close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Blog je neaktivní!

Nový blog zde.

Life is one big surprise 43

6. listopadu 2015 v 23:00 | Mei |  Life is one big surprise
Tak tu máte další kapitolu ^^ Mei už má všechno promyšlené, takže to bude ještě delší, než jsem čekala :DDDD
A ano, jak jste si mohli všimnout, nelíbí se mi dess, takže bych ho chtěla trochu pozměnit :D ta fialová mi k tomu moc nesedí, je to takové mrtvé, chtělo by to zesvětlit, zkrátka si s tím pohrát, ale na to bych potřebovala pár hodin o samotě, což bych se.musela jedině hodit marod a to právě nechci.


Táta zaťal pěst a máma vypadala dost šokovaně. Kdy nám dají pokoj? Delic začal hlasitě plakat a Izaya se ho snažil utěšit.
"No tak, neplač, zlatíčko," houpal kočárkem a hladil ho po tváři.
"Zůstanete pár dní u nás, místa je tam dost," rozhodl táta, "hlavně ať jste v bezpečí." Pokynul nám, abychom šli do auta, nemohli jsme tam déle zůstat, bůhví co by se mohlo stát, kdyby si nás všimli.
Máma s tátou sedli dopředu, já k jednomu dítěti, Izaya k druhému. Táta měl vždy dobré předtuchy. Už podle hlasu v telefonu poznal, že nás později pojede víc, tak vzal větší auto až pro osm lidí. Taková menší dodávka.

Když se za námi zavřely dveře domu mých rodičů, bylo vidět, jak se Izayovi ulevilo. A mně ostatně taky, ale pořád jsem měl špatný pocit. Tenkrát přišli na svatbu i k nám domů. Jak zjistili, že se bereme? Bojím se, že si zjistí, kde jsme teď a budou nám chtít ublížit. Komukoliv z nás. Pamatuji si totiž na jejich poslední slova. "Už aby potratil." Vzpomínka na ně nebyla ani trochu příjemná.
"Musíme ještě domů pro věci," řekl jsem tátovi, ten přikývl.
"My dva pojedeme, vy tu zůstanete," řekl a vyjeli jsme. Doufám, že budou v pořádku.
Za necelých deset minut jsme vystupovali z auta. Táta ještě něco hledal v kufru, já jsem se ujal odemykání a nakouknutí do domu. Celkem jsem se bál, že mi useknou hlavu, nebo zavřou a ta hlava mi upadne.
"Pozor," řekl táta, vykopl dveře a nabil brokovnici.
"Tati! To snad nemyslíš vážně! Co když je zabiješ?!" Jsem mladý na to, abych šel sedět!
"Neboj, je v tom sůl," vysvětlil a prozkoumával ostatní místnosti. "Vzduch je čistý," řekl a společně jsme se vydali do druhého patra. Když jsem zjistil, že v ložnici nikdo není, vzal jsem dva kufry a batoh a balil do nich několik věcí. Dětem jsem vzal především hračky, plíny a oblečení, a nám jenom to oblečení. Srdce mi zrychleně bušilo, měl jsem špatný pocit, jen nevím z čeho.
Rychle jsme nasedli do auta a odjeli zpátky k rodičům. Dveře jsem rozrazil a hned kontroloval, jestli tu je všechno v pořádku.
"Izayo!" křikl jsem a čekal odezvu, která se mi vrátila v podobě mého jména. Díkybohu, všechno je v pořádku.
Věci jsem odnesl do pokoje, kde jsme zatím s Izayou měli zůstat, ale shrnul jsem mezi dveřmi. Sotva jsem je otevřel, Izaya rychle něco schoval, důkladně to zabalil a zamkl na zámek. Myslel jsem, že před sebou nemáme žádná tajemství.
"Co to tam máš?" pohodil jsem hlavou jeho směrem.
"To je moje věc, Shizu-chan," odbyl mě chladně a vzal mi zavazadla, ze kterých začal vyskládávat věci.
"Izayo, co řeknu mi to!" pohoršil jsem.
"I ty máš své tajemství, Shizu-chan, která jsi mi nikdy neřekl, tak mi laskavě nechej ta má. Nemusíš vědět všechno," mluvil dál trochu podrážděně.
Usoudil jsem, že to raději necháme tak, i když se mi to vůbec nelíbilo. Chci vědět, co tají, ale to bych mu musel vyklopit i já svá tajemství. Mám vůbec nějaké? Hm... musel bych zapřemýšlet a vrátit se do minulosti. Co mě ale zarazilo nejvíc bylo, že mluvil, jako by o nich věděl. Pokud ví, tak odkud? Tento člověk je jedna záhada za druhou.
Nechal jsem Izayu vybalit věci a odešel k dětem. Pořád spaly, neměl jsem se čeho bát, všichni jsme v bezpečí...

Po pár dnech až neuvěřitelného klidu jsme se odvážili vrátit do našeho domu. Překvapivě se všechno zdálo být v pořádku, zřejmě v u nás doma nebyli. Po prošmejdění celého domu jsme nenatrefili na žádnou známku vniknutí, takže se nám oběma dostatečně ulevilo, ale Izaya byl stále ve střehu. Byl nervní, soustředil se na danou věc jen chviličku, a když ho něco vyrušilo, okamžitě zpozorněl a šel zkontrolovat děti.
Takhle to šlo celé prázdniny, od té doby jsme jeho rodiče neviděli ani o nic neslyšeli. Já jsem byl ohledně tohoto uvolněnější, ale Izaya ne. Proto jsem se bál nastoupit do školy. Bojím se, ž mi jednou zavolá, když budu mít důležitou přednášku, že má strach a chce, abych co nejdříve přijel.
Jenomže jsem to nebyl já, kdo řekne, že všechno bude v pořádku...
"Jsi si jistý, že to zvládneš?" pozvedl jsem obočí a oblíkal si bundu.
Izaya, který se držel za záda, naklonil hlavu na stranu a povzdechl si.
"Měl bys mi trochu víc věřit, Shizu-chan." Asi má pravdu. Jeho nervozita se postupem času dostala i na mě. Kdoví, už dlouho o nich nic nevíme, raději bych, kdyby byli ve vězení, ale pro to bychom museli mít více důkazů.
"Tak dobře. Ne, že podpálíš barák," uchechtl jsem se a před odchodem ho ještě políbil. Už jsem jen mohl postřehnout, jak Izaya zavírá dveře.

Cestou domů jsem ještě nakoupil, aby lednička nevypadala prázdně a my měli co jíst, když t ten moment mi zabrněl mobil. Jakmile jsem si všiml Izayova jména, až se strachem jsem hovor přijal.
"Jsi v pořádku?" zeptal jsem se hned.
"Shozu-chan," zasmál se. "Ano, jsme všichni v pořádku, nemusíš si dělat starosti, jen jsem chtěl, abys koupil- chrrrrr-" Mimo signál? Těžko, u nás je signál dost silný a tady taky.
"Izayo? Izayo?!" volal jsem na něj, ale kromě šumu jsem neslyšel nic. Polil mě studený pot, nedokázal jsem se pohnout z místa a přemýšlel, co všechno se mohlo stát. Kdyby jen selhalo spojení, nebylo by slyšet vůbec nic! Začal sem myslet na nejhorší...
Izaya...! Děti!
Okamžitě jsem se vydal na nejbližší metro a přitom volal Kasukovi, ten to měl momentálně nejblíž k nám domů. Sakra, zvedni to! Nic...! Fajn, tak teda táta.
"Tati?!"
"Volaný účastník je dočasně nedost-"
Kurva! Proč jste najednou všichni v háji?! Zrovna teď, když vás potřebuju?!
Chystal jsem se mobil schovat do kapsy, ale v ruce jsem cítil, jak mi zabrněl. Kasuka!
"Co po mě chceš? Jsem unavenej..." zívl.
"Kasuko! Musíš okamžitě jet k nám domů, rozumíš?!" cítil jsem, jak ztrácím dech.
"Co? Sotva jsem si šel lehnout..." stěžoval si dál.
"No tak! Jde o Izayu! Za chvíli jsem u tebe, tak připrav auto!" zavěsil jsem, neboť jsem vcházel do podzemí na metro.
Celou cestu jsem myslel jen na něj. Prosím, ať se pletu! Ať je v pořádku! Poprvé v životě jsem se chtěl mýlit. Nebo to bylo víckrát? To je teď jedno, musím se co nejříve dostat k Izayovi!
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Miu | Web | 7. listopadu 2015 v 7:58 | Reagovat

Ohh... O_O
Prečo mám taký pocit, že Shizuo len panikári a Izaya aj deti sú v úplnom poriadku? :D Dúfam, že to tak bude... Musel to byť len nejaký omyl...
Že? ŽE?! Mei! Toto chce hneď pokračovanie!

2 Bina | E-mail | 7. listopadu 2015 v 22:19 | Reagovat

Ať je všechno okay, prosím!! O_O
Jinak... Je to skvělá povídka a moc se těším na další díl!! :-)

3 sana-chan | 8. listopadu 2015 v 7:14 | Reagovat

Nie je nič krajšie ako keď si na raňajky prečítam nový diel LIOBS :D

4 Marlechu | 8. listopadu 2015 v 9:44 | Reagovat

Hned další díl ja sem se do toho tak zazrala a konec to vážně??? Proč mi to děláš :( přidej další díl nebo si to s tebou ve škole vyřídím!!! :D

5 Jenny | Web | 26. listopadu 2015 v 11:11 | Reagovat

Ha! To sa Jenny páči je to jasné! :3
Tý jo pojď Mei dámedo do 100 dílů ;DDD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama