Hra ve stínech 7

23. července 2015 v 19:00 | Mei-Mei |  Hra ve stínech
Další díl, už se pomalu blížíme ke konci ^^


Sasuke: Uběhlo několik dní. Narutovy rány byly od našeho prvního a posledního - prozatím - styku trochu bolestivé, ale léčily se dobře. Nyní už nemusel mít obvazy okolo hrudi, a co se týkalo pořezaných dlaní, to raději ani komentovat nebudu.
Ten idiot bude samá jizva. Achjo…
"Co myslíš, zkusíme to?" Stáli jsme před jedním obchodem, kde jsem měl brigádu ve skladě a tak mě napadlo dotáhnout tam i tohoto blonďáčka. Proč také ne? Alespoň ho budu mít na očích.
Ruku v ruce jsme vešli dovnitř a Naruto naštěstí nechal mluvit jenom mě. Tak trochu jsem mu domluvil i stejné směny jako jsem měl já.
Stále by mě zajímalo, proč někdo chtěl abych se na Naruta zaměřil. Mám strach že tu někdo nehazarduje se Narutovým životem, ale s tím mým. A tohoto blbého pocitu jsem se nemohl zbavit ani ve chvíli, když jsme po náročném dni došli konečně domů.
"A zítra zase škola," prohlásil jsem. Jak mně se nechtělo… na to jsem už trochu starý.

Naruto: Jsem tak unavený a to jsem si myslel, že brigáda je v poho. Byl jsem úplně zničený. Dost neobvyklé na tak hyperaktivního kluka, jako jsem já, že? Akorát Sasuke se mi zdál nějak víc ostražitý. Vím, že je paranoidní, ale už je po všem ne?
"Dobrooooou," zívl jsem a uvelebil se pod peřinou, kterou mi Sasuke hned stáhl.
"Proč mi to děláš?" povzdechl si. "Dolů," řekl přísně.
"Sotva jsem si lehl!" zakňoural jsem.
"Nemyslím tebe, ale tvoje oblečení," řekl s nezájmem.
"Donuť mě!" zasmál jsem se. Ať si vyhrožuje, že mi zakáže ramen, já nepovolím!
"Jo? Jak chceš, chlapečku," naklonil se nade mně a začal mě slíkat.
"Hej, přestaň!" křičel jsem nejdřív ze srandy, pak se ale něco zvrtlo. "Dost!" vrazil jsem mu facku a odsunul se co nejrychleji do rohu postele. Bylo vidět, že jsem se z toho ještě nedostal. I když jsou teď všichni mrtví, pořád se bojím.
"Promiň," šeptl jsem a vyslíkal se sám. Tohle jsem opravdu nechtěl. Raději jsem se šel převléct do koupelny, abych se nemusel dívat na Sasukeho výraz. Bylo v něm tolik smutku, strachu, hněvu, pochopení, lítosti - všechno to říkalo: "Nedokážu ho změnit.". Ale já věřím, že se mu to jednou podaří. Já se budu taky snažit, už kvůli němu.

Sasuke: Bál jsem se o něj. Ne, že jeho otec s bratrem zřejmě utekli do jiného města, ale teď se řeší v jeho domě vražda.
A Naruto doma nebyl…
Ne, že by byl podezřelý, ale výslech pro něj bude zřejmě dosti nepříjemný. Ach jo… "Chci s tím přestat," zaprosil jsem sám sebe. Ano chci a přestanu! Já nechci dál zabíjet. Mé dlaně už nejsou tak pevné, když stisknu spoušť, má mysl není tak čistá.
Bože můj, já zabíjel tak dlouho lidi a bral rodinám jejich blízké! Musím to skončit. Musím přestat být tím, co ze mě udělali a vytrénovali.
"Jsi v pořádku?" Ani jsem se na něj nepodíval. Slyšel jsem jeho kroky a tak jsem věděl, že je zpět v ložnici. On je teď přednější než moje černá mysl. Tu si nechám na později, až budu mít čas se s ní sám poprat.

Naruto: "Jo," odpověděl jsem a v pyžamu zalezl do postele. Otočil jsem se ke zdi, nechtěl jsem se na něj ani podívat. Posral jsem to, já vím, měl bych už být zvyklý na Sasukeho přítomnost, ale poslední dobou se chová fakt divně a mě to znervózňuje. "Dobrou noc," pošeptal jsem.
"Dobrou," odpověděl, lehl si ke mně a zhasl. Jak jsem předpokládal, neobjal mě rukou kolem pasu, jak to měl ve zvyku. Co jsem to udělal? A dost! Okamžitě se přestaneš litovat, ty ubožáku! Sasuke se tu kvůli tobě snaží a ty se umíš jen litovat!
Ale-
Žádné ale! Zítra budeš makat na sto procent, všechno zlé je za tebou, takže teď ukážeš Sasukemu, že se si za snahu zaslouží odměnu.
Přetočil jsem se na druhou stranu a ruku přehodil přes jeho pas. Natiskl jsem se co nejvíc k němu a spokojeně se usmál. Sasuke jen klidně oddechoval, ale věděl jsem, že nespí. Když spí, člověk si myslí, že je mrtvý. Po chvíli položil ruku na tu mou a propletl prsty mezi moje.

Sasuke: Upřímně? Bál jsem se. Hlavou mi vířily vzpomínky na mé adoptivní rodiče - ehm, rodiče, co mi dávali do hlavy, že jsou mými rodiči celý život, ale při tom nebyli.
Bylo to velice zvláštní. Do určitého věku se ke mně chovali jako k dítěti a pak to začalo. Otec mě učil se zbraněmi a jak koho zabít. Bral mě i na nějaké "mise" alá zabij nebo budeš zabit.
Jednoduše řečeno, byl jsem do toho hozen a takhle začal můj život nájemného vraha. Když jsem odešel z domova neuměl jsem nic jiného. Vše normální se teprve učím. Jako třeba mít normální život, s normální brigádou a nesoukromou domácí školou.

Další den jsem seděl v lavici a poslouchal výklad. Zdá se, že jsem opravdu tupější než se zdálo. Ne, já nerozumím ničemu, co říkal. Rodný jazyk zněl tak zvláštně. A bylo mi víc jak trapné říct, že jsem nikdy nenavštěvoval normální školu a všecky moje vysvědčení jsou zfalšované mými rodiči.
"Takže, co bude?"
Jenom pro pořádek, právě jsem byl zkoušen u tabule.
Kroutil jsem hlavou. Cítil jsem se trapně. Neznal jsem odpověď a to znamenalo okamžité buro. Byl jsem si jist, že škola byl větší horor, než střílet bezmyšlenkovitě do lidí.

Naruto: Myslel jsem, že Sasuke zná všechno, ale že bych se spletl? Jak ho vůbec mohli přijat, když neumí pomalu ani základy? Dobře, Naruto, teď mu musíš vynahradit všechno, co on pro tebe udělal. I kdyby to měla být ta nejmenší maličkost, všechno mu to vynahradíš!
"Bohužel, Kevine," promluvil učitel a zapsal do svého notesu, jak si každý domyslel, pětku. Bylo mi ho líto, proto jsem mu navrhl, že ho budu doma učit.
"Nic takového nepotřebuju," přetočil oči a dělal, že dává pozor.
"Ale takhle školu nedoděláš! To chceš opakovat ročník? No ták..." udělal jsem na něj štěněčí pohled. Díval se na mě, jak kdyby se snažil říct ne, ale nešlo mu to. Já vím, prostě nemohl odolat mému roztomilému výrazu.
"No tak dobře, no, jak chceš," řekl naoko uraženě. Nerad prohrával, věděl jsem to, ale v tomhle jsem vždycky vyhrál já. "K... Kevine?" Ve škole jsem ho nesměl nazývat Sasukem, určitě by nechtěl, aby se každý dozvěděl jeho pravou identitu, i když nevím proč, ale budu to respektovat.
"Hm?" Byl chvíli duchem nepřítomen.
"Teče... ti z nosu krev," poukázal jsem na tekutinu, který se mu pomalu dostávala na rty.

Sasuke: Hm…vypadal opravdu děsně rozkošně. Co na to říct? Ale opravdu mě nenapadlo, že z něj budu až tak odvařený. Z toho jeho kukuče se mi zvýšil tlak natolik, až krev ve mně potřebovala ven. Ehm, to je trapas…
"Neteče," odporoval jsem a snažil jsem se ho přesvědčit. Ten ale v průběhu mého proslovu hrabal v batohu, aby mi podal kapesníčky.
"Tady," usmálo se na mě tohle sluníčko. "Pro tebe, utři si to," žádal mě.
Kapesník jsem přijal a ignoroval pohledy třídy.
Mám pocit, že ten blonďáček bude jednoho hezkého dne moje smrt.
"Děkuji," šeptl jsem k němu a kdybych mohl, vtiskl bych mu pusu na tu jeho dokonalou narudlou tvářičku.

Naruto: Nuda, jinak se to prostě popsat nedalo, proto jsme se Sasukem bavili a nedávali pozor. Měli jsme zrovna učitelku, která řekla jednou ticho svým pisklavým hláskem a nechala to být. Prostě si nedokázala udržet pořádek ve třídě, ale naštěstí nás jenom suplovala, takže nikdo nedával pozor.
"Naruto, mám nápad," řekl Sasuke a naklonil se k mému uchu. "Co kdybychom zmizeli? Alespoň na tuhle hodinu?" olízl mi ušní lalůček a jemně ho vsál.
"Blázníš?" vyhrkl jsem ze sebe. Nikdy jsem nebyl za školou a myslel jsem, že Sasuke je dost vychovaný na to, aby ho něco takového ani nenapadlo.
"Vůbec ne. Hele, učitelka nás stejně nezná, neví, kolik nás tu je, nikdo si toho nevšimne," přesunul se svými rty na můj krk. Přivíral jsem oči, ale rychle jsem Sasukeho od sebe odtrhl, když jsem uslyšel chichot vedle nás. Ten-Ten a Temari se spolu bavily, ale znělo to, jakoby se smály nám.
Dřív, než jsem stačil Sasukemu odpovědět, se rozezněl ředitelčin hlas v rozhlase. "Uzumaki Naruto do ředitelny!" zněla naštvaně.
Podíval jsem se omluvně na Sasukeho a odešel. Sasuke měl pravdu, učitelka si povídala sama se sebou před tabulí, ani nepostřehla, že jí jeden žák odchází.Slušně jsem zaklepal a vešel dovnitř. "Dobrý den, chtěla jste-" zmrzl mi úsměv na tváři, když jsemuviděl svého otce a bratra sedět na židlích. "Naruto!" vykřikl bratr s hranou starostí a vrhl se mi kolem krku. "Měl jsem o tebe strach!" Chvíli mi hladil vlasy, pak za ně začal tahat. Věděl jsem, že nesmím nic prozradit, proto jsem musel tu bolest vydržet.

Sasuke: Nevím proč byl pryč tak dlouho - až do začátku další hodiny a přece jenom, když jsem si myslel, že přijde, tak to přišel jiný opozdilec třídy. Jediného, koho jsem tak znal byl právě ten můj andílek. On jediný se mi vryl do paměti jako nikdo další z této třídy.
Když konečně přišel, měl skleslý výraz. Dokonce bych hádal, že mi brečel.
"Co se stalo?" Velmi otravná otázka. Nikdo se neudrží a vždy se zeptá, když jeho blízký nevypadá dobře.
Zakroutil hlavou, sedl si na židli a složil hlavu do dlaní v přívalu beznaděje. Tohle se mu zas tak nepodobá.
"Naruto?"
"Musím od tebe odejít, Sas-, ehm…teda…Kevine," odkašlal si a setřel další příval slz.
Cože to mele? Nemá horečku? "He?" Navíc jsem se nezmohl. To jak byl zdrcený mě děsilo více než jeho slova. Vypadal jako jedna velká hromádka neštěstí.

Naruto: Vždycky, když se všechno zdá být v pořádku, tak se něco posere! Proč? "Pochop, bude lepší, když odejdu," řekl jsem mu s bolestí v srdci a pevně zavřel oči.
"Co to, do prdele, žvaníš?! Copak jsem tě už omrzel?!" stiskl mi silně paži. "Naruto, tvůj táta a bratr..." přikývl jsem. "No tak utečeme, někam hodně daleko," usmál se na mě povzbudivě.
"Sasuke..." pošeptal jsem jeho jméno, ať to nikdo neslyší. "Vůbec jsem nepřemýšlel, jak jsi je zabil, kde jsi vzal zbraň, proč sis změnil jméno. Bratr... mi pošeptal let, že jestli s tebou zůstanu... zažaluje tě," vzlykl jsem. Zazvonilo na konec hodiny, to znamenalo i konec školy. Sebral jsem své věci a podíval se na Sasukeho, který měl vyrytou bolest a strach ve tváři. "Vražda není správná. Sbohem," pohladil jsem ho po tváři a naposledy políbil.
"Počkej, zastavil mě a hleděl se mi do očí.
"Nemůžu ti dál věřit... Kevine..."
"Naruto, já-..." odmlčel se a já čekal, co z něj vypadne.

Sasuke: "Přijdu si pro tebe," vzdal jsem to. Pustil jsem jeho paži a koukal, jak odchází. Nechtěl jsem, aby šel zpět do své noční můry, ale nemohl jsem ho zastavit. Nešlo to.
Až když odešel a já ze třídy viděl, že nastoupil do auta a odjel i se svou rodinou, jsem si pomalu sbalil věci z lavice a pomalu odešel domů. A dům byl nezvykle prázdný. Nic v něm nebylo. Nic, na co bych se mohl těšit.
"Co naše brigáda, andílku? A co já?" sesunul jsem se na postel a chvíli uvažoval.
Ale mobil mě uvažovat ani přemýšlet nenechal. Někdo mě sháněl a tak jsem zvedl hovor. Ani jsem se neozval, protože osoba na druhém drátě začala mluvit prvně.
"Co tvůj úkol?"
S výdechem jsem odpověděl: "Skončil."
"Slyšela jsem. Myslíš, že tě za to pochválím?"
"Ne, matko, to není třeba…končím!" Rozkřiknu se. "Já už to nechci dělat…to, že jsem zabil způsobilo problémy-"
"Zapomeň na Naruta… neměl ses s ním sblížit, ale zabít ho! Tak dokonči cos začal."
"Správně, ale já nic nezačal," uchechtl jsem se. "Můj zdroj, co předal informace a najal si mě nechtěl Naruta zabít, chtěl abych ho zachránil," zdůrazním.
"Někdy je jedinou záchranou zabít, ale co o tom mladík, jako ty, může vědět? Stáhnu tě z tohoto úkolu, povolám jiné," rozhodla se.
"Ne, matko, počkej!" Ale mobil byl v té chvíli již hluchý. Zavěsila.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Miu | E-mail | Web | 23. července 2015 v 23:23 | Reagovat

Bože... bože...! bože!!! Q.Q Čo mi to robíte?! To je čím ďalej napínavejšie! Ja sa toho konca tak bojím... :'D Určite budem plakať >.< kyaaaaaa! Úžasné ^^

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama