Další díl, lidičky! Řekněte, kdo mě po tomto díle zabije, huh? :DDD

Z pohledu Izayi
Shizuo už doma nebyl tak dvacet minut, když jsem vařil a uslyšel z repráku pláč. Vypnul jsem plyn a šel utišit plačícího Delica.
"Ššš..." tiskl jsem ho k sobě a houpal s ním. Před chvílí jedl, asi si ještě neříhnul... napadlo mě.
Z přízemí jsem uslyšel divný zvuk, nemůžu přesně říct, co to bylo, ale přirovnal bych to ke sklenici, kterou někdo položil. Okamžitě jsem zvážněl, položil už spícího Delica do postýlky a potichu se vytratil z ložnice, kterou jsem pro jistotu zamkl. Scházel jsem schod po schodu, když zazvonil telefon. I když jsem měl podezření, že v domě někdo je, dělal jsem, že jsem si ničeho nevšiml a zvedl sluchátko.
"Halo?"
"Izayo, ahoj," ozval se tátův veselý hlas, což mi zvedlo náladu.
"Ahoj. Dlouho jsme se neviděli," usmál jsem se pro sebe a zády se opřel o skříňku, na které telefon ležel.
"Taky si říkám. Poslyš, já s Karin máme nové věci pro mimča, nebude vadit, když si je na dnes vezmeme? Večer vrátíme, samozřejmě," zasmál se.
"Hm, dobře," souhlasil jsem, "tak za půl hodiny?" zkontroloval jsem hodiny naproti mně.
"Fajn, tak za půl hodiny, zatím." Zavěsil.
Položil jsem sluchátko a chladně se podíval ke dveřím ložnice, kde spali děti. He to skvělá příležitost, pokud v domě opravdu někdo je.
Rychle jsem je oblékl, zabalil jim věci a odešel k hlavní bráně, která byla vzdalená takových sto metrů od domu. Moc dlouho jsem nečekal a uviděl tak známé auto.
S tátou jsem se domluvil, jestli by si je nechal až do zítřka. Bez problémů souhlasil, možná vypadal opravdu natěšeně.
Počkal jsem, až zmizí z dohledu, teprve pak jsem vytáhl mobil a vytočil policii.
"Chci nahlásit vniknutí do mého domu," řekl jsem jako první, následně jsem jim dal jméno a adresu.
Abych vše zamaskoval, pomalým krokem jsem se vydal domů a stále s mobilem u ucha vytočil Shizuovo číslo.
"Jsi v pořádku?" zeptal se místo pozdravu.
"Shizu-chan..." uchechtl jsem se. Nejspíš má taky pocit, že je něco v nepořádku. "Ano, jsme všichni v pořádku, nemusíš si dělat starosti, jen jsem chtěl, abys koupil-" sotva jsem otevřel dveře, někdo mě přepadl zezadu, mobil mi vypadl z ruky a rozbil se mu displej. Pod bradou jsem cítil chladnou hlaveň zbraně.
"Ššš... stejně tě nikdo neuslyší," řekl můj otec a zbraní ještě víc zatlačil do mé kůže.
"Co pořád chcete?" zeptal jsem se klidně.
"Tebe. Jsi náš milovaný syn," řekla pro změnu matka a na obličej nasadila lítost. "Víš, že chceme vše jen pro tvoje dobro," otevřela náruč s pistolí v ruce. Otec mě pustil, ale zbraní stále mířil na svého jediného syna. Udělal jsem několik kroků k matce. Opravdu byla tak naivní a myslela si, že ji obejmu? Při první příležitosti jsem jí zbraň z ruky sebral a namířil ji na oba své rodiče.
"Slovo dobro ve vašem slovníku není," řekl jsem chladně. Stali jsme tam naproti sobě, s pistolemi. Pomalým krokem jsem se dostával ke schodišti, jakmile jsem stál na prvním schodu, vyběhl jsem rychle nahoru za doprovodu střelby. Zamkl jsem se v ložnici a rychle hledal pod postelí svůj kufr se zbraněmi. Kdyby na to přišel Shizu-chan, nejspíš by mě vyhodil na ulici. Trpěl by v domě někoho, jako jsem já?
Rychle jsem vytáhl svou oblíbenou. Matka nebyla blbá, schválně ji nenabila, abych si myslel, že je plná. Ale ze zkušeností bych to poznal i poslepu.
"Izayo!" zakřičel otec. Stále byli dole, věděli, že přijdu bojovat, že já neutíkám z boje.
Tak mě totiž vychovali.
Odemkl jsem a vyšel ven. "Tady nemáte co dělat!" upozornil jsem je.
Otec po mě jednou vystřelil. Schválně se netrefil, chtěl mě jenom zastrašit, ale já ani nemrkl.
"Synku," řekla matka káravě.
Pomalu jsem zase scházel schody. Bylo mi jedno, že na mě otec stále míří a přitom se směje, jako by byl psychicky nemocný.
"Nejsem váš syn," řekl hned chladně. Zvedl jsem ruku se zbraní a vystřelil. Otec padl k zemi. Ještě stačil jednou zmáčknout spoušť, ale netrefil. Matka hned reagovala, vytáhla další pistoli. Vystřelila a já hned po ní. Nemělo na mě žádný dopad vidět oba své rodiče mrtvé.
"Izayoooo!!!" uslyšel jsem Shizuův hlas. Trochu jsem se pousmál a vydal se ke dveřím, ale zničehonic mě vlastní tělo zradilo. Tupá bolest se ozývala do celého těla. Chytl jsem se za bok, kde jsem krvácel, a vyšel ven z domu, pak si pamatuji jenom to, že jsem viděl Shizua, jak se mi snaží pomoct, ale policisté ho drží v bezpečí.
"Shizu... chan..." vydal jsem ze sebe a usmál se. Chtěl jsem mu tím dát najevo, aby se netrápil, že všechno bude v pořádku.
A pak jsem usnul...




Cože?? Jak jako byl jsem tak vychován? A mám doma zbraně? Co se Izayovi v dětství stalo?? :( přidej další rychle prosím
zabíjet se mi te nechce psala jsem ti ze by si mi chyběla :( 