
Sasuke: Bravo, Kevine, zase jsi všecko podělal. Já ho viděl ve škole prvně. Opravdu ano!
Spíše mě teď děsily vzpomínky na chvíli když jsem viděl ta zářící světla na cestě, kam jsem vběhl. Bylo mi asi pět. Slyšel jsem brzdy. Musel jsem omdlít a když jsem se probral byla ze mě jiná bytost, jiný člověk z jiné rodiny.
Jmenoval jsem se Lukas. Ano, tak mi říkali. A i když tvrdili že jsem jejich dítě celý život, co mělo nehodu a zapomnělo, já si myslel své.
Nikdo mi nevěřil dokud jsem v patnácti neodešel. Toto město jsem měl stále v paměti. Vzpomínal jsem tu u mého domu, když jsem se zde prvně vrátil. Ale nevypátral jsem nic než dvě mrtvoly a nakonec ta světla.
Takže jsem se stal obětí? Unesli mě? Ale proč?
"Naruto," otočil jsem se ke dveřím, ale byly otevřené dokořán. Proč to nedovedl pochopit? Mně na něm záleží, dal jsem mu vše, co jsem zatím mohl a on odejde?
Dobře, možná jsem ho znal, ale jak může vůbec čekat, že si ho budu pamatovat? Byl jsem dítě, co prožilo trauma.
Pod postelí jsem nahmatal mou malou krásku. Byla to moje nejmilejší pistole. Našrouboval jsem na hlaveň tlumič (Jenny si velice vymýšlí ona neví jak se ten kužel jmenuje, dejme tomu aby nešlo slyšet střílení).
Asi se dnes nebude spát. Půjdu navštívit úžasného rudovlasého bratra Naruta a lehce si s ním popovídám. A doufám, že ho najdu s pár jeho kamarádíčky. Bude se střílet. Mohl bych je za to, co Narutovi udělali, vykastrovat.
S úšklebkem jsem si schoval svou malou krásku za pásek u kalhot do zadní části. Opět si navlékl svou bundu, upravil se a zaklapl dveře.
Vyšel jsem zpět k jeho domu. Už jsem nájemným zabijákem pěknou řádku let. Jsem zkušený a takové, jako byl Kyuubi, jsem viděl skoro pořád. Byl ten typ, co by chlastal někde blízko domu a přes to na odlehlém místě.
Naruta jsem nechal, ať si trucuje dál. Potřeboval být zřejmě sám a já to akceptoval, takže teď byla na řadě mírná pomsta alá kastrace.
Naruto: Byla zima, až jsem vydechoval obláčky. Dobře, zůstat pod mostem nebyl nejlepší nápad... domů už nechci, ale co nadělám? Zdržoval jsem se, jak jen to šlo, ale po čase jsem stejně dorazil před dům, kde jsem vyrůstal. Zhluboka jsem se nadechl a vydechl. V domě se svítilo, takže je doma i otec.
Vzal jsem za kliku a otevřel dveře. Nejdřív jsem nakoukl, jestli není někdo na chodbě. Nebyl, jen zapomněli zhasnout. Potichu jsem se vplížil do svého pokoje. Rozsvítil jsem, ale jakmile jsem se otočil, někdo mě přepadl, nasadil mi pásku přes oči a pusu, zpoutal a hodil na postel. Nohy i ruce jsem měl svázané jedním lanem, takže jsem byl mírně prohnutý v zádech.
"Můj bráška se vrátil z výletu," zasmál se Kyuubi. Podle několikanásobné ozvěny jsem poznal, že tam nebyl sám.
Různě jsem se kroutil, snažil se dostat z pout, ale jedinou odezvou bylo, že mě připoutali k čelu postele.
"Na," řekl jeden z nich. Co? Co mu dal? Chci to vědět! Odpovědí mi byla menší bolest v ruce. Ne! Já nechci sedativa! Ale bylo pozdě. Ale... Tohle nebyly sedativa. A jestli ano, tak proč se cítím úplně jinak, než obvykle?
"Ty jsi kretén! Tohle bylo pro nás!" zakřičel můj bratr.
"No a? Alespoň si hošánek užije trochu zábavy..."
Sasuke: Procházel jsem místa okolo domu. Vzduch byl čistý, tak jsem si řekl, že zajdu na návštěvu.
Chvíli jsem ještě pozoroval dům. Svítilo se. Byli doma.
"Žádné blbosti," ozval se hlas u mého ucha, když mi na krku studila čepel nože. Možná kudly.
