Naruto s nimi už déle nebyl a byl místo něj jen pouhý podvodník. Moc si to vyčítal a vyčítat si to nepřestane. To je to nejmenší, co pro něj nyní mohl udělat.
Blonďáčkovi se rozzářila očka. "T-To myslíš vážně? Opravdu?" Zatajil se mu dech.
"Nevím, jen mě to nech zkusit," požádal, když se k němu naklonil. Chtěl se o něj starat. Chtěl mu pomoct zase dostat své tělo pod kontrolu, stejně jako svou mysl. Vtiskl mu letmý polibek na rty. Hm, opravdu to nebylo tak hrozné. Na to by si dovedl zvyknout.
Ty drogy mladého ninju poznamenaly, ale Sasuke upřímně věřil, že ne napořád. S jeho péči se z toho jednoho dne určitě dostane.
V to věřil a v to věřit nepřestane.
Teď už oba chlapce znepokojovala jediná věc. A to skutečnost, že nepřátelé, kteří tohle Narutovi provedli, se po dvou měsících opět objevili.
Nenechali nositele démona na pokoji a rozhodně se mu dále snažili znepříjemňovat už tak těžký život, který by se měl podle Sasukeho zlepšovat - o což se upřímně snažil.
Se Sasukem po boku naštěstí nepropadal zoufalství. Bojoval s porouchanou psychikou a mysli. Toužil se uzdravit co nejdříve a také věděl, že s časem se tak stane. Nesměl jen ztrácet víru, což mu Sasuke nehodlal dovolit.
Dokud se o něj staral, dokud tu pro něj byl, dokud mu Sasuke dával naději, nemohl to jen tak vzdát. Protože to opravdu vzdávat nehodlal.




Človeče, tak dlhá a úžasná poviedka
Naozaj sa mi páčila, máš môj obrovský obdiv!
To je deprimujúce, všetci píšete lepšie než ja... -_-
Budem sa s tým musieť zmieriť.
Krása :3