
Vyprávěl jsem mu všechno, co se za těch pár dní stalo. Začal se smát, když jsem mu řekl, jak se mi smála Sakuraya. Trochu mě to naštvalo, ale nakonec jsem se zase udobřil. Byl jsem rád, že je v pořádku.
"Shizu, nevadí, že jsem jim jména vybral sám?" zeptal se.
"Jistě, že ne, vůbec jsem nad jmény nepřemýšlel. A navíc, je mi jedno, jak se budou jmenovat, hlavně-"
"-Že budou naši," doplnil za mě se smíchem. Připadal jsem si, jako bychom už byli staří, vrácčití a povídali si o starých dobrých časech. Opravdu jsem se cítil nostalgicky, až se mi chtělo brečet. Tak moc ho miluju...
Nechali si ho v nemocnici ještě pár dní jen na pozorování, kdyby se ještě něco vyskytlo, a pak ho konečně pustili domů. Nejdřív jsem volal mámě, aby sbalila věci dětí a odvezli je s tátou k nám, abychom pro ně nemuseli jet já s Izayou až k nim. Ne, že by to bylo nějak daleko, ale ta půlhodina cesty z nemocnice Izayovi stačila, byl úplně vyčerpaný z tramvají a autobusů. Jak říkám, budeme si muset koupit auto, ale nejdřív se postaráme o rodinu, takže bychom měli počkat pár let, kdy děcka budou starší... a nebo bude lepší koupit hned? Jako, prachy na to mám, ale pak bychom měli asi málo na domácnost a já opravdu se opravdu nechci seznámit s exekutorem... Ne, počkám pár let,svět se nezboří z toho, že nemáme auto.
Doma nás hned přivítali mí rodiče, každý z nich jedno dítě v náručí. Izaya si vzal jedno do ruk a pochoval, druhému dal jen pusu na čelo a pohladil po tváři. Budu mu muset pomáhat, protože vím, jak někteří rodiče zešediví z jednoho a my máme dva, přičemž s nimi bude nejvíc času trávit právě Izaya. Takže, jakmile přijdu domů, udělám úkoly a hned se budu věnovat dětem. I když se probudí v noci, půjdu je uklidnit já. I když budu nejspíš naštvaný, což Sakurayu rozesměje, ale nechci, aby šel Izaya, který jich bude mít plný zuby. Budeme, vlastně už jsme, dokonalá rodina!
Alespoň jsem si to myslel...
Uběhly dva týdny a blížily se prázdniny - alespoň pro mě, ale to není důležité. Každou noc nás budili prcci, takže Izaya jen polekaně zvedl hlavu a hned, jak zjistil, že to jsou ti dva, ji zmoženě položil zpátky do polštářů. Předtím, než se stačil odkrýt, jsem ho zastavil se slovy: "Půjdu já." Ano, každou noc okolo druhé až čtvrté ráno jsem byl donucen vstát z postele, proto mě to vyčerpávalo, ale ne natolik, aby se ze mě stala zombie...
"Měl by sis odpočinout," konstatoval můj spolužák, "vypadáš hrozně."
"Je mi dobře, jen... jsem se poslední dobou moc nevyspal," zívl jsem a dál tupě hleděl do učebnice ve snaze se něco naučit. Už jen pár týdnů a budou prázky, takže cajk, musím to přežít. A jestli to přežiju, dám si nějakou odměnu.
"Stalo se něco? Jsi finančně na dně, proto musíš pracovat do noci?" pozvedl obočí.
"To ne, jen jsem se stal tátou, ale to už víš."
"Rodičovství není tak hrozný, když víš, jak na to," usmál se a já na něj zvedl své oříškové oči v tázavém pohledu.
"Ty víš, jak na rodičovství? To by mě zajímalo." Zavřel jsem knihu a pozorně ho poslouchal.
"Děti sotva poznávají svět, takže brečí kvůli neznámému. Neumí mluvit, takže všechno, co se jim nelíbí, řeší pláčem. V noci třeba jen neví, jak usnout, nebo jim je daná poloha nepříjemná, ale ony se neumí samy přetočit na bok. Zkrátka se jimi nesmíš nechat zmanipulovat, musíš rozlišovat hysterický pláč od nedůležitého pláče, chápeš?"
"Jasně," přikývl jsem. Když tak nad tím popřemýšlím, tak Sakuraya se mnou manipuluje zcela záměrně. Nejdřív brečí, a když vidí, jak jsem zničenej, začne se smát.
"Na, tady máš," podal mi béžovou tubu velikostí mojí dlaně. "To je na kruhy pod očima, vypadáš fakt hrozně a nedá se na to dívat," zasmál se.
Otočil jsem to a přečetl.
"Make-up?" podivil jsem se. "Dík."
Přišel jsem domů a byl rád, že momentálně nemám práci ani brigádu. Kdybych měl jít teď pracovat, úplně bych se zhroutil.
"Jsem doma," řekl jsem polohlasem, ale nikdo se neozýval. Dříve by mi to bylo divné, ale teď jsem si jistý, že všichni jistě spí. I Izaya je vyčerpaný, úplně stejně jako já, možná i víc. Šel jsem do obýváku, že si nejdřív chvilku odpočinu, ale gauč byl rezervovaný pro Izayu, nikoliv pro mě. Ležel rozvalený na gauči a spal. Chudák, musí toho mít plné zuby.
Sebral jsem se a šel si lehnout do požnice, by jsem opravdu vyčerpaný. Musel jsem se učit na závěrečné zkoušky, jestli jsem chtěl projít do dalšího ročníku. Sice jsem se celý rok učil, ale nemůžu si dokonale pamatovat, co jsme probírali na začátku roku.
Spadl jsem na postel a zavřel oči. Jak to bylo příjemné...
probudil jsem se až na večer, kdy jsem dostal hlad, zrovna jsem ucítil vůni z kuchyně, tak jsem to šel omrknout. Přistihl jsem Izayu, jak vaří a docela mě to naštvalo.
"Ale no ták..." napomenul jsem ho. Polekaně se otočil ke mně, usmál se a dál se věnoval vaření. Objal jsem ho zezadu kolem pasu a dal mu pusu do vlasů. "Neříkal jsem, že večeři a snídani budu dělat já?"
"Shizu-chan, jsi unavený, měl bys odpočívat," odporoval Izaya.
"Ale to ty taky," konstatoval jsem.
"Ale já se neučím a nechodím do školy," donutil mě ho pustit a vyndal ohřáté mléko z mikrovlnky. Instinkty mu říkaly, že se děcka za chvíli vzbudí a budou mít taky hlad. "Za chvíli bude večeře, tak si běž alespoň převlíct tu unifirmu." Poslechl jsem ho a odešel do ložnice. Zrovna když jsem otevřel dveře, rozezněl se první pláč a následně za ním druhý. Trochu to ve mně vzbuzovalo paniku, protože mě třeštila hlava i bez nich, ale zachoval jsem klid a vzal je oba do náruče. Delic se hned uklidnil, zatímco Saku pořád plakala. "Ale, zlatíčko, no ták," utěšoval jsem ji a houpal s ní. Oba jsem je donesl do kuchyně, kde jsem nakrmil Delica a Izaya Sakurayu. Delic toho moc nesnědl, zato Sakura vypila a spala. Tak jsme zjistili, že Delic je po mně, prostě rozmazlený a to, co mu nechutná, to odmítá jíst. Stejně nakonec všechno snědl, možná to bylo jen horké. Pak jsme je oba uložili zpátky do postýlek.
"Jsou krásní," usmál jsem se a Izaya taky. Stáli jsme u nich a rukama se drželi dřevěných tyčí sloužících, aby nevypadli. Přitom jsme se ale s Izayou dotkli, takže jsme oba ucukli. Ani nevím, proč jsme tak reagovali, ale bylo to, jako bychom byli do sebe zamilovaní, ale ani jeden to nevěděl. Nejhorší bylo, že mezi námi zase proběhla ta jiskra co kdysi. Začali jsme se přibližovat, dokud jsme se nepolíbili. Už dlouho jsem ho nepolíbil, bylo to tak intenzivní, že jsme se do nálady dostali téměř hned, ale byli jsme na to oba příliš unavení, takže jsme nakonec byli donuceni se jen trochu pomazlit a jít se najíst. Ale i to málo bylo víc než dost, alespoň prozatím.
Ale časem to bylo jen horší a horší. V noci už jsem nebyl tak milý, ale jen jsem zamručel a spal dál. Prostě jsem ignoroval jejich pláč, takže tam musel jít Izaya a oběma jim dát najíst.
"Nechceš mi pomoct?" zeptal se naštvaně. Zhluboka jsem si povzdechl a otevřel oči. "Zítra píšu zavěrečnou, tak se chci vyspat," znovu jsem zavřel oči a přetočil se na druhý bok.
"Tak teda pěkně děkuju," řekl poté, co se vrátil zpátky do postele.
"Co máš pořád za problém? To prostě nemůžeš pochopit, že chodím do školy?" zvýšil jsem na něj hlas.
"Ne, to ty nemůžeš pochopit, že já jsem s nimi od rána do večera a ty mi zrovna dvakrát nepomáháš! Dobrou noc!"
"Nepomáhám? Chodil jsem za nimi každou noc, staral se o ně! Ale tobě je to málo, viď?!"
"Jenom říkám, že nemůžeš myslet jen na sebe!" Začali jsme na sebe šeptem křičet, abychom nevzbudili děcka.
"Já že myslím jen na sebe?! Nevím, kdo mu druhému ublížil tím, že odešel na několik měsíců!" Vím, přehnal jsem to, protože Izaya chvíli nic neříkal.
"Aha, takže jsem ti tak moc ublížil, proč jsi si mě vzal?! Hm?! Abych ti ubližoval dál, co?!"
"Pleteš se."
"Tak proč?! Aby ti smradi měli pocit bezstarostného domova, a pak, jak budou starší se se mnou rozvedeš, nebo jak?!"
"Pleteš se!" zakřičel jsem nahlas, takže jsem je oba vzbudil.
"Pěkně děkuju," řekl ironicky a vstal. Nemůžu uvěřit, že něco takového řekl, že na to jenom myslí. Práskl jsem sebou do peřin a pokoušel se usnout.
Naše hádky nebylo to nejhorší, protože většinou vznikaly večer a v noci, ale ráno jsem nemohl vystát. Celou noc se mi zdálo o naší hádce a přemýšlel jsem, jak se mu omluvit. Ale Izaya ráno předstíral, že se nic nestalo, takže i když jsme si říkali i ty nejhnusnější věci, nakonec jsme to nechali plavat. Nejdřív mi to tak vyhovovalo, ale hádkami jsme začali zjišťovat pravdu o tom druhém. Izaya jednou řekl, že i můj bratr je v posteli určitě lepší než já. To mě donutilo přemýšlet, jestli nemá v plánu zjistit, kdo je lepší. Začal jsem mít obavy, že mě začne podvádět.




Meino!!!! Ja som vravela, že to nemáš pokaziť a ty takto! Toto sa robí?! To bolo určite za to ItaNaru xDD Ach jo... prečo sa zas hádajú...
Už mi to konečne došlo! Je to "prcek"
tak sa to povie u vás. Sranda, že sú tam len poprehadzované písmenká xD
A inak, neviem či si spomínaš, raz sme riešili, čo vlastne myslíme tým, keď niekomu povieme, že je "krpec