close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Blog je neaktivní!

Nový blog zde.

Life is one big surprise 38

5. září 2015 v 1:02 | Mei-Mei |  Life is one big surprise
*yaaaaawn* Tento díl je o něco kratší, má dvě stránky. Myslím, že moje kapitoly se bou většiou pohybovat okolo dvou až tří stránek, u jednorázovek je to různé.

Jenom jsem se vděčně usmál a znovu se podíval na Kasuku. Proč vypadal jako Izaya? Proč je mu tak podobný? Nebo bych se spíš měl ptát, proč všude vidím Izayu. Chudák... nechci myslet na to, jak mu asi bylo a je. Ale těším se, až ho znovu uvidím, už si ani nepamatuju, jak vypadal, když byl hubený. Hmm... těžko si ho představit, vždycky si ho představím nahého...
"Shizuo... Shizuo!" volal mě rozpačitrozpačitě bratr. "Vezmi si ji, asi začíná brečet," podal mi ji do náruče a oddechl si. Nevidím důvod být tak nervózní, vždyť jenom zívá. Pak se její červená očka upřela na mě a rozesmála se, z čehož jsem dostával tiky do oka.
"Čemu se směješ?" zeptal jsem se přísně, přitom jsem se mračil tak, jak to běžně dělávám, až všem přítomným naskočila husí kůže. Delic raději předstíral, že spí a Sakuraya se smála. Doslova chytala záchvaty smíchu z toho, že jsem naštvaný. Zajímalo by mě, proč jsem pro rodinu Orihara tak směšný. Vždyť vypadám jako úplně normální člověk, ne?
"Shizuo, nebuď na ni takový," napomenula mě máma.
"Ale teď vážně, co je na mně tak vtipného?" zvedl jsem hlavu a podíval se na ostatní. Raději jsem ji položil zpátky do postýlky a napil se kafe. Ještě mám tolik projektů do školy, na které se vůbec, ale vůbec netěším. Měl bych už o nich přemýšlet, jinak tu školu neudělám. Ale momentálně mám jiné záležitosti.

Uběhly další dva dny, už jsem se doma staral o děcka. Dobře, to byla lež, děti byly u mé mámy, která mi pomáhala a radila co a jak.
"...Dívej, jak Sakuraya papá," poučila Delica, který neměl vypito ani půl flašky. Odmítal pít tu sračku, ani se mu nedivím. Zavřel oči a ignoroval nás.
"Shizuo!" zavolal táta, který právě přijel.
"Co?"
"Izaya je vzhůru. Teda ještě spí, ale je odpojený od přístrojů, takže ho zítra můžeš navštívit," řekl nadšeně táta.
Překvapeně jsem vydechl. Chvilku mi trvalo, než jsem tu informaci vstřebal, pak jsem se otočil na Sakurayu v náručí. "Slyšíš? Táta se probudil," usmál jsem se na ni, ale ona spala. V puse měla dudel od láhve s tou sračkou a spala. Při každém výdechu vsála a polkla.
"Pamatuju si, když jsi tohle taky dělal," zasnila se máma nostalgicky.
"Nemůžu ho navštívit hned?" zeptal jsem se.
"Je lepší, když si pořádně odpočine." Delic začal zničehonic plakat, tak jsem si ho vzal do náručí. Máma říká, že si nejdřív musí zvyknout na mě a Izayu, než na kohokoliv jiného.
"Ššš..." utěšoval jsem ho. Je mi tak podobný, až to není možné. Vždyť je moje kopie! Až na ty černé vlasy...
Vzápětí začala plakat i Saku, takže jsem je měl oba opřené o ramena a mírně s nimi pohupoval. "No tak, neplačte." A přestali. Co jsou cvičené děti, nebo co? Měl bych zkusit i jiné povely? Sedni, zůstaň... I když pochybuju, že by mi rozumněli.
Uslyšel jsem zvuk foťáku, tak jsem se otočil. No jo, máma si mě musela zdokumentovat, jak chovám obě děti...
"Mami..." napomenul jsem ji. Vždycky na fotkách vypadám blbě. No... to je jedno.
Nechal jsem je spát na manželské posteli u mých rodičů, byla dost velká na to, aby se jim nic nestalo.
"Mami, jaké to je? Myslím rodičovství..." zeptal jsem se, když jsme seděli v kuchyni. Měl jsem u sebe stále vysílačku, kdyby náhodou začali plakat.
"No... nejdříve to postihne matku, ale oba si budete myslet, jak skvělé je být rodičem. Když vás poprvé vzbudí ve tři ráno, řeknete si, že to k tomu patří a řeknete typické já tam jdu. Když se to takhle ale bude opakovat skoro každou noc - řekněme tak dva měsíce - budete se hádat, kdo má víc povinností a kdo míň, zkrátka výmluvy, aby tam nešel, protože je unavený. Shizuo, pamatuj, že Izaya se kolem nich bude motat každý den, čtyřiadvacet hodin denně, takže i kdybys měl za sebou NHL, měl bys mu pomáhat, jak přijdeš domů. Tys mu je udělal, tak se mu hodně pomáhat, rozumíš?" poučila mě máma. Moc jsem jí nevěřil protože vím, že já budu skvělý rodič a budu se o ně start skvělě! Budu lepší než Izaya, nikdy je nezanedbám. A hlavně mi nepolezou na nervy! Jsou to přece moje děti a já... bude to znít fakt divně a křečovitě, ale já je mám rád. No, nezní to zas tak divně. Myslel jsem, že nemůžu nikoho milovat víc než Izayu. Ale ty děcka... Jsem to ale pedofil.... Smýšlet o lásce na první pohled. Shizuo, prober se laskavě, jo?
"Rozumím," odpověděl jsem.
Konverzace a další poučení se táhla až do doby, než jsem uslyšel pláč. "Jdu tam," oznámil jsem a zvedl se.
Co když má jeden z nich plnou plínu? To ho mám jako přebalit? Eh... ne, díky... Naštěstí jen Delicovi vypadl z pusy dudel, takže jsem se mohl zase vrátit k rodičům.
Ale pláč začal nanovo o několik desítek minut později. Vždycky jsem je pochoval, nebo jim dal najíst, ale přebalování plen jsem nechal na mámě a učil se. Takže to přeložím tak.... to tak... tak... A mám to! Nevěděl jsem, že je to tak snadný!

Druhý den jsem se hned ráno, kdy byly návštěvy, sebral a šel do nemocnice. Spěchal, dokonce jsem i jednou spadl, protože jsem zakopl, ale nechal jsem to tak.
Když jsem dorazil, postavil jsem se k prosklené zdi a díval se do pokoje. Srdce mi začalo splašeně bít, když jsem ho viděl, jak seděl, jedl a přitom se díval zaujatě na televizi. Popravdě, měl jsem strach tam vejít. Proč? Sám nevím. Jen mi to splašené srdce vyvolalo vzpomínky na den, kdy jsem ho viděl znovu až po několika měsích. Měl jsem pocit, že se mu kvůli mně zase něco stalo, jakoby ho znovu unesli, či co.
Stiskl jsem kliku v ruce a pomalu otevřel dveře, které zavrzaly, takže si mě Izaya všiml. Okamžitě spolkl poslední sousto, chvíli na mě překvapeně civěl a nakonec se jemně usmál, snad jakoby ho už dávno opustila všechna naděje, že přijdu a až teď se mu jeho přání splnilo.
"Shizu-chan..." řekl stále nevěřícně. Neváhal jsem a objal ho. "Shizu-chan!" zasmál se šťastně.
"Izayo..." pošeptal jsem a schoval si hlavu v jeho rameni. Chtělo se mi brečet, a to už se mi dlouho nestalo. Byl jsem tak rád, že je v pořádku. "Promiň mi to..." stiskl jsem ho ještě víc.
"A co?" nechápal.
"Nemohl jsem být u tebe... protože jsem omdlel," vysvětlil jsem.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Miu | Web | 5. září 2015 v 17:00 | Reagovat

Kyaaaa, nemôžem sa dočkať, kým budú Delic a Sakuraya trochu starší, začnú rozprávať, chodiť... :D yaaay, to je nádherný príbeh toto... ^^ A opováž sa ho nejakými nečakanými udalosťami pokaziť, to by som sa veľmi urazila :D

2 majka | 6. září 2015 v 8:14 | Reagovat

Krasa malem jsem se u toho rozbrecela dojetim.vubec nevadi ze je to kratsi delej jak zvladas hlavne ze si porad aktivni a snazis se za tohle te obdivuji ze to vsechno stihas 8-)

3 Jenny | Web | 11. září 2015 v 20:43 | Reagovat

fufiiiiiiiiiiiiiiiii *.*
*Jenny čte jedním dechem ale její dlouhé slohové komentáře došly x´DDD *
Z mých dnešních komentů budeš mít leda tak velkého hovňouska ale to nevadí no ni? ;DDDDDDDDDD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama