Tak je tu další díl :)

Naruto: Lehl jsem si do postele. Byla měkká, možná až příliš pro někoho, kdo často spí na zemi. No, víte, jak je to s mou rodinou, nemusím popisovat další podrobnosti. Otočil jsem se ke zdi a snažil se usnout. Nešlo to, kvůli vzpomínkám na šílený dnešek. Potkal jsem Kevina, měnil jsem nálady, jak aprílové počasí a teď ležím v cizí posteli a kňučím. Uslyšel jsem brnění mobilu, který šel z mých kalhot. Hromádku oblečení jsem měl hned po ruce, stačilo se jen natáhnout. Zúžily se mi zorničky, jakmile jsem viděl, kdo volá. Nechtěl jsem to svému otci zvedat, ne po tom, co jsem se dozvěděl, že mi dohromady psal a volal třináctkrát. Musí být hodně naštvaný, pomyslel jsem si. Přetáhl jsem červené tlačítko a pro jistotu mobil vypnul. Je mi jedno, že mi bude volat a shánět mě. Kašlu na něj! Najednou se ve mně probudila nenávist, odpor, znechucení. Přemýšlení o pomstě mě dokázalo probudit. Nechtělo se mi vůbec spát, tak jsem se rozhodl vstát a jít se porozhlédnout po domě. Připadá mi povědomý. Ne, je to jen déjà-vu. Dům byl hezký, prostorný, i když byl tmavý, vyvolával ve mně dojem štěstí. Nakonec jsem skončil v chodbě, kde na stolku ležely fotky. Byly otočené tak, aby nebylo poznat, co na nich je. Vím, že bych neměl, ale byl jsem příliš zvědavý...
Sasuke: Odešel jsem na kraj města. Bylo tam jenom pár domů. Stál jsem za stromem a pozoroval ta okna. Byl to krásný dům, Naruto by zde měl lepší život, kdyby neměl doma takové sráče. Se zamračeným pohledem jsem sledoval dvě postavy v jednom okně. Byl tam muž ve středních letech, zřejmě Narutův nevlastní táta a mladý rudovlásek. Ano, ten ožrala jeden ožralý, nafetovaný, co přišel pro svého bratra ke škole. Ta drzost. Kdybych tam nebyl, mohlo to pro mého anděla dopadnout hrozně. Vím, že samochvála smrdí, ale jsi šikovný Sasuke, jen tak dál, skvělý postoj, ještě chvíli a je z tebe narcis první třídy. "Ale proč to dělají?" vytáhl jsem mobil a zkontaktoval svého klienta, co si mě najal. "Teď vážně," začal jsem, když mi hovor zvedl. "Proč bych měl toho malého kluka zabíjet?" Syčel jsem. Hlas se chvíli neozval, ale pak začal mluvit. "Kdybych ti řekl plnou pravdu, nevrátil by ses domů, Sasuke Uchiho," to oslovení mě zamrazilo na místě. "Jak?" Rozklepal se mi hlas. Mé jméno neznal nikdo! Nikdo! Všichni jsou už mrtví. "To není důležité," oznámil. "Důležitější je, že jsi zpátky doma, kde tě potřebuje někdo, na koho se díváš, ale zatím nevidíš," mám si z toho vyložit, že zabití toho malého roztomilého mouly, kterého bych nejraději přehnul kdekoliv, hlavně, že bych se dočkal, byla jedna velká naplánovaná lež? Ale proč? "Cože?" Ne vážně, proč to všecko? Kdyby mi řekl, zachraň jedno dítě, možná jo, nepřijal bych to, ale možná, kdyby mi dal důvody… "Pochopíš časem, ale prozatím si dávej pozor, i přítel se může stát nepřítelem," a zaklapl. A tohle, do řiti, myslel jak?! "Jasně, pochopím časem," zagrimasil jsem se na svůj mobil. "Dřív, nebo později, kdy mě stačí někdo prozradit?" Povzdechl jsem si. "Do čeho mě ten zmetek namočil?" Ještě že může být rád, že nevím kde bydlí, ještě dnes bych si za ním zašel a rozflákal mu držku. Věděl jsem, že není cesty zpět. Ten andílek si mě získal už jenom jeho roztomilým kukučem. Nemohl jsem ho nechat jít, na to jsem moc sobec. Chci, aby mi patřil, ale ne tak, jak patří jeho rodině.
Naruto: Sedl jsem si na zem a prohlížel fotky. Byly z dob, kdy ještě žila Kevinova rodina. Bylo jich pár, ale nejvíc mě zaujala ta poslední. Byla na ní červenovlasá žena a na klíně měla Kevina. Byla tma, moc jsem nerozpoznal třetí osobu v pozadí. Ta žena... jako bych ji znal... natáhl jsem se po vypínači, abych se na ně mohl lépe podívat. Hned jsem rozpoznal vlastní matku. Ale... odkud se zná s Kevinem? A ta osoba v pozadí... Přimhouřil jsem oči a fotku přiblížil k očím. To je...! Ta silueta... je moje! Ale! Já neznám žádného Kevina! Ale Kevin je mu tak podobný já vím, že je nemůžu srovnávat. Sasukeho jsem viděl naposledy když mi byli čtyři, to ještě máma žila. Párkrát jsme si hráli. Ale Kevin má jeho oči. Jakoby to byl jeho bratr. Kevin je Sasuke?! To není pravda! Nemůže být! Vždyť... Sasuke se ztratil! Nikdo ho nenašel!
Sasuke: Chvíli jsem ještě pozoroval lidi v neznámém domě, ale vzpomínky mě nenechaly se soustředit. Měl bych asi odejít domů. Bylo by to tak lepší. Odešel jsem tedy zpátky a doma mě zarazilo světlo lampy na chodbě. Naruto seděl uprostřed chodby na zemi v tureckém sedu a na klíně měl několik fotek. Povzdechl jsem si. Stále hleděl na tu jednu, jako kdyby v ní viděl ducha. "Co tu děláš? Je pozdě, měl jsi jít spát, moulo," přidřepl jsem si k němu a dal mu ruku na rameno, protože vypadal, že je stále duchem nepřítomen. Náhle se po mě ohnala jeho ruka. Z reflexu jsem ji zachytil za zápěstí. "Můžeš mi říct, co to, do prdele, děláš?! Málem jsi mě udeřil!" "Jak dlouho sis chtěl hrát na jiného člověka, Sasuke?!" Rozkřikl se. Byl nervní. Tak děsně nervní. A já dostal druhý šok za dnešek. Jak mě, do řiti, mohl poznat?! Kdo to je? Jsou nějak spolčeni s mým klientem, nebo co? "Nevím, o čem mluvíš," stoupl jsem si a rozepnul si bundu, kterou jsem hodil na věšák u dveří. Mezitím se na mě rozběhlo to malé moulátko. Objalo mě to okolo pasu a zase to vzlykalo. "Kde jsi tak dlouho byl, Sasuke?" Ptal se. Zamyslel jsem se. Je snad možné, že jsme se znali? "Nejsem Sasuke, to už bylo dávno," ano přiznal jsem mu to. Proč bych měl lhát? "Děláš, jako kdybychom se znali, Naruto, ale to je nemožné, pamatoval bych si-" odmlčel jsem se. No, pamatoval…vlastně nepamatoval. Já nemám vzpomínky. Mé vzpomínky byly ztraceny a zapomenuty na těchto místech. "Je mi to líto, Naruto, neznám tě," otočil jsem se k němu čelem. "Ale i přes to ti pomůžu," jak že to říkal můj klient? Pozor na přátelé? Jo…měl bych si dávat pozor na Naruta, ale nevypadá nebezpečně, jenom ztraceně ve svém vlastním světě.
Naruto: "Proč ses přejmenoval?" naléhal jsem. Jen mi dal pusu na čelo a pohladil po vlasech. "Měli bychom jít spát," usmál se sladce a dostal se z mého sevření. "Neodbíhej od tématu, Sasuke! Proč jsi se představil jako Kevin Uiman?!" zavrčel jsem. Je to tu zase. Je mi horko, mysl mám zastřenou, věděl jsem, co to znamená. Moje druhá osoba se chtěla dostat ven, ale snažil jsem se ji potlačit, což nešlo úplně, ale pořád jsem to byl já. "Tak proč?! Proč jsi se zavrhl?! Copak jsi na mě zapomněl?! Chceš udělat to samé i teď?! Sakra, ty idiote, vždyť já tě miluju, nemůžeš mě jen tak opustit!" křičel jsem vzteky. Hned na to mi na tváři přistála facka. "Nekřič, je pozdě večer," řekl chladným tónem v hlase. Díval jsem se do země, semkl jsem rty k sobě. Hlavu jsem měl na bok, takže mi padaly do očí vlasy. "Neříkej mi, Sasuke, jsem Kevin. To je moje jediné jméno," řekl znovu chladně. Možná jsem uslyšel i lítost. Bylo mu líto, že mě uhodil? Nemělo by. Měl jsem tušení, že mi nějak ublíží, ale nevěděl jsem, že to bude bolet víc, než to všechno, co se mi kdy stalo. "Jak chceš," odpověděl jsem mu stejným tónem a začal si oblékat svoje věci. "Kam si myslíš, že jdeš?" zhrozil se. "Domů." Lež. Musím si najít nějaký most, pod kterým bych se na chvíli schoval. "Přestaň," pošeptal, ale já jsem nereagoval. "Říkám přestaň!" chytil mi ruce za zápěstí, přirazil ke stěně a začal líbat. Poznal jsem, že mě chce. Nebránil jsem se, toužil jsem po tom stejně jako on.
Sasuke: "Co víc potřebuješ? Co víc chceš? Dal jsem ti novou šanci žít, odmítáš ji, jsi věčně nespokojený," povídal jsem mezi polibky a sundal z něj jeho rozepnutou košili. Projel jsem přes obvaz na jeho hrudi. Volnou rukou jsem si ho přidržoval za záda a jemně jej tlačil na sebe. "Nechci, abys šel," to mělo vyznít jako: Nechoď, bojím se o tebe, zůstaň, prosím! Jenom pro pořádek! "Tak mě nenech odejít," prosil mě. Cítil jsem, že potřebuje dnes večer něco víc. Ale já nemohl. Sice ano, chci ho a to moc. Až mi z něj pomalu stojí. Nemohl jsem ale. "Je pozdě, Naruto," a nechal jsem svůj jazyk vplout do jeho úst. Nebránil se mi. A to bylo dobré znamení. Kroutil hlavou. "Nikdy není pozdě," zrychleně dýchal. Ale bylo. Bylo pozdě. Však bylo za deset minut půlnoc. A my se tu chystali k vášnivé noci. Ne, to nešlo, ještě ne! Pro něj to není nejlepší. Dalo mi to děsně zabrat, ale odtáhl jsem se od něj. "Nemůžu," kroutil jsem hlavou. "Copak mě nemiluješ?" "Právě že nevím, andílku," a toto mělo zase vyznít jako: Udělám to, ale až si to dám v hlavě do pořádku, nechci ti ublížit. Objal jsem ho a tiše zašeptal: "Zůstaň." "Jenom, když si přiznáš, kým jsi, Sasuke," zase mě tak oslovil. Kroutil jsem hlavou. "To jméno je mou minulostí, jedinou minulostí, kterou mám, stejně jako vzpomínka na mé mrtvé rodiče a záři světel od auta, když jsem se snažil utéct," sjel jsem k zemi. "To je vše, co z minulosti mám a to jméno je dávno ztraceno," lhal jsem. Nebylo ztraceno. Kdyby bylo, nic by mi neříkalo, ale od té doby jsem dělal vše proto, aby nezaniklo, stejně jako všecky vzpomínky. "Známe se z dětství, tak si vzpomeň," naléhal. Chytil jsem se za hlavu. Toto po mě nikdy nikdo nechtěl. "Nejde to, snažím se celý život najít, kdo byl Sasuke Uchiha, ale nenacházím," omlouval jsem se mu. Jeho přání, abych s tím něco dělal, jsem musel odmítnout. Protože nic dělat nešlo.
Naruto: "Prosím," žadonil jsem. "Jestli jsi zapomněl na své jméno, musel jsi zapomenout i na Uzumakiho Naruta," tak tak jsem zadržoval slzy. Nemohl na mě zapomenout, věřím, že si chce vzpomenout, jen neví jak. Nic neříkal. Asi jsem to přehnal. "Sbohem," sklopil jsem hlavu, sebral svoji bundu a chytl kliku. Ještě jsem však chvilku čekal, jestli si nevzpomene. Nestalo se tak. S těžkým srdcem jsem odešel z domu. Měl jsem mu dát alespoň polibek na rozloučenou. Zase budu sám...




Kam ten Naruto takto neskoro pôjde? Hlavne nech nejde domov, to by bol masaker...