close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Hra ve stínech 2

11. června 2015 v 7:30 | Mei-Mei |  Hra ve stínech
Ani nevíte, jak mě tato povídka baví xD

Naruto: Svezl jsem se na zem a rukou si zakryl pusu. Co když to někdo viděl? Co když mu ublíží? Já... nechci. Bylo mi na zvracení z toho pocitu motýlků v břiše. Pevně jsem semkl oči a snažil se zadržet slzy. Chtělo se mi hystericky brečet, jako by se mě snažil někdo zabít. Nebo jakobych za vraždu mohl já. Ale nesměl jsem propadnout panice. Když jsem se trochu uklidnil, přišel jsem se zvoněním do třídy. Ach, ani tady jsem neměl možnost sedět s někým jiným, než s Kevinem. Kevin, Kevin, Kevin! Pořád se kolem mě motá a mě to začíná srát. Sedl jsem si na své místo a znuděně se díval z okna. Nevnímal jsem, jak učitel něco vykládal, ani to, jak po mě křičel, že nedávám pozor, bylo mi to jedno. Prozatím.

Sasuke: Chvíli jsem uvažoval, co se tomuto blonďáčkovi honilo hlavou. Možná bylo dobře, že jsem tu práci vzal, ale nevím, jestli bylo dobře zabít ho. Nezdál se mi nějaký hříšný. Byl milý a mě to nutilo zastavit se nad ním a uvažovat. Kdy jsem se k této prácičce uchýlil? Bylo to dávno, když mi zabili rodiče. Bylo to v den, kdy jsem se rozhodl mstít se celému světu. A hlavně podobným lidem, kteří mě uzamkli v temnotě, kterou vnímám do teď. Jak nostalgické. Škola se vlekla a já jsem o přestávce srovnal krok s tím mladíkem. Stále jsem se ho na něco vyptával a on mi začal po chvíli odpovídat. "Naruto," pověděl. "Jsem Naruto," představil se po chvíli. Natáhl jsem k němu ruku na důkaz přátelství. "Jsem Sa-" zarazil jsem se. Co to dělám, pro boha?! Vždyť on mé jméno znal. "Samozřejmě rád, že mi začínáš věřit," zamluvil jsem tento malý výpadek. Měl bych si dávat větší pozor. "Hm," zamumlal si spíše pro sebe. Chvíli jsem uvažoval. "Co teď? Kam máš namířeno?" Nezmínil jsem se, že nakonec jsem ho láskyplně donutil zůstat po zbytek vyučování. A abych to řekl naplno…láskyplně znamenalo, že jsem mu o přestávce, kdy se chystal odejít, vyhrožoval natolik, až se mých slov lekl a raději zůstal. A bylo to opravdu obtížné, držet ho ve škole. Ale když to nešlo po dobrém, musel jsem přitvrdit.

Naruto: Skončila druhá hodina a Kevin mě začal přemlouvat. Proč chce, abych zůstal? Chce mě jen na hraní? Po tom polibku bych řekl, že ano. Ale nijak mi nevadila představa, že bych s ním měl začít chodit. Nakonec jsem zůstal, sice budu mít doma problém, hodně velký problém, ale můžu říct, že jsem žádný vzkaz od učitele nedostal. Jak jsem se představil, Kevin se zachoval... divně. Skrývá něco? No, každý máme své tajemství, tak jsem to nechal plavat. "Kdy máš narozeniny?" zeptal se mě. "Nejsi trochu vlezlý?" pozvedl jsem pobaveně obočí. "Promiň, nemusíš odpovídat, jen jsem zvědavý," strčil ruce do kapes. "Desátého října, asi, nejsem si jistý," řekl jsem jakoby nic. "Je velká přestávka, pojď provedu tě po škole," hodiny jsme si tašky do třídy a vyšli jsme.

Sasuke: Chodili jsme chodbami a nakonec skončili venku ve školním parku. Lavičky na odreagování a několik lidí sedících na trávě ve skupinkách s knihami v rukách. je to dobrá škola, starající se o své studenty. Proč ne? Lepší, než je věznit ve třídách. Jak tomu bylo u nás za mých mladých let. To abych vám prozradil, že mi už je dvacet čtyři, že? No, mladá tvář je mou výhodou. "Pojď sem," šeptl jsem k Narutovi a popadl ho jemně za ruku. Zkoumal jsem jeho narudnou tvář a pak ho odtáhl bokem za roh budovy. Zabránil jsem mu rukama, aby mi utekl, když se opíral o školní majetek a já měl ruce z levé i pravé straně u jeho hlavy. Pevně jsem se mu koukal do očí a on do mých. Měl strach v očích. "Bojíš se mě?" Ptal jsem se a odolával. Opravdu odolával ze všech sil. Zakroutil hlavou. "Jen vím, že to nejde," byl zdrcený a já nevěděl proč. "To nech laskavě na mě, ty malé blonďaté tele," a pak jsem u uchopil tvář. Jemně. "Nevydržím to, moc mě přitahuješ," a já se tak snažil. Když mi odpovídal na polibky a naše jazyky se proplétaly, jsem si uvědomil moc zajímavou věc. S malým rýpnutím jsem se po pěti minutách, kdy jsme se odtáhli, zeptal, jestli má s líbáním zkušenosti. To se trochu stáhl. "Nemusíš se bát. Jde vidět, že jsi v tom zkušený. A to jsem typoval, že v tom budeš nováček," prohrábl jsem mu vlasy na důkaz, že se nic neděje.

Naruto: "U-už jsem se líbal s holkou," zadíval jsem se mu na hruď, protože až na zem jsem vidět nemohl, stál u mě příliš blízko. Ne, že by se mi to nelíbilo, to tvrdit nemůžu, ale už na mně poznal, že mám strach. "Holkou? Uvědomuješ si vůbec, že jsi momentálně svedl kluka?" ušklíbl se a znovu se ke mně nahl. Ne však pro polibek, ale aby mohl lépe cítit můj dech na svých rtech. Já a svedl? To on svedl mě! Jen aby bylo jasno, já jsem nikdy nikoho nesvedl! Začal mi šeptat nějaká slova pod vlivem chtíče. "Jsi tak zatraceně roztomilý," jen se rty otřel o ty mé. Chce mě zkoušet? Tentokrát jsem mu na doteky neodpovídal, jen jsem hlasitě polkl, když jsem cítil, jak se jeho ruce pomalu posouvají níž. A když byly na mých bocích, tak jsem ho odstrčil. Byl to už můj reflex, nechtěl jsem to udělat. Trochu se zamračil, pak si ale chápavě povzdechl a zase se ušklíbl. "Ty jsi ještě s nikým nespal, že ne?" díval se na mě jak na nějakého neschopného prváčka. No, počkat prvák jsem, ale ne neschopný, jenom někdy. "Um... co tím-" "Naruto!" přerušil mě velmi známý hlas, za kterým jsem se se zděšením otočil. "K-Kyuubi?!" zhrozil jsem se, když jsem uviděl svého červenovlasého bratra. Byl oblečený ve svém volném černém triku s nápisem Thanx for nothing a šedých šortkách. Není neobvyklé, že má v ruce alkohol a je opilý. Jen by mě zajímalo, co dělá tady. "Jdeme!" chytl mě za ruku a táhl ke svému autu. On řídil opilý?!

Sasuke: Tak na to si posvítím. "Hej!" Vyjekl jsem rozzuřeně. Když se rudovlásek otočil, trefil jsem ho pěstí mezi oči a lehce ho nakopl do břicha. "Křičel, že ho to bolí, ne? Nerozumíš lidské řeči?" Ptal jsem se lhostejně. Koukat se, jak tahal Naruta do auta. To je hrozné zacházení toto! "Neser se do nás, zmrde!" Uchechtl jsem se. "Naruto," ukázal jsem gestem, aby přešel ke mně blíže. "Pojď," usmál jsem se. Nenechám ho v tom. Opravdu ne. Už možná vím, o co šlo, já nejsem takový, ale takový blb. "Nevím, jestli bych m-" "Ano měl, jdeš se mnou, nebo se ještě vybouráte," žádal jsem ho. "Nechci tě s ním nechat jít," prosil jsem. Cítil jsem tolik lítosti. Bylo mi ho upřímně líto a to dost. Nemohl jsem jinak. Nikdy jsem nikomu nepomáhal. Ale tenhle anděl pomoc potřeboval. A možná právě tu mou.

Naruto: To Kevin neměl dělat, ale jak může vědět, že to později schytám i od táty? Nevěděl nic. A já nechci, aby to věděl. Aby to věděl kdokoliv. Zrychleně jsem dýchal z šoku, který se právě odehrál. Šli jsme směrem ke škole a zůstali v její chodbě u skříněk, ke kterým mě Kevin přitiskl. "Klid, Naruto," řekl. O nic se nepokoušel, ani mě neuvěznil mezi rukama, jen stál naproti mně a díval se na mě. Stále jsem se třásl, možná trochu víc z jeho chladného hlasů. "Sakra, už se uklidni!" křikl na mě a stiskl mi paže. Možná si uvědomil, že křičet neměl, protože poznal, že jsem se ho bál. Viděl jsem v něm momentálně svého bratra. Chladného lakomého člověka, co si vezme, co se mu zlíbí. Nesmím je porovnávat, říkal jsem si. Kevin není jako Kyuubi! Kevin je jiný! "Prosím, jdi pryč. Nech mě chvíli, aspoň pět minut, osamotě, prosím," žadonil jsem šeptem a sklonil hlavu. Bylo mi zase do toho histerického breku, ale musel jsem se ovládat. Nohy se mi podlomily, proto jsem se nechal svézt na zem. Okamžitě jsem schoval hlavu do kolen a nechal stéct pár slz. Když nebudu brečet moc, nikdo nic nepozná.

Sasuke: "Děláš, jako kdybych ti bůh ví, jak moc ublí-" zamračil jsem se. Nějak mi to docházelo. "-žil." Nemohl jsem tomu uvěřit. To fakt? Možná, že jo…ale to nezjistím, dokud se nepřesvědčím. "Sundej svou školní uniformu," přikázal jsem. Trhl s sebou. Nic neříkal. "Sundej si to sako!" Ne, já neměl náladu na ťuťu ňuňu. Chci to vědět hned! "Ne!" Když ne, tak ne. I přes protesty jsem z něj strhl tu část oblečení, kterou chtěl být zahálen. Pohlédl jsem na něj. Hlavně na jeho ruce, které pod dlouhým rukávem schovával. Modřiny a divné otlačeniny. Je to možné? "Kdo?!" Můj hlas mu naznačoval, že se o něj bojím. A to jsem netušil, jak na tom je zbytek jeho těla. "Koho se tak bojíš, že ho bráníš? Koho mám zabít,Naruto?!" Křičel jsem a on se pořád jenom krčil v rožku. "Tak koho?!" Byl jsem tak zoufalý z tohoto blonďáčka. Polila mě lítost a já ho musel cítit blíž. Bez optání jsem ho objal. Silně a konejšivě. "Pokud nic neřekneš, bude to pokračovat… pokud nic neřekneš, zblázním se strachy," šeptal jsem mu do ouška.

Naruto: Nebyl jsem schopný pohybu. Seděli jsme na zemi, já bez horní části uniformy, on se strachem a starostí v srdci. "Tak kdo ti to udělal?" řekl o něco něžněji. "Kdo by měl zemřít?" Zníš, jako nějaký vrah, Kevine... Kdo by měl zemřít? Kdo si zaslouží smrt? Kdo za tohle všechno může? Kvůli komu se takhle cítím? Kdo mi ubližuje pořád dokola?! Kdo je to?! Kdo?! "Já..." pošeptal jsem plačtivě a vzlykal ještě víc. Kvůli mně... kvůli mně zemřelo hodně lidí! Kvůli mně! "Zabij mě... Kevine... zab mě..." prosil jsem. "Sobče," pověděl chladně a přitáhl si mě k sobě ještě těsněji.

Sasuke: Netušil jsem, co mu říct, jak ho utěšit, vždyť já uměl jedině tak vyžívat se ve vraždách. Netušil jsem, jak se starat o anděly. "Chvěješ se," upozdil jsem šeptem. Rty jsem měl těsně u jeho ouška, kterého se letmo dotýkaly. Vnímal jsem jeho zrychlený dech a neušel mi pocit, že se mezi námi cosi tvořilo. S úsměvem jsem zavřel černé oči a zkusil si užít jeho blízkost. Nádherně voněl. Proč mám ale pocit, že hledal vykoupení? Jaký strašlivý hřích mohl poskvrnit tohoto anděla? "Naruto?" Nic. Byl tiše jako kostelní myš. "Uzumaki Naruto…," oslovil jsem ho znova. Tentokrát tvrději. "Hm?" Zahučel skoro neslyšně. Byl opravdu roztomilý a právě teď i dostatečně vyzývaný k tomu, abych si s ním pohrál. Ale já nechtěl. Ne teď. Možná později. "Pojď," pustil jsem ho z mého věznění - z mého objetí - a chytil ho za ruku, kdy jsem si s ním propletl prsty. Vyšel jsem rychlým krokem a jeho tahal za sebou.

Naruto: Bylo mi jedno, že se na nás dívají ostatní a ukazují si prstem. A taky mi bylo jedno, kam mě vede, jen jsem chtěl zůstat s ním. "Za chvilku zvoní na hodinu, neměli bychom ji propásnout," mluvil klidně. "Musíš se odreagovat." Měl pravdu. Musel jsem se začít soustředit na něco jiného. Celou hodinu seděl se mnou a držel mě za ruku. Nepustil mě ani na chvilku. Kvůli tomu jsme se museli prohodit v lavici, abych ho měl po levé ruce a on mě po pravé. Jak jsem zjistil, byl levák, což mi připadalo trochu vzrušující. Vždycky jsem obdivoval lidi, co umí něco, co já ne. A měl hezké písmo. Dobře, přiznávám, líbí se mi celý, nejen jeho písmo. Ale zajímalo by mě, jestli tohle všechno dělá jen z lítosti, nebo ke mně fakt něco cítí? "Kevine?" pošeptal jsem. "Můžu se tě na něco zeptat?" Zvedl na mě ty svá černá kukadla a přikývl. "Mohl bych po škole... k vám... domů?" zeptal jsem se opatrně. Pokud to nebude vadit jeho rodičům...
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Miu | Web | 12. června 2015 v 8:18 | Reagovat

Nemôžem sa dočkať pokračovania! :D Končí to v najlepšom :3

2 Kurumi-Hime | 30. září 2016 v 13:02 | Reagovat

povedlo se ti to co ještě nikomu xD Zprotivila jsi mi Kuramu :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama