close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Hra ve stínech 1

4. června 2015 v 7:30 | Mei-Mei |  Hra ve stínech
A takhle to dopadne, když spojíte drogového dealera s romantikem xD Opravdu si to s tebou užívám. :D
Celý příští týden tu nebudu, jedeme na vodák, takže ode mě články nečekejte. Další díl této povídky vyjde nevím kdy, hodně záleží na tom, kdy mám já čas (byla jsem nemocná a nikdo mi nedonesl sešity, takže se to snažím dohonit), a taky na tom, jak se cítí Jenny (není jí dobře). Ale i tak doufáme, že se vám první díl bude líbit. ˇ^ˇ :D
Enjoy~
Já - Naruto
Jenny - Sasuke

Sasuke: Jmenuji se Sasuke. Sasuke Uchiha a pocházím z jednoho malého městečka. Nikdo mě neznal pravým jménem. Měl jsem falešných jmen víc než dost a ke své práci jsem je nezbytně potřeboval. Možná se ptáte, co nyní pohledávám v této malé vesnici? No, je to prosté. Práce, práce a jen práce. Došel jsem pomalým krokem na místo určení, k ceduli oddělující vesnici od soukromého pozemku v lese. A čekal jsem déle jak půl hodiny. Toto mě nebaví! "Jsi Kevin Uiman?" Konečně hlas, který byl stejný, jako po telefonu. Ušklíbl jsem se. "V celé své kráse," odpověděl jsem tiše a tajemně. Jak já rád děsil lidi, to by jeden neřekl. "Chci malou službičku-" "Koho mám sejmout tentokrát?" "Takže v tom máš praxi, hm?" A pak mi na mobil došel soubor. Otevřel jsem ho. Byla to fotografie blonďatého kluka okolo šestnácty, v uniformě školy, která sídlila skoro za rohem. "Co je to za dítě? S dětmi nepracuju," zamítal jsem. Zabiju kohokoliv, ale takové děcko? "Nabízím slušný balík peněz," a tohle mě nutilo si promyslet mou situaci. I tak jsem nechápal, co to děcko provedlo, že mu jde o život. Nenápadně jsem to zkusil. "Ukradl vaší dceři hračku?" Uchechtl jsem se. "Bez urážky, vypadá jako by právě vylezl z mateřské školy." "Nenech se oklamat tou andělskou tvářičkou, je to prostě složitější, než to vypadá. Nestarej se o důvod, ale o výsledky," syčel podrážděný muž. Co jsem tak věděl, měl čtyři děti. Možná mají s tímto klučíkem problémy. Ušklíbl jsem se. "Bude to zábava. Udělám si to ale po svém," a nechtěl jsem slyšet, jak bych se měl tohoto mladíčkého anděla, zbavit. Když už, tak si to vychutnám.

O týden později jsem si zfalšoval věk. Sedmnáct let. A mohl jsem se seznamovat ve zdejší škole. Při mém štěstí, kterému jsem trochu dopomohl, jsem se dostal do stejné třídy, jako tenhle hošíček. "Mám tě," jde vidět, že je oblíbený mezi studenty. Zprvu budu šedá myš mapovací situaci a pak se rozhodnu, jak se s ním při jeho poslední hodince pobavím. Dám si ovšem rozhodně na čas.

Naruto: Kiba dělá kraviny, proto se směju. Jak někoho jako je on mohli přijmout na naši školu? Nepochopím. Ostatně, někteří tu fakt nemají co dělat, teda kromě kravin. "A-Ahoj, Naruto-kun..." řekla dívka s tmavě modrými vlasy, červenými- ne, přímo rudými tvářemi a sklopenou hlavou. V rukách svírala tašku. "Čau, Hinato. Je ti dobře? Jsi nějaká červená..." ruku jsem jí dal na čelo, abych zjistil, jestli nemá horečku. Okamžitě udělala několik kroků zpátky a konečně se na mě podívala. "Já- já- už musím!" vyhrkla ze sebe a běžela do třídy. Hm, a tak je to pokaždé. Vím, že mě miluje, ale proč je až taková? Školní zvonek mě donutil jít do třídy. Vůbec se mi tam nechce, je tam osoba, co mi chce zničit celý život, protože jsem se s ní rozešel. Nechápu, jak jsem s ní mohl chodit a nejhorší na tom je, že jsme spolu byli přes rok! Ach jo, je to prostě pizda, ale toho jsem si měl všimnout dřív. Jak jsem předpokládal, Sakura mě spražila pohledem, pak hlavu namyšleně otočila do strany. No, co nadělám, když mě chce někdo zabít, ať se o to alespoň pokusí, je mi to upřímně jedno. "Posaďte se," řekl učitel. Ani jsem si nevšiml, kdy přišel do třídy. "Počínaje dneškem budete mít o spolužáka navíc. Prosím, Kevine, vstup." Do třídy vešel černovlasý, celkem vysoký a hubený kluk. Nemohl jsem z něj spustit oči. Způsob, jakým mluvil, mě přiváděl k šílenství. Nevím, co říkal, byl jsem úplně jinde, až jsem se zapomněl houpat na židli a zůstal jsem opřený jen na zadních dvou nohách. Po dobu, co mluvil, lítal pohledem své nové fanoušky a spolužáky, dokud se nezastavil na mně. "...školním roce." Bylo poslední, co jsem zaregistroval, pak mluvit přestal a jemně se na mě usmál. Z toho přeslazeného úsměvu mi podklouzla židle a já sletěl pod lavici. Nezapomněl jsem se bouchnout hlavou o stůl, štěstí, že jsem si ji nerozbil, ale bolelo to fest. "Kolikrát jsem vám říkal, abyste se nehoupal, Uzumaki?" napomenul mě učitel. "Omlouvám se," špitl jsem. Jindy bych řekl něco typu: "No jo, furt.", ale před ním jsem nemohl. Celý rudý v obličeji z předchozího ponížení jsem se posadil zpátky a pohled jsem upřel z okna.

Sasuke: Je docela roztomilý. Opravdu velice moc. Byl tak zajímavý, až jsem si řekl, že bych svou oběť měl prvně lépe poznat. "Posaď se, kde je volné místo," učitel mě vyzval a já se posadil vedle toho rozkošného mouly. Měl tu volno, proč toho nevyužít? "Neublížil sis? Vypadalo to opravdu hrozně," zašeptal jsem sametovým hlasem těsně u blonďatých vlasů a vnímal tak i chvěv jeho těla. Neodolal mému šarmu. Hm, dobře tedy, hra bude prodloužená o něco víc. Tohle si vychutnám. "Uzumaki?" Oslovil jsem ho příjmením, kterým ho učitel napomenul. "Jaké je tvé jméno? Nebudu tě přece oslovovat příjmením, tele," ušklíbl jsem se nad tím oslovením. Jo, sedělo k němu. "Nemusíš se mě bát, já nekoušu, nebo ti jsem tak odporný, že se na mě nechceš ani podívat?" Jak ho přimět se, se mnou, bavit? Na něco rozhodně přijdu, i kdyby to mělo trvat ještě pěknou řádku dní, nebo i měsíců. Toto dítě mi přijde zajímavé, tak uvidíme, jestli je opravdu tak zajímavé, stejně jak vypadá.

Naruto: Bože, on mě oslovil! Nesmím promluvit, určitě bych zaskřehotal, zlomil by se mi hlas, nebo hůř, koktal bych. Už dávno jsem o sobě věděl, že jsem na kluky, to byl taky ten hlavní důvod, proč jsem se rozešel se Sakurou. Otevřel jsem knížku a raději dělal, že dávám pozor. "Ehm... Tele Uzumaki?" Nemluv na mě! "Moc neznám váš rozvrh, ale vsivšichni mají chemii, ne matiku," pošeptal a zasmál se. Ohlédl jsem se po ostatních. On má pravdu! Slyšel jsem ho, jak se snaží zadržet smích. "Co je k smíchu?" Zamračil jsem se na něj a předělal si učivo. Kevin se uklidnil a podíval se mi do očí. Úplně jsem zrudl, cítil jsem to. Ty jeho černé oči ve mně vyvolávaly jakýsi pocit ztracenosti, ale zároveň něhy a chtíče. Byly tak temné, že jsem si nebyl jistý, jestli mají vůbec čočku a jestli se dívají na mě. Až teď jsem si všiml, že pod očima má trochu jiný odstín, než jakou má jeho pokožka. Používá make-up?

Sasuke: Opravdu jsem se bavil. Bylo to zajímavé a tenhle kluk byl tak roztomilý, až jsem měl v hlavě myšlenky přehnout ho přes první stůl a trochu něžně ho potýrat. Hra by to mohla být zajímavá. Určitě by se mu můj způsob mučení líbil. "Nestyď se," uculil jsem se. "Úplně hoříš," zašeptal jsem. Fakt byl úplně rozkošný, až jsem si myslel, že se opravdu neudržím a udělám to hned teď a tady přede všemi. A mě by to problém nedělalo. "Jsi…moc blízko," kňukl. "Ah, tak to se omlouvám," na oko uraženě jsem se otočil k mladíčkovi zády. Hm. Zabít ho. Zajímalo by mě, proč? Nikdy jsem se nesetkal s prací zabíjet tak mladé zajíčky a ke všemu tak slušně vychované. Po většinu času jsem podřezával hrdla doslova hovadům, které na tomto světě nemají místo. Těch se totiž každý v dnešní době zbavuje a s nimi problémy opravdu nemám. Rád jsem své objeti mučil, dokud naposled nevydechly. Ano, to bylo moje. Představa, že bych takhle zacházel s tímto andílkem…ne, to ne. Jeho bych viděl někde v posteli, poseté mnoha růžemi a v péči mých dlaní, úst i něčeho dalšího. Při té představě mi celou chemii hrál na tváři blažený úsměv.

Naruto: Já vím, možná jsem na něj neměl být takový, ale... je těžký mluvit s někým, kdo se vám líbí. Líbí? Znám ho dvacet minut a už jsem se zabouchl? Uzumaki Naruto, ty jsi idiot. A pak že láska na první pohled neexistuje. No.... nemůžu tomu říkat rovnou láska, jen se mi líbí. Jo, jen se mi líbí, nic víc. "...Uzumaki!" napomenul mě učitel. "A-An-o?!" polekaně jsem se postavil. Nic neříkal, jen se na mě díval a nejspíš si říkal, jestli mi je dobře. Netrvalo dlouho a jeho přemýšlení přerušil zvonek. "Budu vás čekat u sebe v kabinetu," s těmito slovy odešel. Zase jsem se s povzdechem posadil a sbalil věci. "Nemáš na mě tolik myslet," pošeptal mi ten nový černovlásek do ucha, až jsem ztuhnul. Stál za mnou... Stál... přímo za mnou! Postavil jsem se a se sklopenou hlavou jsem ho rukou před hrudí držel dál od sebe, dokud jsem si neuvědomil, že se ho dotýkám, pak jsem ruku rychle stáhl k sobě. "Jsi- jsi... až moc b-blízko," sebral jsem svou tašku přes rameno a raději utíkal za učitelem. Proč utíkám? Nebylo mi zas tak nepříjemné, jak za mnou stál, jen jsem... se bál. Tak jako vždycky. "Vstupte," vyzval mě učitel po zaklepání. "Naruto... Všiml jsem si, že se s vámi něco děje a rád bych věděl co." "Ne, to nic není, jen jsem se trochu nevyspal," odpověděl jsem prostě. "Dobře, budu ti to věřit." Vím, že nebudete. "Volal mi tvůj bratr a omluvil tě z posledních čtyř hodin, takže po druhé půjdeš domů." Co? Kyuubi volal? Proč mě zase vytahuje ze školy?! "Dobře," přikývl jsem zklamaně. "Můžeš jít," opřel se o opěradlo a spojil ruce. Já vím, už je to nejmíň po sté, co učiteli volal brácha nebo táta, abych šel domů. Nakecali mu, že jsem nemocný, mám rakovinu a musím chodit na různé chemoterapie. Rozčileně jsem vzal za kliku a otevřel dveře. Hned bych vyběhl, kdybych do někoho nenarazil. "Omlou-" zatajil se mi dech, když jsem zjistil, ze šlo o Kevina.

Sasuke: Zaraženě jsem na něj koukal. Vztek v očích? Kdy ho stačil vyměnit? Kde je ta roztomilá nevinná tvář? Takže i takhle se umí tvářit, dobře tedy…. "Kampak?" Ptal jsem se, se zájmem. Jako by mě to jindy zajímalo, ale dnes si nemůžu pomoct. Naruto se ode mě odtrhl a odešel svou cestou pryč. Divné. Na takové věci mám čich. Něco se dělo. A měl jsem potřebu zůstat mu na blízku. "Počkej," dohnal jsem ho a zastavil chvatem za paži. "Tvé oči…" "Co s nimi?" "Trápí tě něco?" Až moc pohotově se vytrhl a pokračoval zase dál. A já šel pár kroků za ním. Zjistím, co s ním je a pak se podle toho zařídím. To by mě zajímalo, co by takého anděla trápilo.

Naruto: Měl jsem plnou hlavu myšlenek, co po mě zase moje "rodina" chce. Jindy jsem jim musel dělat služku, když si pozvali kámoše a hráli poker. Hráli o mě. Naschvál jsem zastavil a kroky za mnou taky utichly. Po dvou sekundách jsem se zase rozešel. Kevin mě samozřejmě sledoval. "Proč za mnou pořád chodíš?! Je to otravný!" zavrčel jsem podrážděně. "Jsem tu nový a nikdo jiný, kdo by mi ukázal školu, tu není. Jsi jediný, kdo se mi zamlouvá," ušklíbl se. Určitě čekal, že zase zrudnu, teda alespoň podle jeho výrazu. "A co? Najdi si pak někoho, kdo by měl zájem," otočil jsem se zpátky. Nebylo mi líto toho, jak jsem se k němu choval.

Sasuke: "Hm," zamyslel jsem se. "Tak dobře, milý chlapeček se změnil v čertíka?" Odžduchnul jsem ho, až narazil o stěnu. "Nebraň se, prosím," žádal jsem a držel mu ruce nad hlavou, z toho, jak se po mě chtěl napřáhnout s výhružkami chrlícíma z jeho úst. "Proč to děláš? A co vůbec děláš?" "Koukám na zklamání a smutek ve tvých očích, telátko," pohladil jsem ho po té andělské tváři. "Já ti nechci ublížit, nebraň se mi," letmě jsem spojil naše rty a pak se odtáhl. Pustil jsem ho a nechal ho vydýchat z toho stresu, co zřejmě prožil. "Proč mi to děláš?" "Dávám ti naději, hochu. Až mi budeš věřit víc, můžu ti slíbit, že tu jsem jen pro tebe. Do té doby to nemá cenu vysvětlovat," a nechal jsem ho. Doufal jsem, že mě ještě osloví, že za mnou přijde. Upřímně. Tato zakázka půjde těžce splnit. Ten anděl nevypadá, jako jeden z těch, které já zabíjím. Jsem sice nájemný vrah. Ale takový, který vykonává spravedlnost. Tak proč mi dali zrovna tak těžký úkol? Boj s mými myšlenkami teprve začíná. A bude zřejmě hůře.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 sana-chan | E-mail | 4. června 2015 v 8:03 | Reagovat

*neviem prečo,ale funím ako pes...*to nddám! Čakať zasa na ďalší diel,je dokonalé!  Ďakujdm,že éšte niekto píše SasuNaru poviedky,ľudia thanks! :-D

2 sana-chan | E-mail | 4. června 2015 v 8:04 | Reagovat

[1]: na mobile mi písať nejde :-D  :-D  :-D

3 Miu | 4. června 2015 v 15:40 | Reagovat

Vieš, čo si o tejto poviedke myslím... :D Ale ešte raz, je skvelá! ;D Ako inak, keď ju píšeš ty s Jenny, že? :D Len tak ďalej ;)

4 Karin | 21. června 2017 v 21:59 | Reagovat

Jdu číst další díl. :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama