close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Blog je neaktivní!

Nový blog zde.

Life is one big surprise 42

21. října 2015 v 22:30 | Mei |  Life is one big surprise
Jop, už to tak bude. Po bouři je vždycky krášně, takže se můžete těšit zase na nějaký hurikán ^^ :*


Dali jsme si něco na tu příšernou rýmu a vyrazili do města. Chvíli jsme museli jít pěšky, pak jsme nastoupily do prvního autobusu, který to měl namířeno ke kinu. Zjistil jsem si cestu zpátky, abychom neměli problém se dostat domů, a vyšli si to na náměstí, protože Klaun začínál až v jednu a teprve táhlo na poledne.
Izaya se vždycky zastavil u každé vytríny a prohlížel si vystavené zboží. Když nad tím uvažuju, vlastně ještě nebyl ve městě jako "na výletě", maximálně jím jen prošel.
Rozhlédl jsem se okolo, abych našel nějaký obchůdek s něčím, co mu udělá radost.
"Hele, Shizu-chan! Zajdeme si na oběd? Mám hlad!" postěžoval si. Jak mě ten zmetek začíná vytáčet...!
"Fajn, tak... dal by sis třeba pizzu?" zeptal jsem se ho a okamžitě uviděl jiskry v jeho očích.
Poslední dobou si všímám, že zhubl. Normálně mají lidi po porodu vytahaný břicho, ale on se do formy dostal téměř hned. Jak to udělal?
"Hmm... fajn, ale platíš, protože já tak velkou mateřskou nemám," rozhodil rukama a oba jsme vyšli směrem k pizzerii, samozřejmě ruku v ruce, ale nejraději bych ho hodil do jednoho z kanálů, co byly kolem, už mě vážně štval.
Sedli jsme si v pizzerii u okna, takže jsme měli výhled na město.
"Páni," vydechl údivem a zahleděl se na střechy domů. Musel jsem přiznat, že se mi to taky líbilo. Cítil jsem se tak uvolněný, možná proto, že nikdo neřval, že má hlad, je posranej, nebo se mu něco nelíbí.
Přišla číšnice, objednali jsme si dvě velké pizzy. Měl jsem hlad jako vlk, proto jsem se raději na Izayu ani nepodíval.
"Shizu-chan," probudil mě z přemýšlení jeho hlas. O čem jsem přemýšlel, to už nevím.
Chytl mě za ruku a příjemně se usmál. "Miluju tě," palcem mě hladil a naklonil se přes stůl, aby mě políbil.
"Taky tě miluju..." úsměv jsem mu oplatil a sevřel jeho dlaň. Dívali jsme se vzájemně do očí a usmívali se jak sfetovaní.

Po půl hodině nám donesli naši objednávku. Popravdě, nečekal jsem takhle velkou pizzu. Cena byla stejná, ale velikost jednou tak větší, než v jiných pizzeriích.
"Dobrou chuť," popřál jsem, ale to už měl Izaya jeden kousek v sobě. Zmetek. Začínám si uvědomovat, že mám stále větší chuť být na něj naštvaný a něco mu udělat. Ale proč? Proč se mi po porodu zhnusil? Pravda, chování je dost jiné, ale ne zas tak jiné. Nebo že by za to mohly prázdniny? Jsem s ním čtyřiadvacet hodin denně, mohla by to být příčina.
Už jsem nad tím nepřemýšlel a pustil se do své pizzy. Byla výborná! Ještě nikdy jsem tak lahodnou nejedl. A viděl jsem, že chutná i Izayovi, tomu zbývaly dva kousky. Jak může tak rychle jíst? Vždyť já na střední vyhrál cenu Jedlík roku! Čtyřikrát za sebou, nikdo pro mě nebyl konkurence. Ach... pamatuji si to, jako by to bylo včera, kdy před nás položili talíře s hamburgery. Nevěřili byste tomu, ale já jich snědl jedenáct. Ale byly z naší jídelny, takže byly polovinou těch, co prodávají v mekáči, a ani se nedivím, že to nikdo nechtěl jíst. Brr... už jsem se zmínil o tom, že mi bylo dva týdny blbě?
Izaya vypadal po chutném obědu spokojeně víc, než kdy jindy. Slibuju, že se naučím líp vařit!
"Uff, to jsem si dal. Jsem úplně plnej," opřel se o opěradlo židle a pohladil si své o trochu větší břicho. Lekl jsem se, když se na něj nostalgicky podíval. "Nee, Shizu-chan..." oslovil mě, vůbec se na mě ale nepodíval.
"Co?" zvedl jsem obočí.
"Hm... ale nic," zase se narovnal a nahodil jeho typický úsměv.
Sakra, chce další uřvaný dítě! Ne! Není to tak, že bych další nechtěl, ale rozhodně pár let ne.

Tak nějak jsem zjistil, že jít zrovna na Klauna nebyl nejlepší nápad. Ne, počkat-! Byl to ten nejhorší nápad, co jsem mohl vymyslet. Izaya před nedávnem porodil, máme rodinu a my jdeme do kina na Klauna. Chvílemi jsem myslel, že vyzvracím ten popcorn. Viděl jsem ten film asi po třetí, ale až teď se mi zhnusil.
"Tady se posaď a dýchej zhluboka," radil mi Izaya a držel mě za ruku. Sedl jsem si tedy na lavičku před kinem a snažil se být v klidu. "To je ono, nádech... výdech..." dřepěl u mě a podporoval mě. Upřímně? Tohle jsem od něj nečekal. Poslední dobou jsem zvyklý, že je hnusný, arogantní, nebojí se říct svůj názor. "Už dobrý?" pozvedl obočí a palcem mi přejížděl po hřbetu ruky.
"Jo... to bude v pohodě," přitakal jsem. Izaya se rozhlédl kolem sebe.
"Hele, co takhle zajít se podívat do knihkupectví?" zeptal se rozzářeně.
"Ne," řekl jsem znuděně.
"Tak... hmm... tak třeba... kam bys chtěl jít?"
"Popravdě?" Mlč!"
"Jistěže."
Neříkej to!
"Do gay baru," uchechtl jsem se a Izaya taky.
"Heh... ten ti udělám doma. Nezapomínej, že na to nemáme celý den, večer se nám vrací děti. Takže?"
"Eeeh... nikam se mi nechce," řekl jsem popravdě. "Naposledy, když jsem něco vybral, tak mi bylo blbě..."
"Víš co? Pojedeme domů, co ty na to?" usmál se a postavil.
"Promiň... chtěl jsem, abychom si oba užili čas strávený spolu, a místo toho jsem to jenom pokazil." Cítil jsem vinu. Konečně máme příležitost mít chvilku jen pro sebe, a já to tak zvorám... Vlastně... Nemělo by se udělat špatně hlavně Izayovi?
"Tobě ten film nepřišel... hm... nechutný, nebo tak?" zeptal jsem se, když jsme šli k zastávce.
Izaya zaváhal. Slyšel jsem, jak se mu zdrhl dech, oči sklopil na zem.
"Yagiri byli horší," řekl sotva slyšitelně.
Okamžitě se mi rozbušilo srdce při vzpomínce na situaci, kdy byl Izaya v nebezpečí. Nechtěl jsem tohle už nikdy vytahovat, to byla minulost. Ale jaksi mě pořád zajímá, jak to tam fungovalo. Chci se Izayi tak moc zeptat, co všechno se tam dělo, jak mu ubližovali, jestli spal, měl něco k jídlu, byla mu zima, byli zavření ve sklepení...
...ale nemohl jsem. Takhle on vyrůstal, bylo to jeho dětství. Zatímco já seděl a čuměl na tabuli, aby ze mě něco bylo, on musel dělat bůhví co, aby přežil. Proto jsem mu nikdy neřekl, na kterou střední jsem chodil, koho jsem v první třídě nenáviděl a mlátil ho. A nikdy to neřeknu, pokud on sám nebude chtít.
"Shizu-chan...!" pevně mi stiskl ruku a vyděšeně se díval jedním směrem.
"Sakra," zaklel jsem a odváděl jsem ho někam za roh. "Izayo, řekni něco," zatřepal jsem jeho rameny.
"Shizu-chan," podíval se mi do očí. "Přišli si pro ně, vím to! Zavolej rodičům! Zavolej jim, jestli jsou v pořádku!"
"Izayo, to, že jsme na ně narazili, ještě neznamená, že si jdou pro děcka," uklidňoval jsem ho a vykoukl za roh, abych je zkontroloval. Vypadají přesně, jako když jsem se viděl naposledy. Černá róba, černé brýle. Nejspíš na někoho čekali a povídali si při tom. "Třeba tu jenom někde bydlí," vysvětlil jsem mu, ale on mě chytil za paže a pomalu brečel.
"Nikdy nebydleli v Tokyu, Shizu-chan. Přijeli za mnou, chtějí mě, chtějí obě naše děti!" vysvětloval mi a sesunul se po zdi na zem.
"Dobře, dobře." Rychle jsem vypátral v kapse mobil a vytočil tátovo číslo.
"Shizuo?" ozvalo se v repráku.
"Tati, nemám čas na vysvětlování, ale sejdeme se v parku u banky, HNED! Vezmi mámu, děti, jejich věci. Spěchejte, budeme tam čekat," vydal jsem rozkazy, zavěsil, chytl Izayu za ruku a utíkali na dohodnuté místo. Neměli šanci nás spatřit, běželi jsme od nich a na ulici bylo hodně lidí.

Po pár minutách jsem spatřil oba své rodiče i kočárkem.
"Díkybohu," vydechl Izaya a běžel jim naproti. Hned nahlížel do kočárku a oba je hladil. "Jste v pořádku," oddechl si.
"Shizuo, o co tu jde?" zamračil se táta. Neměl rád, když nebyl v obraze.
"Znovu jsme je viděli. Vypadalo to, že čekají na autobus, který jede směrem k našemu domu," vysvětloval jsem. "Izayovu rodinu vůbec neznám, ale ti rodiče nejsou snad ani lidi. Máme strach, že se nám něco stane..."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Miu | Web | 22. října 2015 v 17:23 | Reagovat

To je zas napínavé O.O ani sa nečudujem, že sa Izaya tak zľakol. Rýchlo ďalší diel! :D (viem, ja nemám čo hovoriť xD)
Nemôžem dočkať pokračovania :D

2 Jenny | Web | 22. října 2015 v 20:23 | Reagovat

woaaa :3
Úžasné...a zdá se to i nekonečné *.*
*představuje si jak to bude ještě vycházet když ji bude 60 :3 *
Skvělý to život ^o^

3 Majka | 22. října 2015 v 22:25 | Reagovat

Pane. Bože  já z toho snad zesilimm. To je víc nainavi než struny na kytare

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama