Blog je neaktivní!

Nový blog zde.

Life is one big surprise 47

22. listopadu 2015 v 19:17 | Mei |  Life is one big surprise


Izaya zmlkl a díval se stolu, jako by všeho litoval.
"Nechci nikomu ublížit," zvedl prosebně pohled. Srdce mi pumpovalo litry krve. Tak takhle to všechno bylo. To je na mě moc.
"Můžu poprosit o vodu?" řekl jsem unaveně a posadil se na nedalekou židli.
"Samozřejmě," odpověděl mi policajt a pokynul svému kolegovi, aby mi donesl zmiňovanou vodu. Opakovaně jsem si promnul čelo, pak jsem ucítil ruku na svém rameni. To snad ani není možné.
Když jsem dostal požadovanou vodu, ruka z ramene zmizela.
"Pane Heiwajimo..." zachraptěl starší muž. Vypadalo to, jako by mě nechtěl rozčílit. "Narovinu - zvládnete to?" zeptal se starostlivě.
Několikrát jsem zavrtěl hlavou a po lících mi stekly kapky. Tohle se nedá zvládnout. Nedokážu to pobrat, cítím, jak se mi podlamují kolena, mám zastřeno před očima a motá se mi hlava.
"Pojďte. Půjdu s vámi k doktorovi," řekl a já jsem souhlasil. Musím se z tohoto dostat, i když mi to zůstane v srdci i hlavě napořád. Už kvůli dětem...

Seděl jsem v křesle v kanceláři a naproti mně psycholog a policajt. Nevnímal jsem, jak dlouho jsme tam seděli a kecali. Snažil jsem se odpovědět na všechny otázky, i když to bylo často bolestivé. Doktor usoudil, že bude lepší mě už netrápit a s nervovým zhroucením jsem byl odvezen k mému bratrovi, nechtěl jsem, aby děti něco vycítily.
U Kasuky jsem se posadil na židli v kuchyni a jen hleděl do země.
"Dáš si něco k pití?" zeptal se a už hledal skleničku.
"Máš alkohol?" zeptal jsem se klidně.
"Shizuo, v takovém stavu bys neměl-"
"To je mi jedno!!! Okamžitě mi něco dej!!!" křikl jsem po něm a praštil pěstí do stolu. To bylo poprvé, co jsem viděl na bratrovým obličeji nehraný strach.
I když nechtěl a šlo to na něm opravdu vidět, vytáhl flašku čehosi. Sotva jsem ji zaregistroval, vytrhl jsem mu ji z ruky a co nejrychleji se ji snažil otevřít.

Po dvou hodinách jsem seděl na podlaze, čuměl do prázdna se třetí poloprázdnou flaškou a vzpomínal na Izayu a naše společné chvíle. Ani jsem si nevšiml, že si přede mnou čupl bratr.
"Tady máš kýbl, kdyby náhodou. Taky mě můžeš vzbudit. Dobrou," řekl a odešel si lehnout. Když jsem v kuchyni osaměl a v ložnici se zhaslo, nepřítomně jsem se podíval na kýbl před sebou a vzpomněl si, jak kdysi Izaya zvracíval.
Po tváří mi proběhla další slzy. Proč on? Když měl tak šílený život, proč mi o tom nikdy neřekl?! Měl mi říct, že má alespoň kufr něčeho, co nás může zabít. Zabít? Správně, zabít se by byla jediná možnost, jak uniknout této bolesti v hrudníku. Ale čím?
Rozhlížel jsem se po kuchyni. Nůž a podřezat si žíly? Ne, nenávidím fyzickou bolest. Tak zkusit nějaké prášky na předávkování? Oběsit se? Utopit se? Skočit z okna? Ubodat se? Ne, ne, ne! Všechno je špatně! Na co to myslím? Opravdu bych tohle udělal svým dětem? Ony jsou to nejdražší, co mám.
Opatrně jsem vstal ze země a krok po kroku se dobelhal ke Kasukovi.
"Kasuko," oslovil jsem ho a lehl vyčerpaně vedle něj.
Okamžitě se poplašeně posadil. "Co? Děje se něco?" zajímal se hned.
"Zabraň mi... s... se zabít..." řekl jsem ztěžka a zase se rozbrečel, až mi to přišlo otravné.
"Co to povídáš? To tě mám přivázat?" zeptal se tiše Kasuka.
Rychle jsem svůj pohled natočil na něj, zrychleně jsem dýchal a řekl mu, co tím myslím. "Ale... ale ty nejsi blázen!" snažil se mě přesvědčit, až mu nezbývalo nic jiného.

Z pohledu Izayi
Vedli mě v poutech k soudu. Musel jsem přiznat, že jsem byl nervózní, hlavně proto, že po několika dlouhých dnech opět uvidím Shizua a ostatní.
Posadili mě do první lavice, pouta jsem měl stále nasazená. Když jsem viděl, jak vchází do místnosti moje rodina, usmál jsem se na ně a oni mi to vrátili, akorát smutně. Jenomže jsem nikde neviděl Shizua. Vždyť on je důležitý svědek, tak kde je?
Soudce vešel, po pár minutách začal o mně mluvit a vyptávat se mě na věci ohledně minulosti atd. Řekl jsem upřímnou pravdu a soudce nevypadal zrovna, že by mi to věřil, protože se mě pak ptal jeden advokát. Očividně mě chtěl očernit za každou cenu, byl nepříjemný a vychytralý, ale především mi lezl na nervy.
"Popište svůj vztah s obviněným," zeptal se soudce mého tchána.
"No tak... Trochu nás zaskočil fakt, že náš syn chodí s,mužem, ale hned jsme si zvykli a máme ho rádi. Je to člen rodiny," řekl táta a já se musel usmát.
Soudce předal slovo advokátovi.
"Pane svědku, vy jste byl někdy svědkem špatného chování tady obviněného?"
"Ne, nikdy. Izaya byl vždycky spolehlivý, hodný a milý muž. Teď jsem slyšel o jeho minulosti, tak se ani nedivím, že je oba ze sebeobrany... zastřelil," odůvodnil.
"A proto si myslím, že je Heiwajima Izaya rozený Orihara nebezpečný pro své okolí a tudíž i pro vaši rodinu. Co si o tom myslíte?" Ďábelsky se usmál. Snažil se tatu nachytat na jakoukoli blbost, jen abych šel sedět.
"To si nemyslím. V ten moment jednal ze sebeobrany, nemohl jednak rychle a navíc-"
"Takže kdybyste se pohádali, okamžitě by vás zastřelil, je tomu tak? Mám tomu tak rozumět?"
"Ne, to ne. On by nikomu neublížil a zvlášť ne svoji rodině!" snažil se mě stále bránit, ale muž si stále hledal další a další otázky, až jsem začal ztrácet naději na svobodu.

Z pohledu Shizua
Čekal jsem na chodbě se svým doprovodem, dokud nás nezavolají. Nevěděl jsem, co tam mám říkat, nikdy jsem před soudem nebyl.
Otevřely se dveře a my vstoupili dovnitř. Bál jsem se zvednout hlavu od země, takže jsem k pultíku přišel se sklopenou hlavou.
Slušně jsem pozdravil a soudce začal: "Vzhledem ke zdravotnímu stavu svědka Heiwajimy Shizua prosím, aby se advokáti podle toho také chovali."
Zeptal se mě na pár otázek ohledně Izayi, jak jsme se poznali, jak jsme spolu vycházeli atd. A pak předal slovo jednomu advokátovi, který mě začal srát.
"Chci se vás zeptat na váš psychický stav, pane Heiwajimo. Mám tu zprávy, že jste se nervově zhroutil po tom, co tady váš manžel zabil ty dva nebohé lidi. Je to pravda?"
Zvedl jsem hlavu a chladně se na něj podíval. Chvíli se mi smál do očí, ale pak dostal strach.
"Pane Heiwajimo, odpovězte na otázku," upozornil mě soud.
"Máte v tech svých papírech také to, že nám ti dva - podle vás - nebozí lidé vyhrožovali?" odpověděl jsem stejně chladně.
"Ne, to tu skutečně nemám, tudíž ti není ničím podložené a můžu tvrdit, že nám tu lžete. Nicméně jste mi neodpověděl na otázku. Byla to jeho vina, nebo ne?" Zasran.
"Ano, byla. Nebýt jeho, tak se nezhroutím, ale zároveň bych nepoznal lásku," odpověděl jsem a zase sklopil pohled.
"Vy byste chtěl, aby byl váš manžel propuštěn na svobodu?"
"Samozřejmě!" téměř jsem zoufale vykřikl. "Až ho pustí, budeme spolu normálně žít! Vychovávat naše děti!" pousmál jsem se.
"Ano, to zní sice moc hezky, ale není zaručené, že jeho pustí z vazby a vás z psychiatrické léčebny," smál se mi do očí, viděl jsem, že si užívá moji bolest.
"Cože?" uslyšel jsem Izayův hlas. "Shizu-chan... je... je to pravda?" Nepodíval jsem se na něj, neměl jsem odvahu, prostě jsem ho ignoroval.
"Řekněte... Vy ho asi moc milujete, viďte? Opravdu mu věříte, že se pouze bránil svým rodičům? Jednalo se o sebeobranu?"
"Ano, jsem si tím jistý. Víte, nejsem úplný blázen a vím, že mám ve svém domě kamery," usmál jsem se vítězně. Můj doprovod odnesl videokazetu soudu, kterému chvíli trvalo, než všechno zapojil a připravil projektor, na kterém jsme všichni přítomní viděli pravdu.
Advokát zrudl vzteky. Za tohle Izayu pustí!
Po shlédnutí krátké ukázky jsem si mohl jít sednout na lavičku za svými rodiči. Oba mě objali rukou kolem ramena a dodávali mi důvěru.
Ani jsem nepostřehl, že soudce odešel. Odvážil jsem se podívat na Izayu, který vypadám přesně jako já. Provinilý pohled na zemi a slzy v očích. Ale nechtěl jsem s ním mluvit, zatím, takže jsem se hned zase zadíval do podlahy. Styděl jsem se, že jsem v tomto stavu.
Po několika minutách přišel soudce a chystal se pronést závěrečný projev. "...soud rozhodl, že Izaya Heiwajima rozený Orihara je nevinný..." tak se mi ulevilo, až jsem dal zase průchod svým slzám. Hned po jednání jsem odešel, nechtěl jsem s ním mluvit, nejsem na to připravený.

Ještě ten den, kdy jsem byl zavřený na pokoji, mi sestřička oznámila, že mám návštěvu. To musí být Kasuka, ten za mnou jezdil každý den. Jen jsem souhlasně mlčel, poté jsem uslyšel kroky a zavření dveří.
Ticho.
Věděl jsem, že to Kasuka není, už by se mě ptal na stav.
Další kroky, pak zhoupnutí matrace a dotek na mém rameni. Věděl jsem, komu patří.
"Shizu-chan?" oslovil mě opatrně Izaya, ale já neodpověděl, dál jsem měl hlavu položenou na rukách, kterými jsem si objímal kolena. "Shizu-chan, mluv se mnou," prosil mě a pohladil po vlasech. Jenomže já odmítal s ním začít konverzaci. Musím se nejdřív dostat z tohoto, pak se můžu vrátit k běžnému životu.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 sana-chan | E-mail | 22. listopadu 2015 v 21:27 | Reagovat

Oh. OH. OH! OH!!! Prečo mi to robíš? Potrebujem ďalší diel!!! Hneď teraz!!!

2 Miu | Web | 22. listopadu 2015 v 23:00 | Reagovat

Pôvodne som už chcela ísť spať, ale nemohla som si pomôcť, proste som si musela prečítať pokračovanie, inak by som nemala pokoja :D Ale opäť mi to nepomohlo, lebo je to stále strašne napínavé! :D

3 Marlechu | 26. listopadu 2015 v 10:44 | Reagovat

Naaadherneeeee miiiiiluuuujuu tvoje povídky se mi straasneee moc liibii a ty to viiiis :DDDD DALŠÍ! :D

4 Jenny | Web | 26. listopadu 2015 v 11:45 | Reagovat

aaaaaauuuuuuuuuuuuuuuuuuuuu *.* fufikaaa :3
Konec ti naplánuju asi takhle: Shizuo navěky věků psychopat a Izaya na věky věků za mřížemi - k důvodu se dostaneme x´DDD
A jejich děti? Jo to si ještě rozmyslím >XDDDD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama