Hádejte, kdo nespí? ^^ Já vím, pár z vás mi už psalo, že bych měla pořádně spát, že si tím jenom ubližuju. Ale když já nemůžu usnout Q.Q Proč? Stres, lidičky.
Mimochodem... tahle kapitola se mi zdá... hm... nějak divná... xD
Enjoy~

Seděl jsem společně s Kasukou v jeho autě a modlil se, aby byli všichni tři v pořádku. Kasuka viděl, že jsem z toho všeho na prášky, tak dupl na plyn.
Co bych bez Izayi dělal? Nechci ho ztratit, je můj život.
Dorazili jsme ke mně domů. Už z dáli jsm slyšeli a viděli houkat a blikat policejní auta a sanitku. V ten moment... jsem zkameněl. Přestal jsem vnímat okolní svět, zastavilo se mi srdce i dýchání, jen jsem tupě zíral před sebe.
"Shizuo! No tak prober se!" křičel na mě Kasuka. Odvážil jsem se na něj podívat. Taky nebyl v klidu, ale v šoku. "Teď není čas na paniku, musíš se uklidnit," snažil se mluvit klidně. V rukou už držel mobil a někomu volal, zatímco já vylezl z auta a vydal se během k místu ohraničené žlutou výstražnou páskou.
"Promiňte, pane, sem nemůžete!" zastavil mě policista.
"Já tu bydlím! Co se tu stalo?!" téměř jsem vykřikl.
Muž v uniformě se zhluboka nadechl a opět zase vydechl.
"Podali nám hlášení, že se do domu někdo vloupil a vyhrožuje smrtí. Jsou dva, muž a žena. V domě už jeden muž byl, snažíme se situaci uklidnit," vysvětlil mi a dovolil mi podlézt pásku, ovšem šel se mnou. Už z deseti metrů jsem poznal muže, co mě kdysi vyslýchal. Vůbec se nezmenil, dokonce měl pořád kruhy pod očima, ale už ne tak hrozné.
"Pane Heiwajimo?" ověřil si, jestli jsem to opravdu já. "To je dobrý, budu na něj dávat pozor," pokynul pilicistovi, který následně odešel.
"Co se tu děje?" stejná otázka.
"Zdá se, že se manželé Oriharovi nevzdávají," řekl s pohledem na dům, okolo kterého ze všech stran byli muži zákona. "Volal nám váš manžel, že se mu někdo vloupal do domu, teď to vypadá, že se chtějí zabít."
"A... a děti?" Zase jsem pomyslel na nejhorší.
"Děti? Žádné děti v domě nejsou..." podíval se na mě.
Nechápavě jsem očima přelítával z muže na dům. Děti musí být jedině u rodičů, ale to teď zatím neřeším. Pokud nejsou v domě, jsou určitě v pořádku.
Z domu se ozval výstřel. Druhý... čtvrtý...
"Izayoooo!!!" zakřičel jsem, a kdyby mě nedrželi tři muži, rozeběhl bych se do domu, i kdyby mě měli zabít.
Dveře se otevřely a vycházel z nich Izaya se zbraní v ruce, krví na obličeji a oblečení. Sotva vyšel, podíval se na mě, jako by věděl, že tam budu.
"Shizu... chan..." vyčetl jsem z jeho rtů. Usmál se a spadl na zem.
"Izayoo!" zakřičel jsem znovu a tentokrát se k němu rozeběhl. V domě už bylo několik lidí.
Než jsem stačil doběhnout k Izayovi, zase mě chytli nějací muži. "Pusťte mě! Musím jít za ním! Potřebuje mě!" křičel jsem spoutaný na zemi. "No ták! Pomožte mu!" brečel jsem. Nestyděl jsem se za to. "Pomožte mu! Nenechte ho umřít! Prosím!"
Křičel jsem z plných plic na lidi, co byli ode mě pár desítek centimetrů. Vím, že něco říkali, ale já je neposlouchal. Stále jsem opakoval, ať ho nenechají umřít a pomůžou mu. Přes slzy jsem si nevšiml, že ho odnášejí do sanitky.
...a mě v bezvědomí na policejní stanici...
Seděl jsem v kanceláři staršího muže a brečel. Uvědomil jsem si, že z tohoto se nedostanu, minimálně skončím na antidepresivech.
"Pane Heiwajimo," oslovil mě muž, "už tu takhle sedíte několik hodin. Přijeli si pro vás rodiče." Jeho hlas zněl velmi přijemně, protože nemluvil nahlas, ale já ho nevnímal, prostě jsem seděl zabalený do deky, kteru mi půjčili, brečel a houpal se ze strany na stranu. "Hm..." povzdechl si a odešel, ale dveře se nezavřely a uslyšel jsem hlas svého táty.
"Shizuo... pojď s námi domů," prosil mě.
"Jenomže já nemůžu. On teď bojuje o život, nemůžu si jenom sednout před televizi a uklidnit se!" křičel jsem na něj a znovu se rozbrečel.
"Já vím, Shizuo, ale nemůžeš tu zůstat. Komisař má plno práce a ty bys mu tady-"
"Nechci nikam!" odstrčil jsem ho a hlavu schoval do kolen. Byla tu možnost, že jsem mohl s Izayou do nemocnice, ale já nechtl, protože bych se při pohledu na něj zhroutil. Hmpf, jako bych byl teď v pohodě.
Táta si povzdechl a nejspíš přemýšlel, jak mě přesvědčit, když jsem uslyšel dětský pláč, to mě donutilo zvednout hlavu. Přes okno jsem uviděl mámu, jak v rukách drží Delica a Saku houpe v koučárku.
Zvedl jsem se přišel k nim. Bylo mi jedno, že mi deka spadla a tím bránila dveřím, aby se zavřely. Teď jsem měl v hlavě své děti. Až hrubě jsem přebral Delica a zahleděl se na něj. Okamžitě jsem vněm viděl svého Izayu a znovu se hystericky rozbrečel, přičemž jsem si Delica tiskl k srdci.
Po dvou dnech, kdy jsem se dozvěděl, že je Izaya v pořádku, jsem souhlasil, že budu u jeho výslechu. Prý je podezřelý z vraždy, čemuž nevěřím, ale zase netvrdím, že je bez viny. Ani pořádně nevím, co se stalo.
Stál jsem za sklem, přes které mě nemohl vidět, a díval se, jak ho přivedli a posadili na židli. Dýchal zhluboka, kvůli zranění, o kterých jsem zatím nevěděl. Podlamovala se mi kolena při pohledu na něj.
"Orihara Izaya, je to tak?" zeptal se komisař, avšak jiný než ten, který vyslýchal mě.
"Ne tak docela," řekl Izaya klidně. Zdál se být trochu nervózní a hodně unavený.
"Opravdu? Tak jak se jmenujete?" Ten muž se zdál být dost nepříjemný a netrpělivý.
"Heiwajima Izaya," opravil ho a mně poskočilo srdce. Jen nevím, jestli radostí, nebo steskem.
"Ach tak... Přejdu rovnou k věci. Ti lidé, které jsme našli... byli to vaši rodiče, že?"
"Ano," přiznal a sklopil pohled. Viděl jsem na něm, jak se mu komisařův přístup k němu nelíbí.
"Jaký jste měl důvod je zabít?" zeptal se chladně.
"Vloupali se do mého domu, ohrožovali mou rodinu."
"Nelžete! Moc dobře víme, že jste se na jejich příchod připravil!"
"Připravil?! Sotva jsem otevřel dveře od svého domu, tak mě přepadli!" křikl Izaya.
"Proto jste je hned zabil?"
"Kdyby vám někdo držel pistoli pod bradou, vy byste se nebránil?" zeptal se pro změnu Izaya. Z jeho úšklebku šel strach.
"Dobrá tedy..." usoudil komisař a pohodlně se usadil na židli. Nejspíš byl nezkušený a hned uváděl obviněné do stresového stavu, aby všechno vyklopili. "Popiště nám, co se přesně stalo..."




Zajímavé, snad to bude v pohodě a Izaya nepůjde do vězení
pridej další díl chci vědět jak to pokračuje 