close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Blog je neaktivní!

Nový blog zde.

Hra ve stínech 8 - Konec

27. srpna 2015 v 12:00 | Mei-Mei |  Hra ve stínech
Kskndjwjenwndjnndnensnxj, máme tu konec! >.< Nyaaa, užila jsem si to s tebou ^^ když budeš chtít (a budeš se na to cítit), klidně si mě zase ochoč a spísneme něco :
;D


Naruto: "Nebreč, brzo budeš mít jinou společnost," mrkl na mě Kyuubi. Jen jsem ovrátil hlavu na stranu a díval se z okna. Proč? Nechtěl jsem říct tak hnusné věci, tak proč? Proč jsem to udělal? Pro jeho dobro? Správně... pro Sasukeho dobro... "Slibuju, že se budeš bavit," ušklíbl se otec a zatočil jiným směrem, než byl náš dům. Naposledy, když jsem s nimi jel mimo dům, mě opakovaně znásilňovali!
"Kam jedem?!" témeř jsem vykřikl.
"Překvápko!" zasmál se červenovlásek, odpoutal se a přelezl dozadu za mnou."Ne!" vykřikl jsem a snažil se bránit. Raději jsem i odepl pás a chystal se vyskočit, ale to už jsem dostal pěstí. Kyuubi mi vpíchl něco do žil. Už jsem poznal, co to bylo, ale rozhodně to nebyla uspávací látka. Zase se mi motala hlava, tohle bylo něco trochu jiného. Silnějšího, proto jsem upadl do bezvědomí.

Sasuke: Dlouhou chvíli jsem chodil sem a tam po místnosti jako lev zavřený v kleci. Vyčítal jsem si tolik věcí. Hlavně, že jsem mému anděli nemohl dát to, co potřeboval. Jenže jak toho dosáhnout, když ze mě udělali nemyslící a bezcitný vražedný nástroj?
Jsem jenom pěšák v celé té aféře. A není tu nikdo, kdo by mě zastavil, nebo pochopil. Ani Naruto by to nechápal, tak je lepší, že o mé hře na kočku a myš, jak to mělo zprvu být, neměl ani ponětí. Raději zemřu s tím, že se nikdy nedozví, čím skutečně jsem, než abych žil s vědomím, že ho již nikdy neuvidím, protože by mne víc k sobě nepustil. Bál by se. Určitě ano.
"Kde teď jsi?" Zachvátila mne panika. Cítil jsem v hrudi neklid. Narutovi se něco dělo a já tu jenom stál, chodil okolo a čekal na zázrak.
Jenže co člověk jako já může dělat? Co budu schopen pro Naruta udělat?
"Někdy i smrt znamená osvobození," zašeptal jsem slova matky, která mi utkvěla v paměti. Zhluboka jsem se nadechl, zúžil oči a snažil se brát tuto situaci opravdu, ale opravdu vážně.
Pokud nepomůžu já, kdo tedy?

Naruto: Probral jsem se v temné místnosti. Byla mi zima, bolelo mě tělo, nemohl jsem správně uvažovat. Bylo mi všechno jedno, přišel jsem o Sasukeho, toho mi nikdo nenahradí, a já si tu v klidu umřu, už nemám žádnou naději, nemám nikoho.
"Už jsi vzhůru?" zeptal se mě tak známý hlas. Už jsem ho slyšel, ale už mě opustila i odvaha. Musel jsem se přinutit se vzpamatovat, musel jsem začít přemýšlet. ...a ono to fungovalo. Měl jsem nad hlavou spoutané ruce řetězem, to bylo jediné, co mě drželo na nohách. Zápěstí už jsem měl sedřená, z čela, z nosu a roztrženého rtu mi tekla krev. "Měl jsi štěstí, že jsi přežil, mohl jsi dopadnout jako tvůj otec," řekla žena a ukázala na mrtvé tělo na zemi.
"Co?" vydal jsem ze sebe. Nebyl jsem schopný se zeptat na cokoliv dalšího.
"Měli jste autonehodu, tvůj otec nepřežil a tvůj bratr... už taky nežije," ukázala mi zbraň a vyšla ze stínů.
"To přece...! To není možné!

Sasuke: Zíral jsem na svůj mobil. Psala mi zprávu. Ozvala se dřív než jsem tušil. Zpráva obsahovala souřadnice a vůbec i zaheslovaný vzkaz, který jsem mohl přeluštit jen já a ostatní zasvěcení.
"Ne!" Popadl jsem bundu a vyběhl směrem, který mi ukazoval mobil.
Nebyl čas přemýšlet, nyní bylo načase jednat a vím, že ona nic neudělá dokud u toho nebudu. Vím jistě, že si to nechá na chvíli, kdy Naruta najdu.
Proklínal jsem svou rodinu. Proklínal jsem svou matku. Proč to dělá? A proč k tomu, aby mne donutila vzpamatovat se, si vzala na mušku právě mého anděla?
Nebo…je v tom ukryto něco víc?
"Naruto, jdu si pro tebe, vydrž," běžel jsem, co mi nohy stačily. Venku se spustila bouře, a proto mě nečekaně zpomalila. Také bylo pravdou, že bych se za chvíli zastavil, abych mohl nabrat dech a uklidit stres v sobě.
Nedostanu se k němu dříve jak za hodinu. To místo je příliš daleko.

Naruto: "Mami..." vydal jsem ze sebe. Proč? Co? Jak? Kdy? Měl jsem tolik otázek, které takto začínaly, na každou minimálně pět, ale nebyl jsem schopen se zeptat. Byl jsem v šoku, měl jsem strach, ale něco hluboko ve mně mělo radost. Radost z toho, že jsem po několika dlouhých letech zase našel svou matku. Milovanou matku, která mi před spaním, když jsem byl malý, četla pohádky. Matku, která mi dala život.
"Synku..." oslovila mě a hlavní pistole mi přejela po tváři.
Celý jsem se roztřásl. To není moje matka. To není moje matka!
"...Sasuke..." pošeptal jsem.
"Oh, ano... Sasuke... je na cestě, neboj se," políbila mě na tvář a pistoli mi přidržela pod bradou.

Sasuke: V tom dešti to šlo opravdu špatně. Zvedala se vichřice a já měl v tom prudkém slejváku ne dosti dobrou orientaci, když jsem ani pomalu neviděl před sebe.
"Naruto!" Vyjekl jsem. Vím, že jsem byl někde na poli. To pole se vždy přecházelo. Byla to taková zkratka, ale já byl ještě daleko. Bez Naruta. Sám a zoufalý.
Ani si neumím představit, jaký musí mít můj anděl strach. Matka není zrovna dosti milý člověk, i přes to jak klame prvním očním dojmem a mladou sladkou tváří.
Měl jsem jediné štěstí, že nebyla bouřka. Blesky nelítaly okolo mě, takže jako kdyby mi někdo tam nahoře poslal znamení, že dnešek oba přežijeme a bude všecko v pořádku. No, ale i když to depresivní počasí? Nevím, nevím.
Ano, mám strach a co jako? To ho nemůžu jednou za čas projevit, když vím, že je onen pocit zrovna na místě?
"Vydrž andílku, najdu si tě," celý promočený jsem procházel blátem, do kterého jsem se propadal a tak se stala další věc, která mě brzdila za příchodem k mému Narutovi.

Naruto: "Neboj se, nezabiju tě hned. Budu si užívat výrazu, který budete mít oba, až tě budu trestat za tvé hříchy," dala mi pusu na tvář. Prosím, ať mě zabije, já už opravdu nechci žít! Tato osoba je vyšinutá!
Začal jsem sebou házet, i kdybych si měl urvat zápěstí, abych se odtud dostal.
"Sasuke! Sasuke!" začal jsem zoufale křičet. Můj křik se míchal společně se vzlyky. Křičel jsem tak dlouho, dokud jsem neuslyšel jeho hlas. Sice byl slabý, ale věděl jsem, že je tady a přišel si pro mě. Pousmál jsem se na dveře, které se měly každou chvílí otevřít. ...ale nestalo se tak. Už blázním! Slyším Sasukeho všude!
"Sasuke tu bude za chviličku. Do té doby," přiblížila se k mému uchu, "ti vynahradím ty roky bez matky," přiložila hlaveň k mé dlani a zmáčkla spoušť. Následoval křik a nesnesitelná bolest. Křičel jsem, svíjel se v bolesti a volal Sasukeho. Můj pláč byl zoufalejší a zoufalejší. Cítil jsem, jak mi krev stéká po rukách, jak ji mikina nasává. Bál jsem se... "Tyhle hříšné ruce nadělaly tolik špatných věcí. Že se nestydíš... synku," při oslovení mi zase dala pusu na tvář, snažil jsem se jí vyhnout, ale i přesto jsem se nevyhnul letmému doteku.

Sasuke: Vrazil jsem do budovy jako smyslů zbavený. "Naruto!" Vyjekl jsem. Ale nikdo se neozval. Kde jenom byl?
Prošel jsem pár místnostmi, a když jsem ho spatřil, myslel jsem, že se mi zamotá hlava a na místě odpadnu.
"Naruto…," pomalu jsem k němu došel. Byl spoutaný uprostřed místnosti a hlavně poraněný. Nejhorší pro mě, že plakal. A pořád opakoval jediné slovo.
Koukal na mě smutným pohledem a třesoucími rty povídal: "Uteč, uteč…," ale já nechápal. Ovšem do doby, než jsem k němu přišel a objal ho.
Snažil jsem se ho odpoutat, ale pak jsem byl omámen tupým nárazem do temene hlavy. Než jsem se stačil vzpamatovat, byla u mého temene hlavy přiložena ledová hlaveň zbraně.
"Matko…," zahekal jsem se, při pohledu do jejích znechucených očí.
Nemám co vysvětlovat. Ani se nemám proč zpovídat této osobě.
Šlo mi jen o Naruta. O nic víc.

Naruto: "Sasukeeee!" zakřičel jsem, když jen tak ležel. Beze slova. Bez pohybu... "Prosím... nechej ho..." vzlykl jsem a svěsil hlavu. Slyšel jsem, jak něco tahá po zemi. Věděl jsem, že to něco je Sasuke.
"Hm?" usmála se. Uslyšel jsem zvuk řetězů.
"Prosím... nechej ho jít... já jsem ten špatný, tak prosím, nechej ho jít, neubližuj mu..." žádal jsem a snažil se znít i vypadat přesvědčivě. Uvázala ho stejně jako mě.
"Víš, synku, on taky zhřešil. Neuposlechl rozkaz, zlatíčko," vysvětlila mi v klidu a zavázala mi oči černou páskou. "Promiň mi tu dočasnou slepotu, ale nechci, abys viděl něco škaredého," zase mě políbila na tvář.
"Ne! Neubližuj mu! Prosím! Prosím tě! Nesmíš mu ublížit! Prosím!" házel jsem sebou, ale to už jsem ucítil studenou hlaveň na mé druhé dlani. Pak následnou bolest. "Aaaaaa-!" křičel jsem bolestí.
"Naruto!" zakřičel Sasuke. Slyšel jsem, jak se o mě bojí. "Matko, to já jsem neuposlechl, mě zabij, ale Naruta nechej napokoji, prosím!" Sasuke... plakal? Slyšel jsem vzlyky.
"Oh, malý Sasuke," řekla hranou lítostí, "asi si neuvědomuješ, co všechno napáchal tenhle... andílek? Tak mu říkáš, nebo ne?" zasmála se a sundala mi triko tím, že ho rozpárala. Dostal jsem strach, protože má u sebe určitě i nůž. "Hezké jizvy. Hodí se k tobě," pošeptala mi do ucha. "Ale můj syn není děvka!" zakřičela rozčileně a nožem přeškrtávala nápis.
"Prosím, přestaň!" křičel Sasuke dokola.

Sasuke: Od začátku, co jsem se vzpamatoval jsem hleděl do tváře své matky. Četl jsem z jejího ďábelského výrazu.
Adoptivní stvůra, kterou jsem nyní proklínal. Opravdově, poprvé a od srdce.
Kushina byla vždy cvok. Neměla všech pět po hromadě. Práhla po pomstě, někdy zabíjela jenom pro své vlastní potěšení. Nehledě na to, že si své oběti vysloveně mučila, dokud samy neprosily o smrt.
Od úplného okamžiku mi nedocházelo, jak na Naruta mluvila. To jako kdyby patřil snad do naší rodiny…
Nesmysl!
Jak můžu uvažovat nad tím, kdo co říká, když mi před očima mučí mého milovaného anděla, kterého nedovedu ochránit?!
Cítil jsem neskonalou bezmoc.
Věděl jsem, že jsem udělal chybu a také jsem byl za ní přijmout svůj trest. Cokoliv, jenom abych už neslyšel jeho bolestné steny a vzlyky míšené s řevem.
Oči se mi konečně podařilo nasměrovat k zemi, abych nemusel vidět její tvář a aby mne to nelákalo sklouznout pohledem na Naruta.
"Prosím, dost," žádal jsem. Tato situace, tohle číslo, které Kushina připravila byla více mým trestem než Narutovým. Věděl jsem že tímhle mne dovede matka nejlépe potrestat.
Zeslábl jsem.
"Nebyl jsi to ty, kdo si zvolil tuhle cestu?" Hravý hlas, ovšem zaujatý a to bylo dobře. Mohla by být ve stavu naslouchání.
"Nyní si to uvědomuji matko, odpusť," byla více zaujatá než jsem si myslel a to bylo jenom dobře. "Vím že jsem udělal chybu, lituji, že jsem sešel z cesty," pokořil jsem se.
Kushina se mile pousmála a úst jí vzešlo tiché zahihnání. "Konečně začínáš znít jako dítě, které jsem si vychovala správnou cestou," byla nadšená. "Ovšem tenhle andílek je příliš zraněn tímto životem…, je tak poskvrněn tímto světem, Sasuke," cítil jsem, jak roztáhla úsměv v tom zabijáckém úculu. Přistoupila blíže, a pak zašeptala do mého ucha: "Zachraň ho…doraž ho."
V tu chvíli mým tělem projel mráz. Věděl jsem, že musím uposlechnout, jenže já nechtěl. Tohle jsem nikdy nechtěl.
Začal jsem uvažovat, jak matku přesvědčit o tom, aby jej nechala jít. Nejevila o Naruta zájem a byla zaujata jinými lidmi, nebo nejlépe věcmi. Držel bych Kushinu dál od něj a stejně tak i sebe. Protože přesvědčit matku by znamenalo rozloučit se s ním a ujistit se, že by mne nehledal. A to by zase znamenalo ublížit mu natolik, že by nechtěl více tohoto Sasukeho vidět.

Naruto: Uslyšel jsem cinkat řetězy. Pouštěla ho?
"Uteč... Sasuke, uteč..." šeptal jsem.
"Víš, co máš dělat," řekla hlasem, který jsem naneštěstí slyšel i já, ale rozhodně to patřilo Sasukemu.
Slyšel jsem kroky, jak se ke mně přibližovaly. Věděl jsem, že tentokrát to nepřežiju. Ucítil jsem zase pistoli na svém čele. Ale ten, kdo ji držel, se třásl. Sasuke...?
"Na co čekáš?" pokračovala. "Vzpomeň si, jak byl na tebe hnusný, jak byl jen přítěží. Vzpomeň si, jak říkal, že tě nenávidí." Sasukemu chytil rukojeť pevněji, jako by byl smířený, i mě zabije.
"Máš pravdu," řekl zhnuseně a zatlačil na mé čelo, "ale taky mi řekl něco jiného," zvedl hlaveň pryč.
"Co to děláš?!" vyjekla hrůzou.
"Řekl mi, že mě miluje!" Ohlušila mě rána, která směrovala mimo mě.
"Sasuke! Sasuke, jsi v pořádku?! Řekni něco!" křičel jsem zoufale, dokud jsem neslyšel, jak pistole padá na zem a Sasuke přerývaně dýchá.
"M... matko..." vydal ze sebe plačtivě, ale hned se vzpamatoval a rychle mi odvazoval ruce.
"Co sis to... dovolil..." šeptala přiškrceně. Mé oči k ní hned zamířily, jakmile mi Sasuke sundal pásku z očí. Umírala, kvůli ráně do břicha.
Sasuke k ní rychle přispěchal a jen se jí díval do očí. "Miluji tě, matko. Dala jsi mi rodinu, zkušenosti, lásku. Ale tamtoho andílka miluji víc," řekl a zvedl mě do náruče.
"Hlupáku!" vykřikla a natahovala se pro zbraň, která stále ležela na zemi. To už mě Sasuke nesl v náručí pryč, ale v zápětí jsme oba upadli, kvůli ráně.
"Sasuke!" snažil jsem se k němu dostat, ale byl jsem příliš zesláblý.
"To nic! Trefila mě jenom do nohy, to bude v pořádku!" snažil se o úsměv a chytl mou ruku.
"Mí dva synové... jsem... špatná matka...?" naposledy zvedla hlaveň, tentokrát ji obrátila proti sobě.
"Naruto... je po všem," usmál se Sasuke, ale v jeho očích byly slzy.
"Sasuke... díky... díky za všechno..." oplatil jsem mu úsměv a zavřel oči. "Miluji... tě..."

Sasuke: Měl jsem chuť odplazit se někam stranou. Nalhával jsem cokoliv jenom aby byl v pořádku a netrpěl kvůli mně. Cítil jsem pálení v zádech. Střela trefila místo nohy úplně něco jiného. Kulka mi pojela pravou plíci. A možná pokud se nepohnu přežiju.
Chtěl jsem žít.
Chtěl jsem žít s ním po boku.
"Taky tě miluji andílku," chtěl jsem znít přesvědčivě. Nic mě nebolelo! Nic! Vsugerace, Sasuke, nauč se ji konečně používat, nyní je na to vhodná doba!
"Nechci usnout," fňukal můj anděl.
Byl zesláblý stejně jako já. Ztrácel vědomí a já byl za to rád. Alespoň tu budeme společně.
"Neopouštěj mě anděli," kňukl jsem. "Zůstaň po mém boku až do konce, prosím," sevřel jsem jeho dlaň ve slábnoucím stisku.
Z úst mi začal vycházet malý proudek krve.
Dýchat mi šlo hůře a hůře. Ale věděl jsem, že nás brzy někdo najde. Sice je to zde opuštěné, ale určitě to tu má někdo nastarost. Možná nějaký hlídač.
"Žij anděli," prosil jsem. Ale Naruto nic neříkal. Hladil jsem mu ruku, a pak už v tichu čekal na konec.
Krvácel jsem pro mě až neskutečně dlouho. Na pokraji sil jsem byl takřka od začátku.
Proč nedovedu ztratit vědomí nebo přímo na místě zemřít?
Bolest jsem již ani nevnímal. Stala se pro mě něčím, co ke mně patřilo. Pohled jsem nedovedl odtrhnout od Narutové spící tváře.
Pokusil jsem se o úsměv. Byl tak daleko. Jak asi chutnaly jeho zkrvavené rty?
Chtěl bych je naposled ochutnat.
Kdybych dnešním dnem přežil, i přes to bych od něj odešel. Matka nebyla jediná ani poslední. Hledali by mě kvůli pomstě. A šli by po mě přes něj.
Co bych pro ochranu andílka neudělal?
Jak moc jsem se dovedl v jeho přítomnosti snížit?
Mé ego a kamenná maska, kterou mi vybudovali, prostě všecko, čím jsem kdy byl, bylo v jeho přítomnosti rozflákano o zem.
"Děkuji ti, Naruto," jeho jméno bylo na místě. Nikdy jsem ho moc nepoužil. "Zachránil jsi mne," a byl jsem za to opravdu rád.
Cítil jsem štěstí.
A hlavou mi procházely myšlenky typu, že nyní bych už mohl v klidu odejít. Stihl jsem mu poděkovat. Stihl jsem ho milovat, i když možná nikdy ne tak jak by si představoval, ale dal jsem mu vše, co jsem uměl.
I to se počítá ne?
Avšak tenhle anděl mi dal více... dal mi záminku k tomu stát se svobodným.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Miu | Web | 27. srpna 2015 v 13:20 | Reagovat

Nieeeeeeeeeeeeee! :-( Musím povedať, že aj napriek tomu, že nemám rada smutné konce, tento tam proste sedel... A bol krásne napísaný... Vraví sa, že pravá láska musí končiť tragicky, inak zovšednie... a tak je to aj tu :'( Ešte raz, bola to nádhera! :33

2 Verr-chan | 29. srpna 2015 v 17:16 | Reagovat

*sedí v rohu postele a není schopna se uklidnit* holky, to mi děláte naschvál, že?! bylo to pravdu nádherné! bylo zajímavé představit si Kushinu jako zlého člověka a taky byl skvělý nápad udělat Narutovi bratra Kyuubiho. avšak při konci mi ukáplo pár slz, jelikož jsem si k postavám během tohoto příběhu udělala velký citový vztah. <3 <3

3 Karin | 21. června 2017 v 23:06 | Reagovat

Bulím jak malá. :-(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama