Píšu jednu povídku za druhou. Hehehe, co mi dáte za oplátku? ^^ :D
Pár: Sasuke x Naruto
Čeká vás: yaoi, znásilnění, happy end(?), povídka bez přímé řeči (ano, ano, takže pi****na)
Typ: Jednorázovka
Pokojem se nesly vzdychy a steny nás dvou. Pro mě to byl skvělý prožitek, zatímco pro něj noční můra, ale mně bylo jedno, že to nechtěl. Měl jsem potřebu ukojit svou touhu, tak jsem si poradil.
Už jsem jen párkrát přirazil a vyvrcholil do něj. V jeho očích plných slz jsem viděl obrovské sklamání. Jak jsem mu to mohl udělat, když mi tolik věřil? Odpověď je jednoduchá. Jsem hajzl. Snad si nemyslí, že jsem se s ním přátellil, protože máme společné zájmy? Ve skutečnosti jsem s ním nic společného neměl, už od začátku byl mým cílem.
Nastoupil na naši školu asi dva měsíce po začátku školního roku. Už na první pohled působil jakoby vystrašeně a plaše. Nevím, co mě donutilo ho přefiknout, většinou si vybírám lidi podle těla, přece bych si do postele nezval někoho tlustýho a s neoholeným přirozením. Holky na těle nesměly mít od nosu dolů ani jeden chloupek, klukům jsem odpustil chlupaté nohy, ale ne knírek.
Ale vraťme se k tomu blonďákovi tady. Bílá mikina na něm jen visela a sahala mu do půly stehen, rukávy i nohávy měl ke konci ohrnuté. První, čeho jsem si všiml jako prvního, byly černé brýle.
Přišel jsem za ním o přestávce, abych se představil, ale zdálo se, že toho moc nenamluví, jenomže já se nevzdal. I když se mnou nemluvil, pořád jsem za ním chodil a něco mu vyprávěl. Pak ale nastala kritická situace a to ta, že jsem se v.těch svých lžích ztrácel. Nezbývalo mi nic jiného, než mu vyprávět něco ze svého života. Teprve pak se mi začal otevírat. Nejdřív jen reagoval úsměvem, později smíchem a vlastním názorem. Ale stále byl uzavřený před světem. Trvalo dlouho, než za mnou začal sám dolízat jen proto, aby mě pozdravil. Kdykoliv se otevřel na veřejnosti, hned svou "chybu" napravil a zase se uzavřel. Ale když jsme si vytvořili kolem sebe bariéru a nevnímali svět okolo, dokázali bychom si povídat klidně několik hodin, jen kdyby nás vždycky nepřerušil zvonek oznamující začátek hodiny.
Když jsem po několika týdnech uvážil, že mi dostatečně důvěřuje, pozval jsem ho ven. Byl šokovaný, dokonce jsem měl strach o jeho zdraví, protože na pár sekund přestal dýchat. Pak pomalu přikývl. Lehký jak facka, musel jsem se pochválit. Kdybych nebyl trpělivý, znásilnil bych ho hned první den, ale já nechtěl jenom sex. Chtěl jsem jeho důvěru, což bylo poprvé, co se mi to stalo. Jako... vždycky si od své oběti vyžaduju nějakou důvěru, ale on není hloupý, to jsem poznal i na známkách, jenom nikomu nevěří. Proč - tak po tom jsem nepátral.
Na naši první schůzku jsem se těšil, to bylo poprvé, co jsem to nebral jen jako předehru-před-předehrou, víte, co myslím. Domluvit si schůzku, pak oběť pozvat domů a tam hezky v soukromí šukat jak králíci.
Když jsem ho viděl sedět několik desítek metrů dál na lavičce, už jsem si představoval, jak ho roztahuju...
Přišel jsem k němu a možná až přehnaně přátelsky ho pozdravil. Jakmile mě zaregistroval, postavil se se sklopenou hlavou a pozdrav mi oplatil. Navrhl jsem, že kdz je taková zima, můžeme jít ke mně. Okamžitě jsem dodal, že u nás nikdo není - vím, že bych ho jinak k nám domů nedostal. On se stranil lidí, nenáviděl jejich společnost, tedy až na moji, tu jsem si prostě vydobyl.
Jenom přikývl a šli jsme. Občas jsem jenom něco řekl, abych odlehčil atmosféru a on nic nepoznal. Snažil se foukat si do rukou, aby se zahřál.
Užasl, sotva viděl zasněžený dům. Vypadal tak roztomile. Pozval jsem ho dovnitř, kde jsem nám oběma odložil kabáty a nasměroval ho do svého pokoje, který jsem po nás dvou zamknul, ale aby nic nepoznal. Prohlížel si pokoj, ve kterém jsem měl spíše temnotu. Zdi černé, plakáty metalových skupin, věčně zatáhlé žaluzie. A teď se mi tu procházel tento andílek. Nejvíc ho asi zaujala knihovna. Hledal Shakespeara, nebo něco tomu podobné, ale nic takového já nečtu, pokud nemusím do školy.
Přišel jsem k němu zezadu. Byl jsem mu tak blízko, že když se otočil, lekl se mě a zase sklopil pohled, no vzápětí jsem cítil jeho pohled na mých rtech. Ale nic takového nebude. Uvěznil jsem ho svým tělem, aby mi nemohl utéct, a rozepínal mu mikinu, prostě ho začal svlékat.
Křičel, ať přestanu, brečel, ale já ho neposlouchal. Užíval jsem si počít jeho bezmoci. On si však osvobodil ruce a vrazil mi facku, hned po tom přiběhl polonahý ke dveřím a zoufale se je snažil otevřít. Předstíral jsem, že mě ta facka oslabila, ale já si jen vychutnával jeho utrpení. Klidně jsem přišel k němu a otočil ho čelem k sobě. Dýchal zrychleně, brečel, oči zavřené. Přikázal jsem mu je otevřít a podívat se na mě, ale on odmítal. Chytl jsem mu hrubě brýle, až jsem ho poškrábal na obličeji, a odhodil je někam na zem. Žádal mě, abych přestal a nechal ho jít, že to nikomu neřekne. Ale já vždycky dostanu to, co chci. Chytl jsem ho za bradu a on se na mě vystrašeně koukal. Bál se mě, to se mi líbilo.
Hodil jsem ho na postel, kde jsem si rozepl kalhoty. Mezitím, co couval a snažil se bránit, jsem si už honil, abych alespoň trochu ukojil svoji touhu. Chytl jsem ho za boky a hned začal přirážet. Úplně jsem přehlídl, že není podle mých představ. Dole byl značně zarostlý, ale nebylo to vůbec nápadné, chloupky na celém těle měl světlé, takže to vypadalo, jako by si holil nohy.
Po sexu s nim jsem vytáhl kapesníky a utřel svýho ptáka. Nesnášel jsem, když jsem byl od krve, proto jsem si častěji vybíral kluky, než holky. Ano, přijde mi nechutný sex, když má holka krámy.
Řekl jsem mu, že má minutu na to, aby se oblíkl a odešel, jinak ho vyhodím do sněhu klidně nahýho. S brekem na sebe rychle hodil oblečení, sebral si brýle a párkrát zacloumal s klikou, ale dveře byly stále zamčené. Pozoroval jsem jeho chování. Byl ještě zoufalejší, než když jsem ho vyslíkl. Celý se třásl. Doufám, že se z tohoto zhroutí, slušely by mu pořezané zápěstí, nebo joint v ruce. Dlaní jsem bouchl do dveří vedle jeho hlavy a pošeptal mu, že tohle není konec, teprve pak dveře odemknul. Vyřítil se z domu jako střela, že zapomněl na svou bundu. Vyšel jen tak do mrazu a utíkal, tak to bude nehezky nemocný.
Při pohledu na oranžovou bundu se mi sevřel žaludek. Venku bylo nejvíc mínus deset a on si oblíká jarní bundu? Stál jsem u okna, odkud jsem ještě před chvílí pozoroval blonďáka, a mračil se na kus oblečení. Nedalo mi to a vzal ji do ruk. Jenomže další čin jsem si vysvětlil jen tím, že jsem byl mimo a opět zkouřený - nebyla to pravda, ale kdo při plném vědomí čichá k cizím věcem?
Ta jemná vůně mi otevřela oči. Nikdy na sobě neměl značkový oblečení, ani nic, co by ho pořádně zahřálo, věčně byl ve škole bez oběda, nikdy se na mě pořádně nepodíval, nikdy s nikým nemluvil, pokud nemusel.
Až pak mi to došlo.
Bál se lidí, toho, že mu někdo ublíží a vypadalo to, že s tím má vlastní nepříjemné zkušenosti.
Zničeně jsem se posadil na postel. Co jsem to udělal? Byl jsem tak zaslepený vlastní touhou, že jsem přehlížel jeho problémy.
Sasuke, vzpamatuj se! Vždyť rád vidíš lidi na dně, no ne?
Ale tohle je něco jiného. On není jako ostatní.
V čem je jiný?
Bojoval jsem o jeho důvěru tak dlouho, dokud jsem se do něj nezamiloval. Ještě nikdy jsem k někomu nedostával tak dlouho, jako k němu. Takže ho miluju...?
Rozhodl jsem se, že mu druhý den přinesu bundu do školy. Většinu chodíval mezi prvními, jak to, že přišel se zvoněním? Že by zaspal? No, nevadí, odchytnu si ho příští přestávku a bundu mu vrátím. Ale... co mě nejvíc mrzelo - a vyčítal jsem si to celou první hodinu - byly jeho brýle. I když byly popraskané diky tvrdému nárazu a určitě přes ně nešlo nic vidět, pořád je nosil. Taky mě udivilo, že se choval, jako by se nic nestalo. Teda kromě toho, že se mi vyhýbal, proto jsem ho taky nezastihl žádnou přestávku.
Na konci školy jsem si ho odchytil. Pořád mě ignoroval. Nebyl naštvaný, měl strach. Mluvil jsem na něj, ale on nereagoval, tak jsem se naštval a za rameno ho otočil čelem. Zase se roztřásl. Nekřičel jsem na něj, nedokázal jsem to, proto jsem mu mlčky podal bundu a pospíchal domů.
Ale ani po dalších dvou týdnech se to nezlepšilo. Stále se mnou nemluvil a já mu propadával víc a víc.
Venku byla pořádná vánice, která byla zřejmá už od rána, a jak jsem tušil, zase měl jen tu lehkou jarní bundu, proto jsem si ráno s sebou vzal igelitku a v ní teplou mikinu, zimní bundu, rukavice, šálu a čepici.
Stál před vchodem, ostatní už odešli, takže jsme osaměli, ale on nevěděl, že tam ještě jsem. Připravoval se vyjít ven, i když věděl, že umrzne. Párkrát se nadechl, ale než stačil udělat první krok, zastavil jsem ho a zatáhl k mojí skříňce, která byla na konci chodby, takže nás nikdo nemohl vidět. Zatarasil jsem mu cestu, aby nemohl utéct a dal mu tašku s pokynem, aby si to oblékl. Nevěřil mi a pořád mě pozoroval, jestli ho náhodou nechci znovu znásilnit. Začal se oblékat, ale to už jsem zvýšil hlas. Když byl převlečený, sbalil jsem jeho staré oblečení do tašky. Vůbec nechápal, co to dělám, co to na něj zase hraju. Přistoupil jsem k němu. Byl jsem mu zas tak blízko jako minule. Automaticky mu po tvářích tekly slzy. Tušil, co bude následovat - zase ho vysleču a znásilním.
Ale já mu tentokrát chtěl pomoct. Rukou jsem jel po jeho, dokud jsem si s ním nepropletl prsty. Překvapeně se na mě podíval, ale ani to ne trvalo dýl jak pět sekund.
Táhl jsem ho pryč ze školy. Kupodivu se mě držel jako klíště, nepouštěl mou ruku a poslušně šel za mnou. Hádám, že přes ty rozbité brýle ani nevěděl, kam jdeme.
A kam jsme šli? Do obchoďáku. Věděl jsem přesně, co chci, takže jsem si jen našel podlaží a po eskalátorech jsme vyjeli do prvního patra, kde byl obchod s brýlemi. Na chvíli jsem se zastavil, což ho znervóznilo, a sundal mu jeho brýle, které následně skončily v koši. Chtěl něco říct, ale udělal jsem si z něj svého otroka, proto mlčel.
Vešli jsme dovnitř, prodavačce jsem nahlásil, co potřebujeme. Naruto nic nechápal, nevěděl, kde je. Žena mu dala vyzkoušet jedny brýle, podobný těm starým, co měl. Když blonďák zjistil, že je v obchodě s brýlemi, začal se bránit, že na ně nemá peníze. Velmi ho udivilo, když jsem mu oznámil, že dneska platím já. Je jedno, kolik stojí, hlavně aby mu seděly.
Zkoušel jedny brýle za druhými, dokud nenašel jedny, co mu padly. Fascinovaně se na sebe díval do zrcadla, jako kdyby se viděl poprvé v životě. Stoupl jsem si za něj a zeptal se ho, jak se v nich cítí. No při pohledu na mě mu poklesla čelist, pak řekl, že jsou skvělý, ale příliš drahý. Odpověděl jsem, ať zapomene na cenu a zaplatil je. Taky jsem mu koupil náhradní sklíčka a kontaktní čočky. Jeho modré oči si nezaslouží být zakryty brýlemi, měly by více vyniknout.
Zaplatil jsem, chytil ho za ruku a vedl do dalšího obchodu, tentokrát s oblečením, kde jsem mu toho zaplatil nemálo.
Nakonec jsem ho pozval do mekáče. Překvapilo mě, když řekl, že v ničem podobném nebyl. Ale na očích jsem mu viděl, že je šťastný. Zkusil jsem opatrně nahodit konverzaci. Zdálo se, že mi částečně věří, občas i usmál, ale pak jeho oči zaplavil smutek. Omluvil se. Vůbec jsem nechápal za co, ale pak to odůvodnil - kvůli němu jsem utratil tolik peněz, ale já nad tím mávl rukou a řekl, že si to musím odčinit. Podíval se na mě, následně na hamburger, který držel v rukách, a usmál se. Začali jsme se zase bavit, tak jako předtím, než jsem ho... ani to nedokážu vyslovit, dělá se mi ze sebe samého zle. Dokonce jsem měl pocit, že si daleko víc rozumíme a on se nebojí otevřít. Vyprávěl mi historky, co zažil jako malý ve škole. Taky jsem se dozvěděl, že se o něj rodiče nestarají, jak by měli - přehlížejí ho, dokonce často ignorují, proto měl jediné brýle, navíc se špatnými dioptriemi, takže bylo jedno, jestli je nosil, nebo ne, viděl pořád stejně špatně. Až s těmi novými konečně viděl opravdu dobře.
Poděkoval mi. Ta slova mě rozčílila, ale musel jsem si zachovat chladnou hlavu. Za co mi děkoval? Za znásilnění? Za rozbití toho jediného, co měl? Za to, jak jsem mu přál, aby se podřezal? Ale nic jsem neřekl, jen znovu připomněl, že to je za "to" minule.
Pomůžu mu s taškami, až bude čas jít domů, ale nikam jsme nespěchali, procházeli jsme se ještě po obchoďáku a povídali si. Občas jsem ho vtáhl do nějaké kavárny. Když odešel na záchod, v hračkářství naproti jsem mu koupil plyšového medvěda. Chtěl jsem mu udělat radost. Po jeho příchodu si ho hned všiml a začal ho nazývat roztomilým. Hned však zčervenal, když jsem mu řekl, že je pro něj a dal mu ho do ruk.
Chvíli se díval na něj, pak tiše řekl, že ví, co za to všechno chci. Sex. Okamžitě jsem ho vyvedl z omylu, nechci po něm ani odpuštění, jen mu to chci vynahradit. Oba jsme mlčky stáli, dokud jsem k němu nepřistoupil blíž a skoro nedotknutelně položil svou dlaň na jeho tvář. Nechtěl jsem ho vystrašit, znovu už ne. Sklonil jsem se, byl menší než já, rty se otřel o ty jeho. Ihned ucukl a rukou si po nich přejel. Nechápavě jsem se na něj podíval. Dával mi tím najevo, že to bylo nechutný?
Omluvil se a vysvětlil, že ho ten dotek dost polechtal, prostě se musel zbavit toho nepříjemného pocitu. Jen jsem se uchechtl, znovu položil ruku na jeho tvář a tentokrát ho políbil tak, aby to nelechtalo. Následně jsem mu ruce položil na paže, kterými on svíral medvídka. Když jsem se trochu odtáhl, abych zkontroloval jeho reakcí, jednou rukou mi chytil tvář a tentokrát to byl on, kdo dychtil po líbání. Pak se zpátky postavil na celé nohy a trochu smutně se zeptal, co od něj vlastně chci.
Odpověděl jsem, že chci jeho, načež jsem hned doplnil, že tím nemyslím jeho tělo, ale především jeho lásku.




Naozaj prekrasne chudak naru a sasuke mu k tomu pridal ale dobre ze si to v cas uvedomil prekrasne sa to skoncilo nadherna poviedka ......