Zmoženě jsem vydechl. Fajn, tak jo. Věděl jsem. že dům hlídají. Nechal jsem se chytit a zatáhnout dovnitř.
"Kyuubi, tenhle šmejdil kolem," strčil do mě.
"Pomalu, pomalu, ta bunda je nová!" Rozkřikl jsem se. Nikdo mi na ni sahat nebude. Byla dražší než jejich životy.
"Tebe znám," zauvažoval se nadrogovaný červenovlasý mladíček. "Odkud?" Ano! Mozek mu neslouží tak, jak má, se divím, že ještě pozná své přátelé.
Stáli jsme v chodbě a za Kyuubim stálo nejméně pět dalších mužů.
Složil jsem ruce na prsou a drze se opřel o futra dveří. Hlídali mě a zírali na můj úsměv. "Takže, vy jste ten gang, co tu otravuje přes několik let město? Tyranizujete po večerech okolí, že se nestydíte, co na to vaši rodiče? Nechte mě hádat, jedou v tom taky?" Zamrkal jsem. "Já zapomněl, že vaše řemeslo, jako každé jiné, se převádí z generace na generaci, ubožáci," nakopl jsem muže, který mi svíral kudlu u krku. Škrábl mě, ale nic vážného.
Sehnul jsem se a vytáhl z pod opasku zbraň. "Já vám nevím, ale tohle neriskuji," zasyčel jsem.
"No tak, no tak, chlape, uklidni se," snažil se mě jeden z nich uklidnit, ale místo toho jsem ho střelil do ruky. Zbraň byla tichá, šel slyšet jen jeho křik.
"Být vámi, nehraju si se mnou," ušklíbl jsem se. "Jsem mstitel a zrovna teď Kyuubi," setkal jsem se s rudýma očima. "Tohle jsou ti, co společně s tebou ublížili mému Narutovi?" Ptal jsem se se zákeřným úsměvem a střelil do dalšího z nich, tentokrát do klíční kosti. "Pravda, nevypadáš jako někdo, kdo střídá kamarády, máte jenom jeden druhého," a s tím jsem zranil dalšího z nich. Myslím, že jeho jsem rovnou usmrtil. Postřílel jsem ještě další dva. A Kyuubiho si nechal na samý konec.
Klepal se jako ratlík. Okolo něj byla krev. Byl na to určitě zvyklý, ale z mého pohledu. Ne z pohledu oběti.
Došel jsem k němu a popadl ho za vlasy. Zvedl jsem mu hlavu a vysmíval se mu do očí. "Necháš Naruta být, ještě jednou tě uvidím v jeho blízkosti-" zvedl jsem svou pistoli. "-zabiju tě," zasyčím a střelím za sebe, odkud chystal jeden z nich útok.
Tak ten byl na místě mrtev.
"Jsem rád, že si rozumíme," pustil jsem ho a byl na odchodu. Ale pak jsem si všimnul, že Narutova mikina byla hozena na zemi kousek od zavřených dveří. Dal bych jed za to, že ji měl na sobě když odcházel!
Tupým koncem zbraně jsem udeřil Kyuubiho do hlavy, aby mi tu nepřekážel, a rozběhl se k zavřeným dveřím. "Naruto!" Vyjekl jsem.
Ležel na posteli a i přes pásku přes ústa vzlykal.
On šel opravdu domů? Idiot. Je to vážně idiot. Můj idiot.
Odpoutal jsem ho a v neposlední řadě mu sundal pásku, co měl na rtech i na očích. Tváře měl rudé, zrychleně dýchal a třeštil na mě zrak. Já koukal na jeho třesoucí se rty. Byl rozkošný, ale zřejmě unavený.
"Idiote," vyslovil jsem a dostal ho s mou pomocí pryč z tohoto domu.
Pro příště ho už nikdy nenechám odejít. Mohl být rád, že jsem si vůbec všiml té jeho mikiny. Kdo ví, co by mu za tu dobu, co bych ho hledal, stačili udělat.
"Sasuke," hlesl.
"Nejsou mrtví, ne všichni," odpověděl jsem tiše, když jsem ho vedl ven přes zraněné členy utajeného gangu. A jak to vím? Každý z nich měl tetování. Tetování, které měli i mí rodiče. Byli jedni z nich a tato vzpomínka se mi otevřela ve chvíli, co jsem vkročil do tohoto domu, aniž bych si to jen uvědomil. Bylo to spíše jako kdybych to věděl pořád, ale při tom ne. Takový to byl pocit.
"Krvácíš," zašeptal, když spatřil můj pořezaný krk.
Zakroutím hlavou. "To teď neřeš," přivinul jsem ho k sobě. "A už mi neutíkej," prosil jsem ho.
Naruto: Jak stékal pramínek po jeho krku... maličký... ne moc zřetelný. Měl jsem chuť ho olíznout. A taky to jsem udělal.
"Naruto, co to děláš?" zeptal se nejistě. Přisál jsem se mu na řeznou ránu a snažil se udělat co největší cucflek. "Au, to bolí," stěžoval si. Bylo mi to jedno, chtěl jsem ho hned a tady!
"Buď zticha! Pořád mi jenom říkáš, co mám dělat a nemám dělat!" podíval jsem se mu zpříma do očí.
"Naru, oni tě... zdrogovali?" chytl mě za tvář, aby se mi mohl lépe podívat do očí.
Nedokázal jsem odpovědět. Chtělo se mi spát... tak hrozně... sp... poslední, co jsem viděl byl Sasuke, jak se nade mnou naklání.
Sasuke: "To není pravda," stěžoval jsem si. "Naruto, vnímej!" Rozkřikl jsem se a dvakrát ho profackal. Nic, jeho tělo se mi uvolnilo v náručí. Kdybych ho nedržel, střetl by se se zemí.
Zhluboka jsem se několikrát nadechl a také vydechl. Tohle musím nějak vstřebat. Nedržet ho, jdu postřílet ty, kteří zůstali ještě naživu.
Pevně jsem objal bezvládné tělíčko k sobě. "Proč ti to jenom dělají? Jaký mají důvod, andílku?"
Další den se vůbec neprobouzel. Musel jsem do školy, ale když jsem přišel, Naruto pořád spal. Možná to byly jenom prášky na spaní. Velmi silné.
Kéž by.
Prohrábl jsem mu vlasy a zjistil, že byly celé upocené. Jeho tváře nabíraly rudou barvu a dech měl těžký a nepravidelný.
"Naruto," oslovil jsem ho a hladil ho po levé tváři. Nic. A tak jsem mu šel udělat alespoň ledový obklad na čelo.
Přísahám, jestli je někde potkám, na veřejnosti, nebo ne, popravím je hned na místě.
Naruto: Zdál se mi sen. Byl jsem tam s mámou a Sasukem, hráli jsme si na pískovišti. Pak si pro Sasukeho přijel jeho bratr, takže jsem zůstal jen já a máma.
"Naru, chvilku si hrej, jdu ti koupit, zmrzku, ano?" usmála se. Jen co se otočila, hned zmizela. Zahrada zmizela, všechno. Zůstal jsem v temnotě. Když jsem pohlédl nahoru, uviděl jsem dvě ruce, tak jsem se jich chytil. Ale v ten moment začaly noční můry. Každá bezduchá bytost, kterou jsem potkal, mě chtěla zabít.
Prudce jsem otevřel oči a začal křičet. Chytil jsem se za hlavu, svíjel se a opakoval: "Jděte pryč!" Pořád a pořád. Ignoroval jsem ty ruce, co se mě dotýkaly, objímaly, křičel jsem a svíjel se dál. Musím je dostat z hlavy, nebo mi vyžerou mozek! byla myšlenka, co se mi honila hlavou.
Sasuke: No, takže ne jenom horečka, teď i bludy a noční můry. Já tu pistoli opravdu nabiju!
"Tiše, Naruto, tiše," prosil jsem ho. Zakryl jsem mu ústa, protože sousedé by se vyptávali. Pevně jsem ho držel a když na mě hleděl asi pět minut jako nevědomé dítě bez života, jsem se odvážil pustit mu ústa.
Nějak jsem doufal že nebude křičet.
"Nepoznáváš mě? To jsem přece já," vzal jsem mu dlaň a přiložil ji na svou tvář, aby mne cítil. "Jsem tady, Naruto, jsem tady," opakoval jsem stále dokola vlídným hlasem. "Jsem tady," konejšil jsem ho.
Držel jsem ho v objetí a lehce se s ním pohupoval. Jak jinak ho uklidnit?
"Jak se cítíš?" Nedalo mi to, já se musel poptat. Vypadal, že to celé prospal, možná bylo dobře, že tu drogu jeho organismus nezvládl. A také jsem nezapomněl mu věnovat pusu na špičku jeho malého nosu.
Dnes ho asi přehnu přes postel. Asi se neudržím, jestli na mě bude tak nevinně koukat ještě chvíli.
Naruto: Sasuke...? Vzlykl jsem v duchu. Proč nemůžu mluvit? Proč ho neslyším?
Z očí mi začaly téct slzy, avšak nevzlykal jsem. Chtěl jsem mu říct tolik věcí, ať mi odpustí, ale nemohl jsem. Nemohl jsem pohnout svými rty. Proč je pohyb najednou tak těžký?
"...to..." uslyšel jsem z dálky. Říkal to ten černovlásek přede mnou. Co? "...uto..." Co se mi snažíš říct, Sasuke? Viděl jsem, jak chytl i mou druhou ruku a dal si ji na tvář. "Prosím, Naruto, promluv," zatvářil se ublíženě.
"...du..." snažil jsem se mluvit, věděl jsem, že musím mluvit!
"To je ono, pokračuj," povzbudil mě. Můj spodní ret jsem se snažil přiblížit k vrchním zubům, abych začal slovo.
"...v-...du..." řekl jsem a zhluboka dýchal. Bylo pro mě těžké to vyslovit.
"Vodu? Hned jsem zpátky, vydrž chvíli," odběhl. Dřív, než jsem stačil zase panikařit, že jsem sám, se vrátil se sklenicí vody. "Posaď se. Pomalu," pomohl mi se posadit. Nevydržel jsem sedět dlouho, proto jsem se opřel o stěnu.
"Tady máš," dál mi do ruky onu sklenici, kterou jsem chrstl na něj.
"Přestaňte mi ničit život...!" vracel jsem se k sobě. Tělo už jsem neměl nehybné, bylo jen hodně unavené.
Sasuke: Opravdu, co na tohle říct? Nebo co udělat? Bez váhání jsem mu vrazil takovou, až se stačil bouchnout do druhé strany hlavy o stěnu a opravdu jsem ho nelitoval.
Pevně jsem ho uchopil za tváře. Zvedl jsem mu hlavu. Ty oči nebyly jeho. Byly jakési socky, která by zasloužila vymlátit z jeho těla. "Naruto," syčel jsem.
Já to jinak neumím. No co mám dělat?
"Proč?"
To bylo vše? Zeptal se proč? Proč ho mlátím? To vážně? Mám celou mokrou tvář i s vlasy a nepočítám kus svého oblečení.
"To mám za tu snahu? Za to že se snažím abys, ty chudáku, měl lepší život?" Kroutil jsem hlavou. Zrovna teď jsem ho nechtěl vidět. Okna byla vysoko, jistota že neuteče. Jednoduše jsem se sebral a zamkl ho v pokoji.
Může si tam brečet, vyvádět, třískat s sebou o zeď, je mi to momentálně jedno. Teď jsem se potřeboval vzpamatovat z toho, že náš malý blonďáček chrstl do mého obličeje vodu!
Naruto: Jak odešel, snažil jsem se dostat k němu a pryč odtud, ale zamkl dřív, než jsem se vůbec dostal z postele. Taky že jsem spadl. Bolelo mě celé tělo.
"Bastarde zasraný!" zakřičel jsem směrem ke dveřím. Ani nevím, jak jsem se posadil. Tak já tady trpím a on mi ještě přidá?!
Doplazil jsem se k jedinému oknu, co tam bylo. Už od pohledu bylo vidět, že je dvojité, takže půjde těžko rozbít, a příliš staré na to, aby se otevřelo. I kdybych ho otevřel, ven bych se nedostal. Nedalo se otevřít úplně, jen na ventilačku, víte jak to myslím.
Ale i tak jsem se chtěl alespoň pokusit ho rozbít. Hledal jsem čím bych ho rozbil. Něco velkého... rozhlížel jsem se po pokoji až jsem narazil na vázu. Byla ze skla, vypadala dost pevně. Problém byl, že stála na konci pokoje. "To zvládneš Uzumaki!" řekl jsem si a po čtyřech se dostal až k ní. Ale jen co jsem ji vzal do ruk a zvedl se na nohy, mi vypadla a já spadl rukama na ni.
"Aaaah!" zakřičel jsem, kvůli svým pořezaným rukám. Ale kupodivu jsem necítil žádnou bolest, jen jsem byl vystrašený z té krve. "Neee!" křičel jsem a dostal se ke stěně. Viděl jsem před sebou svého bratra s otcem, v rukách měli každý nůž. "Nechte mě!" křičel jsem z plných plic a rychle se doplazil ke dveřím, na které jsem začal bouchat, až se na nich udělaly krvavé otisky. "Pomoc! Pomozte mi někdo! Pomoc! Pomoc, Kevineeee!"




Bojím, fakt sa bojím, ako toto bude pokračovať
a zároveň sa toho neviem dočkať!!! <3